Beskyde, Beskyde

Prvotně byl dohodnut již tradiční a léty prověřený Rýmařov u Michala, Jeseníky stále mají co nabídnout. No jo, našinci míní, manažeři mění. Ten Míšův zavelel „Arbeit macht frei“ a bylo. Svátky tedy bude Michal trávit za rajčáky svého jeřábu nedaleko Prahy, no a my, my jsme namydlený. Takže, nastupuje improvizace.
Naštěstí, Jana umí. Stačilo jí pár hodin a máme jasno. Pojedeme do Beskyd, kde zajištěno jest ubytování pod střechou. Kraj je to fajn, a k vidění je toho taky hafo. Navíc, Slovensko za kopcema. A kde je místo pro dva, vyspí se i tři. Kdo jede s náma? Parťačka Eva se hlásí. Tož, vítej!

Středa odpoledne, brzké. Před námi je cirka tři a půl stovky kilásků, není čas na čundrání. Bude to tedy pouze o přesunu.
Takže opouštíme rodnou hroudu, ponechajíc vše, co je na ní i uvnitř, poprvé v rukách mladšího synka. Trochu z toho mám osypky, ale snad to dobře dopadne. Děj se vůle Alláhova... kismet, ďaure!
Akurát ještě musíme udělat odbočku přes místní knihovnu, paní dochtorka halt nechala vracení knížek na poslední den. Takže k pumpě za Počernicama dorážíme až po Evě. Co se dá dělat, image se odsouvá do kopru.
Eva: při čekání jsem měla možnost , po rychlém úprku z práce přes Prahu, v klidu pozorovat případy různé pokročilosti umu dredů,afro a jiných copánků, korálků, kůže a jiných výtvorů ve vlasech a na oblečení bytostí, které se zastavovaly u pumpy při cestě na letiště do Hradce na hudební festival. Zajímavé spektrum, člověk aspoň zavzpomínal na dřívější roky
Sotva vyrazíme a zařadíme „za pět“, předvede se počasí. Prej nám nic nedaruje, až k Sadské do nás buší docela slušná průtrž mračen. Na rovinaté dálnici nemá cenu navlíkat šprcky, mostů je málo, obzor je jasný, zkušenost velí „projet za každou cenu“! Nové oblečení se projeví dobře, sice cítím na stehnech a rukou bušící kapky, ale vlhkost v podstatě žádná.
Za Poděbrady už je zase fajn, mažeme stodvacítkou, takže mokré prosýchá. Trochu se zadrhneme v Pardubicích, naštěstí ne na dlouho. Průtah Dolní Rovní je stále uzavřen, zachovám se ale stejně jako vloni na podzim, kdy jsem tu objevil stejnou uzavírku. Zahřešil jsem „na enduro“ a projel. Rejpali tenkráte kanalizaci, takže no problem. Teď spěcháme, nechce se mi courat se objížďkama, takže opět ignoruju lívanec a mažeme dále. Endura projedou. Kanály mají tentokráte hotové, teď se pokládá nový koberec až po křižovatku s hlavní „vysokomýtskou“. Jo, asi to nešlo dělat současně, blbouni silničářský. Halt, blbej voddíl ?. Silničáři zneschopnili průjezd příčně položenými panely. To sice může vadit osobákům, nám však nikoliv . A navíc, na opuštěné silnici jsme si o kousek dál zastavili na přestávečku.
Další zastávka činí se na pokraji Olomouce, to mezi je jen o nudném ujíždění po hlavní. Naštěstí, alespoň je kolem pěkná příroda Českomoravské vrchoviny. A za hedečským tunelem se nabídlo krásné panorama Hané s kopci Jeseníků za ní. Docela máme příznivý čas.
Hanou opět prosvištíme, před Bystřicí pod Hostýnem konečně začíná být jízda zajímavější. Za městem už se ponoříme do hor, stoupání na Tesák nám přinese to hezčí z motorkárny. Prázdné silnice jsou bonus, vůbec je dneska patrné, že spousta lidí využila zkráceného tejdne a užívá si, nepracuje.
Jsme dohodnuti, že na Tesáku

Chata Slovan

stavíme na kafe a voraz, napodruhé se strefíme k otevřené chatě. Rozložíme se před ní, my dáme kávičku, Eva navíc menší mňamku (halt dvě hodinky nebylo nic mezi stoličkami . Je mladší, ve vývinu, musí víc jíst než my, staříci.
e:jojo, kdyby tak ve vývinu, teď spíš sesychání, ale tomu se právě musí bránit stálým a pravidelným přísunem čerstvé a šťavnaté stravy
Ale je tady hezky, svěže, navíc si fajn pokecáme se starším párem, obdivujícím naše stroje a Evino aktivní motorkaření. Potěší to, navíc podšprajcne ego, skomírající na úbytích.
Poslední etapa se vine ve znamení pohody a klidné „kochací“ jízdy. Karlovské údolí se táhne jako javorový sirup, navíc je po dešti, takže mokro, mírním tempo neb lehnout před cílem se mi nechce. Na Evu se zezadu tlačí nějakej prdlej kamioňák, odhání ho rukou jako komára, leč ten se nedá. Překvapivě zabočuje za námi i do slepého údolí Bzové, kde budeme bydlet. Jasně, je tu pila a jede nakládat. My naštěstí zamíříme dál, až do samého závěru údolí. Mineme chajdu, kam budeme chodit na snídaně

Chata Borovice

za ní tak tři sta metrů už je naše chalupa. Cesta se zcela ztratí, zbytek jedeme značně nasosaným travnatým bahnem se štěrkem. Copak já, špunty s měkkým záběrem starýho boxíku pomohou, ale Eva si musí dát na svých gumách majzlíka. Ale zvládne to beze ztráty kytičky, holka jedna šikovná!
E: ale bobky jsem měla, klouzalo to parádně

Mašinky odstavíme na zápraží, s příchozí majitelkou dohodneme výměnu pokoje na třílůžák, který neprodleně obsadíme svým motobordelem. Vaří se pytlíkačka, dlabou se domácí zásoby, no a pokřtím nově zakoupenou panáčkovou sadu, čím jiným než trnkovou meducínou ze zdejších kotárů. Zahřeje, ducha potěší, navíc chutná. Tak, že při celovečerním kecání je najednou lahvinka prázdná, holkám svítěj světla jako lokomotivám v tunelu, a moje nožky už jsou taky trochu asynchronní a žijou si každá svým životem . Přeci jen, 350 v těle, plus něco vody, není divu. Takže zalezeme do duchen, finito.

Čtvrtek ráno nás přivítá šuměním deště. Nic, jdeme na snídani. Kupodivu, včerejší jupí nezanechalo následků, jen Evča si stěžuje na mírné rozostření vidění. Ále, to přejde....
E: není se divit, taková smršť panáků už hóóódně dlouho nebyla
Splouhneme opulentní snídani (s náma tu prý jedí jacísi jogíni na soustředění, bohudík jejich bobule a zrní se nám nenabízí) a zataženým jitrem se odsuneme zpět do chalupy.
Naštěstí přestalo pršet, meteosituace je však nadále, kulantně řečeno, nejistá. Ale, nejsme tu pro ozdobu, takže vyrážíme! Naordinovali jsme si kroužení po okolních kotárech s tím, že co stihnem, to stihnem, hlavně musíme bejt v podvečír ve dvacku kiláků vzdáleném Hovězím, kde se koná menší akcička pro starší a pokročilé. Kámoš Jindra tam dost tradičně jezdí, navíc to pořádají kolegové z časáku MotoRoute, tedy důvodů víc než dost se tam zarazit. Akurát nesmíme zapomenout na nemoky.
První naše cesta míří na nedaleký Soláň. Tedy, za svůj motoživot už jsem zdolával lecjaké stoupání, ale zdejší výstup závěrem údolí po místní komunikaci, to leckde nevidět. Dvojka to zvládla, ale víc ani ťuk. Pravda, motor je studený, takže ho netrápím více než nutno.
Na hřbetu Soláně před rokem vysekli zvonici. Sice novou, ale pečlivě ve stylu starých dřevěných stavení a došky pokrytých, tak typických pro zdejší končiny

Soláň

Jana mne ukecá na prohlídku galerie v první a druhém patře, Eva si zachová tvář a nechá nás naběhnout si na vidle. Pravda, obrazy nějakého zdejšího malíře mne neoslovily, a ani výtvarnou expertku Janu. Takže spíše propadáček. Ale, z patrových okýnek byl alespoň pěknej výhled.
Když už jsme na soláňském hřebeni, tak se ho snažíme trochu prozkoumat. Vpravo ze sedla odbočuje místní asfaltička, z minula pamatuju, že lívanci neopatřená. Taky jo, motá se dál a dál, pak ztratí asfalt a je z ní lesňačka, pořád ale jsou kolem chalupy a v hlíně tak množství otisků pneumatik. Jezdí se tady, tak proč ne my.... Postupujeme, občas se na nás zamračí nějaký ten turista, ručník do ringu házíme asi za pět kiláčků, když už je jasno, že dál je to klasická lesňačka. Prdíme na to, nejsme prudiči, abychom se za každou cenu hrnuli tam, kam nám to nepřísluší. Náladu nám spraví nějaká místní osadnice, která (zřejmě kráčíc s baťohem z nákupu) nám přeje krásnej víkend a obdivuje naši odvahu a sílu, vypravit se z hloubi české kotlinky až do jejich kotárů. Nejprve jsem si myslel, že nám bude lát, když se k nám hrnula, ale toto, to člověka potěší a na duši pohladí. Takže tady asi antimotocyklový dementi z TýVí ZNova moc nebodujou.
Dalším cílem se stává přehrada Bystřička. Přede dvěma lety jsem u ní byl, ale zrovínka probíhala rekonstrukce, voda nikde, zato spousty bagrovaného bahna a hráz pod lešením. Takže dneska očekávám lepší stav. Cesta k Bystřičce je fajn, hezké zatáčky. Sotva ale dorazíme na místo, zjišťuju, že souhrou náhod je tu zrovínka vyjížďka srazíku z Hovězího, navíc začíná dosti svižná přeháňka. Tu řešíme zalezením do blízkého penzionku, neb dámy projevily přání dostat něco teplého do žaloudku. Tak jsme dali halušky, stejně už se chýlí k polednímu.
e: halušky parádní, zvláště ty se slaninou doporučuji
Mezitím se vyčasuje až na sunshine, což využijeme k procházce po hrázi

Přehrady Bystřička

a vstřebávání přehrady (skoro) všemi smysly plus objektivy foťáků. Hráz září novotou, pěkný to tady je.
Během oběda byla naplánována další etapa na Pustevny. Jana nás sice zrazovala, že prej plno, a moc lidí, a vůbec hnusně až nepřívětivo, nicméně zrezignovala pod převahou většiny.
Jo, opět jsme si naběhli, my většinoví. Cesta nahoru neměla chybu, hezký počasí a bezchybná příroda, to jo. Velkej černej puntík ale dostane vrchol. Davy, hordy, přehuštíno lidma. Pouť či co se odehrává přímo v sedle.

Pouť na Pustevnách
Aut a busů jak naloutáno, navíc je to tady všechno ozdobeno „lívancem“. Jak jsem starej, tak pomalu začínám z duše nenávidět shluky lidí, davovky a megaakce, tudíž má zpruzelost kulminuje. Nakonec mi to všechno doklapne, hmmm, je přeci svátek, a koho že asi? Moravskejch věrozvěstů. A je jasno. Pouť. Takže, instinkt velí, okamžitě pryč. Eva souhlasí, Jana se vzadu potměšile hihňá, že prej na čí slova došlo? No jo, sakra, taky, miluju lidi co mi má chybná rozhodnutí obzvláště štiplavě komentují – a když je to doživotní partnerka, tak několikanásobně hůř. Rozmejšlíme se na kraji jednoho z improvizovaných parkovišť, jehož cerberus se k nám přičinlivě hrne s pomocí při parkingu. Tak se ho zeptám, jestli to jde project dál. Prej jo, mávne rukou, jen dejte pozor na lidi. Tady asi došlo k mírné mejlce, já myslel cestu dolů do Trojanovic, on zřejmě jen průjezd k dalším chatám opodál. My se však vrháme po uzounké asfaltce po úbočí pěkně do údolí před námi. Pohledy udivených pěšáků nás doprovázejí, nikdo ani necekne. Že by respekt?
Popravdě, cesta dolů, ač ve velmi poklidném až loudavém tempu (ohled na ty pěšoury) mně uklidňuje a vrací do hormonálního normálu. Takže si ji vychutnávám, stojí za to. Teď jen aby na konci nestál někdo v nějaký uniformě.
Do Trojanovic jsme vnikli pěkně shora, prokličkovali zahuštěnými parkovišti a otevřela se před námi další cesta. Dolů a vpravo, na Ostravici, podhůřím. Shora se snáší cosi velmi podobného skotskému či irskému „drizzle“, tedy ani déšť, ani padající mlha, něco mezi tím. Mě to nevadí, holkám taky ne, a alespoň má Ostravice zajímavou atmosféru.
Ve stoupání se vyjasní, prohlídku hráze 

Přehrada Šance

a technického zařízení absolvujeme už za víceméně slunka. Tím dostane jezero přívětivější tvář. Chceme ji obdivovat i ze silniční galerie, bohužel místo k zastavení tam není, tudíž pokračujeme k hraniční čáře na Bumbálce.
Dalším cílem během návratu do karlovického údolí je příhraniční osada Kasárna, na kterou se podle infa dá vyjet na mašině. Vjezd do údolí najdeme, stejně jako odbočku. Uzounká horská silnička začne prudce stoupat závěrem údolí, zezadu však podle zaútočí bouřkový mrak a sešle na nás znenadání přívalový déšť. Míním, že do cíle kousek, proto nezastavuju, i když už by to chtělo nemoky. Ale co to? Před náma hraniční cedule s výhružným nápisem, něco ve smyslu, že projedší motorista bude podroben útrpnému právu či tak nějak. Nebo alespoň že se prohne při platbě „ve slovenskejch“. Tak nějak to tam bylo.
Stojíme, shora na nás leje, a mudrujeme. Opatrník ve mně velí zpět, za námi ale šedočerná stěna a cca pět kiláků lesem, což hrozí totálním průsakem. Holky nakonec projeví více kuráže než já, zavelí nekompromisně „Dál“, takže, děj se vůle kismetu. Pár set metrů a končíme pod přístřeškem horské chaty kousek pod hřebenem.
Osada Kasárna

Stojíme před vchodem „Jen pro ubytované“, každej pod sebou louži jako amatérskej wasserman, a řešíme, co včíl a co potém. Úlohu „boha ve stroji“ sehraje místní bodrej chatař, kterej si pro nás dojde a dovede nás nahoru do útulné a takřka liduprázdné restauračky. Co to bude? Objednávka zní: tři čaje a tři nabídnutá kysela. Venku leje jako z konve, občas práskne hrom.
Půlhoďku trávíme pěkně v suchu, ládujeme do sebe horké produkty a je nám mooooc fajn. Naštěstí jsme neprosákli durch, jde to, je teplo a více-méně to na nás vše uschne. Venku se mezitím opět ukáže pupenec, tož se rozloučíme s přívětivou osádkou a vyrazíme zpět dolů.
Bouřka, hajzlík, jen zlehka couvla za hřeben, a sotva jsme se odpoutali od chajdy a vykroužili pár zatáček, dala se za náma. Dostihla nás naštěstí až dole v osadě, u cesty zahlídnu koutkem oka sámošku s rozměrnou verandou, takže akční curyk a k ní. Nás, mrcho, nedostaneš!
Mizérie se činí, práská to kolem, leje jako z konve, ale my se tomu jenom smějem. Pouze z chudáka GS se kouří, jak se voda hrne na hrdě rozcapené válce.
Půlhodinka, západní obzor se rozjasní, tož do Hovězího, je už na čase.
Do kempu přijíždíme o chvilku dříve než Jindra s doprovodem, definitivně odmítneme nabízené ubytování (spousta přihlášenejch Evropanů nedorazilo kvůlivá počasí, takže je v chatkách volněji) a hoďku strávíme kecáním o všem možném, jak to je, když se potkají kámoši. Co dodat, hezky je tady.
I když chvilku koketujeme s možností zde zůstat, poklábosit, popít a tak, nakonec ale díky obtížné dopravě do nocležiště vítězí naše lenost a razíme domů, do Bzové, do roubenky.
Večer zvolíme (zřejmě pod dojmem toho včerejšího) střídmější, Eva vyráží do blízkých lesů na čundra, protáhnout kostru a tak, my se půjdeme projít nahoru k silnici omrknout tamější hotýlek, a v příznivém případě popít pivka. Protažení těl nám všem prospěje po celodenním dřepění, Eva prej půjde zalízt neb hospody a pivko moc nemusí. A nechce mít zase rozvostřeno.
E: nevíte vy pivaři, o jak krásné pohledy z vrchu kopců v okolí jste přišli.Sice ve mně byla chvílemi malá dušička, když bylo slyšet praskání z lesa, protože zprávy o přemnožených medvědech vedle ve Slovači jsou stále častější, ale ten klídek, pohoda, rozhledy, prostě jen lidská duše a příroda, jeden z nejlepších relaxů, nelze nahradit doušky zlatavého moku
Jana: ále lze, potvrdí deset z deseti opilců…..
Občas drobně poprchává, takže na cestu vzhůru volím bundu a motoboty. Sandálky by nebylo to pravý. Již ráno popsané stoupání mi ale dá, funím jak sentinel, ale stoupáme. V hotýlku je bar a sál, leč nálada jak v rodinný hrobce. Pár rekreantskejch typů se tam promítá, něco si pokradmu špitaj, hmm, nevím co, ale něco je tady divnýho. A lidi jako typy, taky nějaký takový divný, nevím jak, ale nepozdávají se nám. No nic, pivo teče, tož zasedneme nejblíže pultíku a jmeme se dodržovat pitný režim. Zanedbávali jsme ho, přes den.
Pivek dáme střídmě, klábosíme a máme nehledě na genius loci dobrou náladu. Den se vydařil, co dodat. Jen kdyby tady po nás tak divně nekoukali. Typy v motožufách asi neregistrují častěji. Inu co, po hodince a něco platím a razíme domů. Dole svahom jsme tam coby dup. Eva už chrupe, tak se neprodleně připojíme.

Do pátku vstáváme radostně, neb sice oblačno, ale nevlhko. Vzhůru tedy na Slovač! Tu Jindra s kolektivem po telefonní konzultaci účast ruší. Prej kvůlivá počasí budou obrážet podstřechové zajímavosti, jako tatrovácké muzeum v Kopřivnici a tak. Hmm, nějak stárne, cestovatel. My dáme na risk a jedem!
Za „Partyzánem“ se tentokráte dáme rovně, na celnici pod kopcem jsme rukou odmávnuti jako nepříjemný hmyz a před námi se rozprostře kdysi bratrské, nyní hrdě samostatné Slovensko. Z hlavní po chvilce odbočíme vlevo na vedlejší, která nás má dovést až do Čadce.
Brouzdaje tak podél úpatí hraničních kopců a projížděje jednou vesničkou za druhou, si tak nemaje co dělat při pomalé jízdě srovnávám vzhled tady a u nás. Přeci jenom, jistý rozdílek je patrný na pohled první, druhý i ty další. Obzvláště my (čti: já..), dříve narození a socialistickým všeobjímajícím bordelem nasáknutí, jsme na tohle háklivý. Karlovské údolí vymydlené, hezké vesničky, chaloupky v cajku, málokdy je vidět nějaký bordýlek. Ne tak zde. Pamatuju si vesnice Slovenska v osmdesátých letech, kdy už to rupalo, ale ještě neruplo. Maje co do činění s Tranzitním plynovodem, bylo Slovensko hodně navštěvovaným a projížděným cílem. A dneska mám pocit, že mě někdo bájným transpondérem ze Star Teku šoupnul o těch pětadvacet let proti proudu času. Kolem špína, rezato, nepořádno, to vše ještě vypíchnuto dnešními reklamami. Taky vozový park je více zvetšelý (pokavád to ještě jde) než ten u nás. A nejenom silniční, i projíždějící motorák (klasika 810 + 010) vykazuje značnou neservisovanost.
Čadca znamená jen chvilku zahuštěného provozu, než se vyhrabeme směrem jižním. Odbočku na Bystrici trefím hned napodruhé. Oběd z vlastních zdrojů pojednáme na břehu nedaleké říčky Bystrica z vezených zásob, parťák beze ztráty kytičky zvládá poněkud krkolomný příjezd i odjezd.
E :nutno připomenout nákup ovčího sýra při silnici.Provázky klasické i uzené, brynza a tak pod. Moc dobrý. Zvláště večer k alkaholu se hodil.
Do skanzenu Vychylovka dorážíme již za plného slunečního svitu asi v půl druhý. Od úmyslu si projít skanzen a dát i jízdu po úvraťové lesní železnici nás zradí pokladní v kase, prej bychom to nestihli. Tak dáváme jen dráhu s tím, že skanzen uvidíme z vnějšku, a případnou prohlídku si necháme „na příště“. No a protože vlak ve dvě už je plnej až po střechu a připraven k odjezdu, tak si halt počkáme na půl třetí, kdy bude přistavena souprava na třetí hodinu, a my si budeme moct v klidu zabrat místečka. Ok, orazíme. Placení jízdenek mě trochu nadzvedne. Podotýkám, že jsme vyrazili jen s českejma prašulema s tím, že něco zaplatíme kartama a zbytek že se dodá v českejch s přepočtením kurzu. Alespoň takhle to prej v příhraničí funguje bez problému. I včera na Kasárnách jsme si mohli vybrat měnu při placení dle naší volby. Narážím až tady. Na otázku akceptace karet mě pokladní odsekne břitce jedovatou poznámkou ve smyslu, že tady nejsou na takový věci zařízený a jestli prej vidím někde nějakej terminál. Teda, že karty neberou, mohla říct slušnějc. V cizině, když už něco opravdu nejde, přidají alespoň krátké slůvko „sorry“. No dobrá, a co české kačky, možno? Jo, ale jen za kurz 1:1. Aha, tím je vyřešeno. Naštěstí, cena 80.- za osobu je slušná i v českejch, ale zcela na drzo si říct o bakšiš tímhle způsobem, to mne trochu pošle do kolen. Nicméně, platíme.... a odcházíme se uklidnit kafem do blízkého bufíku. Holky prej vše obstarají, já mám vyrazit na obhlídku blízkého depa. Stejně prej jedeme vláčkem kvůli mé kolejové posedlosti... hmmm, pozoruju že četnost břitkých poznámeček spolujezdkyň stoupá, nějak se osmělily, mršky, když jsou v houfu.
Otevřené depo prolezu bez potíží, i když se zde kutá, ale nikde zákazová cedulka nejni. Až při odchodu ji objevím, zcela zakrytou otevřenými křídly vrat a robotníci uvnitř ani moc neprotestovali...
K bufíku dorážím, zrovínka když jsou dámy na řadě a kafe je přineseno. Platba – stejný systém jako v kase, řekl bych, že za den z tohohle zvyku mají docela slušný rejžák, už jen podle toho, kolik češtiny zní kolem. Ale možná, že je to dnešním svátkem.
Dalším šrámem „bratrských“ vztahů se ihned poté stává kafe. Ne že bych byl zrovínka hyperznalec černé tekutiny, ale zdá se mi nějaké divné, jemně řečeno. Poznat dobrý kafe od špatnýho, na to moje stářím a pitkami zdevastované chuťové pohárky ještě postačí. Holky kafe zcela jednoznačněji a rezolutněji detekují jako pravého a nefalšovaného „druháka“, jo, asi trefa do černého. Vysrkneme to, alespoň je to teplý. Teď jen, aby to nezacvičilo se střevní kulturou.
Jen co se přisype souprava, tak do ní naskáčeme a obsadíme strategicky nejvhodnější místa. Jsme tu sami, takže jsme se navzájem obvinili ze stahování kalhot před dalekým brodem. Ale, pokladní v tomhle měla recht, jak se přiblížil čas odjezdu, najednou bylo plno, plničko. Ale sednout nepouštím, v muzeální železnici neee. Navíc, jsme tady skoro nejstarší.
Projížďka mi zase spravila náladu. Tahle lesní železnice rozhodně má atmosféru – pozorovat kličkující koleje v lůně lesních údolí či prudkých svahů, přeskakující prudké bystřinky, jo, fajn. A když si uvědomím, že podle pramenů tahle lesní síť měřila v době největší slávy až 140 km, to by pane bejvalo poježdění. Podle renovovaných opěrných zdí a svršku se zdá, že nějaké peníze sem proudí, podle mýho by to chtělo zprovoznit alespoň zachovalou část trati, no a kdyby se dál podařilo znovupoložit další trať do snesených míst, tak bingo! Místa kolem hafo, Kysuca se bude spíše vylidňovat než cokoliv jiného. Ale, opět malá pižka na kráse, průvodkyně, která na zastávkách vykládá historii, techniku a tak, má tak totálně otrávený ksicht i přednes, až mně to trochu nadzvedne. Doprčic, když ji to prudí, tak ať jde dělat něco jinýho. Když ji srovnám s podobnými průvodci na našich muzeálních tratích a pod., tak bohužel. Škoda. Ale jinak, kdo sem zavítá, tomu můžu projížďku po zdejší železniční raritě jen a jen doporučit. Pouze to kafe si nedávejte, nebo alespoň si ho neobjednávejte česky.
Cesta zpět je už o pohodě, neb slunko svítí, motor bručí, denní plán splněn. Pro návrat zvolíme přechod severně od Bumbálky, k němuž odbočíme kousek za Čadcou. Teplota se snižuje na mně oblíbenou hodnotu, takže se jede fajn. Na hranicích si chtějí pánové pokecat s Evou, náš pár pro ně není až tak mediálně zajímav a tak chvilku posečkáme. Zatáčky dolů k hlavní silnici od Ostravice si dáme sice svižněji, ale v pohodě. Přeci se nevyválíme.
Čas je naplněn, takže na křižovatce hlavní nejedeme jak jsme mysleli původně vlevo na rozhlednu Čartak, ale vpravo, a přes Prostřední Bečvu a Soláň sjedeme k naší roubence tentokráte pěkně shora.
Po večeři (opět z „vezeného“) se zase naše večerní aktivity rozdělí, Eva zamíří do lesů, my taky, ale směrem k chatě na Soláni, kde míníme dát pár pivek. Půlhodinka ostré chůze a jsme tam, zplavený. Ke konci nás do kopce předjedou dva mountainbikeři, kompletně pokrytí zaschlým bahýnkem, supou si to vzhůru jako kdyby nasedli před poslední zatáčkou. Hlubokosklon....
V chajdě panuje horečka páteční noci, klávesy a saxík tam trápí dvojka, on a ona. Naštěstí je volný stůl co nejdál od nich, takže zase až tak moc nás nerušej. Občas si někdo trsne, pikantní je párek odvedle. On – tak šedesátník, s pečlivě naaranžovaným zbytkem kštice kol lbi, akčně turisticky oblečen, ona – tak třicítka, zjevně čerstvá partneřička. Chápu, kolem sebe toho vidím víc než je zdrávo. Prej se tomu říká druhá míza. Kdo chce kam... Každopádně je to pro nás důvod půlhodinové konverzace a žertíků na téma „výměna manželek“ v tomto případě té ojetější za novější akční model. Ještě že nás nikdo nemůže slyšet.
K jedenácté usoudíme, že toho bylo pro dnešek dost, a vlahou nocí mažem zpět. Naštěstí, Eva nechala rozsvíceno než zalezla, takže v černočerné tmě nám okno poskytlo patřičnou iluminaci při návratu.
E: nutno ještě něco podotknout k mému nocležišti. Původně bylo domluvené spaní pod stanem (který jsem vezla sebou) někde v Jeseníkách. No jelo se jinam, to vůbec nevadilo, zvláště , když to byly Beskydy. Ovšem ten stan mi nějak chyběl, tedy aspoň, když nám byl ukázán pokojík pod střechou, v němž jedna strana byla tvořena svislými trámy až k podlaze a místo v kraji skosení ještě bylo odděleno zaplněnými poličkami, bylo jasné kde budu chrnět. Žádná postel a žádné peřiny, ale vlastní péřový spacáček na molitanech domácích to jistil. A jak se tam spalo parádně

Sobota nás poprvé na tomhle vejletě přivítá rozjásaným prosluněným ránem. To hned jinak chutná bohatá snídaně.
Jindřich s partou už míří domů, takže si domluvíme setkání s Jirkou Dukatistou v sedle Kohútka. Start na zavolání, zlatý mobily.
První návštěvní bod jsou Velké Karlovice. Je potřeba nakoupit zásoby na večeři, no a já s Evou chceme ještě zalízt do zdejšího Karlovského muzea.
Jana návštěvu doporučí, bohužel zde již byla na jaře, takže se sama jen projde po vsi. V muzeu zrovínka probíhá jarmark, hlavní slovo tady budou mít hrnčíři a dráteníci. Prozatím si vybalují nádobíčko, takže se věnuju prohlídce. Vnitřek bývalého kupeckého domu toho nabízí dost. Od obvyklých věcí a řemesel spjatých s dozajista tvrdým životem zdejších Valachů, přes historii zdejšího partyzánského hnutí ke konci války (hmm, co jsem se o tom dočetl, tak to zdaleka nebylo tak „idylické“ s podporou místního obyvatelstva stejně jako s čistotou chování partyzánů, jak to alespoň prezentuje zdejší expozice – ti starší z nás si dozajista pamatují partyzánskou masírku z dob bolševikových), až po ukázky lidových výtvarných řemesel a zdejších sklářů. Pro tohle mám skanzeny a podobný věci rád, obdivuju, jak tehdy lidi skoro z ničeho úsilovnou a klopotnou fachou udělali vše, co tady je a co nám, zhýčkancům dnešní doby zdá se býti zcela samozřejmým. Mno, možná by neškodila katastrofa globálního rozsahu, aby se zase lidstvo trochu pročistilo, a to nejenom geneticky. Alespoň bychom si začali zase vážit prostých věcí. Mně osobně to takhle připadne.
No nic, zpět do reality. Ještě si oběhnu půvabný dřevěný kostelík opodál, a vzhůru na Kohútku!
E: do kostelíku jsem taky chtěla proniknout, ale byla tam bohoslužba, nebo svatba, prostě plno lidí poslouchající přednášejícího. Bylo těžké se v okovaných botkách na dřevěné vrzající podlaze velkými dubovými dveřmi nepozorovaně poroučet pryč.
Tedy, panstvo, kdyby následné člověk plánoval, nezadařilo by se. Přijíždíme k odbočce vlevo do údolí Vranča, když tu z protisměru vidím zahýbat tam červenou duknu s pomenším úderem. Hehe, dva malý dukatisti ve shodném časoprostoru, ně vazmóžno. Tak trochu přitopím pod kotlem, vykašlu se na limity (ten přede mnou na ně prdí taktéž) a za chvíli se zavěšuju Jiříkovi za záď. Schválně, za jak dlouho si mne všimne.... tedy, po pravdě, prostor za sebou ho moc nezajímá, jako správného Itala.
U semaforu, řídícího provoz na jednopruhové silničce do sedla se jen krátce pozdravíme, blikne zelená, takže vzhůru! Bohužel, moc rychle to nejde, loudové ve čtyřkolácích nestíhají. No nic, alespoň je čas čumět kolem. A že je na co koukat! Nová silnička nabízí výhledů a rozhledů jen což.
Od parkoviště se vyšouráme až k chatě, pozvolna si obejdeme českou část vrcholu, pokocháme se rozhledem do údolí a na protější hřeben Soláně. Protože je již čas, zasedneme u jednoho stolu pěkně venku a dáme obídek. Každému, co mu libo, strávíme zde velmi příjemnou hodinku konzumací (o tu až tak nejde) a klábosením (o to jde víc, když se tak sejdou lidi stejnýho ranku).
Naše další cesta vede dolů, jak jinak. Po hlavní je to jen kousek k odbočce do dalšího údolíčka, kde míníme navštívit přehradu Stanovnice. Ta je stejně jako včerejší Šance zdrojem pitné vody pro celé údolí až po Vsetín, takže vstup byť jen na korunu sypané hráze je striktně zapovězen. Navíc Jiřík s gustem líčí konflikt s místním hrázným při jejich předešlé návštěvě, což klidu do našich duší nepřidá. Jedinej, po kom tohle strašení sjede jako voda po voskovaným papíru je Jana. Popadne foťák a klíďo píďo se vydá na fotoprocházku přes celou hráz. V tomhle mě občas překvapí většinou pravidel dbalá, leckdy se v ní vzbouří rebelka.
Navíc, při plánování další cesty navrhuje (podle mě nelegální – tedy se zákazem vjezdu) přejezd hranice přes sedlo Pindula východně od Kasáren. Prej tam na jaře šli a mělo by to jít na mašinách project. Ženskejm, když už jsou v ráži, se nemá odporovat. Takže vyrazíme.
Zákaz vjezdu stojí skoro přesně tam, co jsem jej čekal. Tedy mezi posledníma chalupama. Dál jen prej pro ubytované v jakési chatě. Dobrá tedy, ofiko se jedem ubytovat, neofiko až kam to půjde. Třeba až na Slovač.
Jen tak ze sportu zajedem k inkriminované chajdě, u níž se zrovínka srocujou jacísi svatebčani. Jo, teď teprve si uvědomím datum, oplývající samými sedmičkami. Tak to proto jsme dnes potkali snad na deset svateb! Přesvatbováno dneska na světě je... Takže jen popřejeme, pokecáme, a míříme dál. Popravdě, moc dlouho nám to nevydrží. Cesta totiž potratí zbytečky asfaltu kdesi vzadu a stane se klasickou šotolinkou, hrbatou a tak. Stavíme, a jasně, Jiříkovi na zcela nové a poněkud vyšší ST3 to prostě dál nevyhovuje. Tudíž s ním podržíme basu a otáčíme taky.
Jako poslední dnešní aktivitku si naordinujeme nedalekou rozhlednu Čartak, předtím se ještě na chvilku zastavíme u monumentálního zdivočelého partyzána, nepřehlédnutelný to relikt časů minulých na hraničním hřebenu. Lokalita je to oblíbená, soudě podle přeci jen vyšší zahuštěnosti lidičkama. Takže se na piedestalu jen vyblejskneme a pokračujem.
Odbočkou k horskému hotelu se dostaneme až tak na tři stovky metrů od paty věže, zbytek absolvujeme lesní cestičkou pěkně po svejch, tak, jak to má bejt. Ne jak nějaký slovenský debil se svým koťátkem, bezcílně brouzdající po lesňačce na čtyřkolce. Ta samo nemá značku. Nejradši bych ho ze sedla sejmul klackem, vopruzu, debilního, chová se jako kdyby tuhle lesňačku udělali jen a jen pro něj a jeho cukrbličku.
Čartak je rozhledna, perfektně zapadající do dramatických kontur pohraničních hor. Samo, je to klasická ocelová mobilácká věž. Naštěstí, to je vidět až zevnitř. Zvenčí je totiž plně opláštěná dřevem, takže vypadá, že už tu stojí dlouho, je opršelá a vůbec nepůsobí násilným novátorským dojmem. Fajn, vysípeme nahoru, a naše štěstí je dokonalé. Po hnusném počasí minulých dnů je čisto a průzračno v chladném vzduchu, takže rozhled dokonalý. Západní Tatry, Roháče, Beskydy a Javorníky, vše co si lze jen přááát. Takže si užíváme nadcházejícího podvečera z ptačí perspektivy.
Po návratu k motorkám bleskne našima hlavama, co takhle ještě někam? Čas je kupodivu ještě víceméně přízniv, tudíž rozhodnutí padne na Štramberk. Možná se nám ještě podaří tam bejt do šestý, vylézt na známou Trúbu a nakoupit proslavené štramberské uši.
Podhůřím zaplaveným zvolna zapadajícím sluncem dorazíme do Štramberku ve slušném čase, a vedeni dominantní siluetou Trúby se dostaneme k ní co nejblíže, na staré náměstíčko. Všechno tady je ve svahu, kusu rovnýho místa nevidět. Takže na druhý pokus zaparkujeme mašiny, a usilovným pochodem křivolakými uličkami dosáhneme paty věže tak pět minutek po šestý. Snad nás nevyhoděj.... Paní pokladní nás v klidu odbaví, pak teprve dodá, že dneska přeci mají do sedmi tak proč jsme se tak štvali? Ale na netu bylo do šesti, pak věř síti sítí...
Už v poklidu se štracháme nahoru, naštěstí, v bývalé hradební věži to střílnama pěkně protahuje, takže se stačím průběžně chladit. Zapocenej jsem jen což, takže na chvilku využiju totální samoty a u jedné střílny na návětrné straně na chvilku spustím motogatě, bych zchladil horkem týraný kulečník. Holky si toho nevšimnou, to by bylo jinak samo keců.
E: che, všimla jsem si, ale což, co se děje s tvými kaťatami a okolím se mne netýká, tak si toho nevšímám, koneckonců, každý má nějaké úchylky
Už v lepší pohodě strávíme na ochozu skoro půlhoďku. Opět je na co koukat. Samo hory kolem, navíc, pod náma bizardní a pitoreskní středověké městečko. Jen ten severní obzor pokrytý průmyslovou a sídlištní aglomerací, ten dává tomu všemu kolem ten správný kontrast, jo ocelové srdce republiky, já jsem havíř (hutník, valcíř) a kdo je víc! Bejvávalo… chichichi....
Na náměstí si holky zakoupí kýžená ušiska a vypadají, že by se nejraději do nich pustily hnedle na místě.
E: Štramberské mne tedy hluboce zklamaly. Něco jako perník. Znám tedy lepší pochutinky.
Mně zase zbytnělo ego po setkání se dvěma motomlaďochy. Ti se svými mašinami zakotvili opodál, a po chvilce přitáhl jeden svýho kámoše a s vyvalenejma očima mu ukazoval „toho správnýho klasickýho bavoráka“! Tvářil jsem se sice neutrálně, ale v dušičce mi to hřálo. Potěšili starouše.
Návrat do nocležiště dává svou pohodou a krásou (nikde nikdo, je už příjemně chladněji, svěží příroda kolem, prostě všechny faktory vyladěné „optimálně“) pomyslnou tečku, nebo jinak, za jedničku dnešního dne přidává pověstnou hvězdičku. Pro takovýhle dny se vyplatí žít....
Dneska večír zůstáváme na chalupě, Evča vyrazí s taškou na předem vytipovaná naleziště hub, my zatím vybalíme vajíčka z tlumících obalů, neb s námi celý den poskakovala v mých kufrech. Vibrace starýho boxíku asi nejsou nikterak brutální, vejcata vydržely intaktní všechna!
Eva přichvátne s hromadou exportních klouzků, takže další půlhoďku se čistí, krájí a smaží na cibulce. Pak jen vajíčka, a může se servírovat. Mezitím samo pod dojmem radosti z prožitého proběhne několik rundiček, tentokráte naše hrdla oblažuje dech mrtvé milenky, ve kterém si libuje parťačka.
Bašta nemá chybu, přeci jen, čerstvé houby jsou čerstvé houby. A že jich bylo! Zbytek večera už jen popíjíme, tlacháme, prostě koncentrovaná pohoda. Tu narušilo pouze intenzivní naléhání dámské části kolektivu, takže chci-li mít klid, musím sebrat mejdlo a ručník a proběhnout sprchou. Jednu jezinku by našinec ještě vydržel, ale dvě? A navíc, když se smluvěj, tak to je horší nežli sedmi beaufortová bouřka. Brou...
E: nono , žádná velká masírka to nebyla, ale když se tvoje triko muselo obcházet velkým obloukem, nelze se neozvat, že dámy. Jana už je možná na ledacos zvyklá, ale mě to nedalo a tak jsem se musela ozvat

I to nejhezčí jednou končí. I když si to nechceme připustit, neděle je dnem návratu do normálu. rodných luhů a hájů a jak jinak, rutinního pracovního procesu:-((. Co se dá dělat, taže alespoň trochu si to užijem....
V perfektně prosluněném ránu nahážeme vše na motorky, odmítneme nabízená vejce paní domácí jako výslužku (určitě by byla fajn, ale přeci jen, našláplé kufry nedovolí), srdečně se rozloučíme a naposledy vyrážíme na Soláň. Nashle, přívětivé údolíčko a jeho fajn obyvatelstvo!
Snažíme se co nejdříve překonat Moravskou bránu a Hanou dříve, než propukne naplno polední hic. Takže ujíždíme a ujíždíme, a daří se nám k polednímu dosáhnout Olomouce. Za ním zvolíme putování vedlejšími silničkami na Konici a Jevíčko tak, abychom se vyhnuli hlavním tahům a objeli zdola Svitavy. Zvolili jsme dobře. Poledne, tudíž nikde nikdo (pouze z otevřených oken venkovských stavení nás občas ovanou inspirativní vůně plných domácích hrnců), a jinak kolem jen nerušená příroda východního podhůří Českomoravské vrchoviny. Poměrně kvalitní silnička se motá zalesněnými údolíčky, občas se vyšvihne po úbočí, a tak pořád dále. Před Jevíčkem se v jednom stinném údolíčku zastavíme na polední piknik. Parťačce se určitě omotává svrasklý žaludek kolem páteře, a i my bychom si odfrkli a něco polkli.
Západně od Svitav dosáhneme hlavní komunikace na Hlinsko. Zde se naše cesty pro tentokráte rozdělují. Eva zamíří přímo na západ, domů, do Unhoště (do lékárny © Cimrman), no a já mám za úkol obrátit přední kolo na sever, do Hostinného, kde odložím Janu do našeho weekendhousu (tedy, ehm, obyčejné prkenné chajdy). No a pak sám samotinek zamířím domů.
Už jen přesunovou etapu si chci trochu zpříjemnit. No a čím? Hádejte, můžete jednou. Inu, bunkry zde nejsou, úzkokolejky taky ne, letiště už vůbec, tedy zbývá co? Jasně, rozhledny! V Podorlicku, jižně od „11“ už zbývá k navštívení pouze jedna. Takže přes Litomyšl se pustými a zadumanými okreskami dohrabeme až k Ústí nad Orlicí, kde uhneme na novou silničku na vrchol Andrlova Chlumu. Zde jsou samo telekomunikační stožáry, nejvyšší z nich pak slouží i jako rozhledna. Navíc, je tu i turistická chata, takže po výstupu bude i odpolední kávička.
Nejprve ale nahoru! Nepotřebné věci necháváme dole u kasy, a pěkně nalehko stoupáme spirálovým schodištěm vzhůru, Tedy, s asi dvěma odpočívkama, přeci jenom, mladý duch ve starých tělech. Ale výhled z ochozu nás odmění. Není sice tak průzračně, jako včera navečír, ale i tak je rozhled slušný. Severnímu obzoru dominuje Králický Sněžník vpravo a hlavní hřeben Orlických hor vlevo. Jih není sice tak dramatický, ale neméně krásný, hezky je vidět i rozhledna na Kozlovském kopci, navštívená vloni na podzim. Prostě, fajn tady je.
Po sestupu obsadíme jeden stolek před chatou, a odměníme se kávičkou a minerálkou. Jíst se nechce, přeci jen trochu hic. Milé a příjemné je neočekávané setkání s kolegou z motokonference MOTOBIKE.CZ Semíkem, který sem čirou náhodou zavítal s partnerkou. Mno, trochu nepatřičně, rodinnou károu. Prej že mašiny už letos bylo dost (vyjádření jeho něžnější polovičky..). „Jo, jestli si to neprosadíš, tak jseš u mně mrtvej Homolka“... tak nějak volně parafráze klasiky. Ale platnost to má, Semíku. Bacha!
Zbytek, pouhá rutina. Již důvěrně známá pasáž Podorlicko – Dvůr Králové – Hostinné. Chvilka orazu, rozloučení s partnerkou, a již na odlehčené motorce směřuju chladnoucím podvečerem domů. Volím opět okresky, hlavní bych už dneska jaksi neskousnul. Nespěchám, a jak je chladnějc, užívám si to čím dál líp. Po osmé brzdím před vraty, v pohodě a sluncem v duši.
Díky, dámy, hezký to bylo, příjemno a nenásilno. Jedním slovem, paráda! Tak zase, někdy někde!

J

Moje cesta domů vedla po vedlejších, což vedlo občas k malému blouděníčku, ale kam spěchat a jízda v jednom má taky svá kouzla. Koukla jsem kolem Seče, zhlédla zvenku zříceninu Lichnice a zámek Žleby, u Malešova jukla na vodní nádrž Vrchlice, projela se kolem Sázavy chatovou osadou, pobloudila kolem Jílového, a nevím jak se to stalo, ale doma jsem přistála až kolem deváté .
Pěkné to bylo, díky JiBíci.
Eva