Petr Benke, 12.01. 2010
Už od začátku týdne jsem si říkal, že by to mohlo vyjít. Počasí bylo zase více než dobré, předpověď slibovala takřka letní pohodu, byl státní svátek, tedy tři dny volna a tak jsem se pomalu probíral mapou a přemýšlel kam bych se na ty tři dny mohl vydat. Neměl jsem žádný jasný plán, pouze jsem nejasně tušil, že bych chtěl směřovat na hory, kde bude klid, protože lyžaři nemají na čem a turistům se nebude nikam chtít, neb budou aktivně shánět Vánoční dary.
Nakonec jsem se rozhodl vzít do po malých silničkách nahoru směrem k Trutnovu, potom do Polska, plácat na pomezí obou států, sjet do Jeseníků a v neděli zakončit pracovním jednání ve Vrbně pod Pradědem a následně se vrátit domů. protože se mi nechtělo jenom tak se plácat po silnici bez nějakých cílů, tak jsem za pomocí portálu www.kudyznudy.cz nasel několik míst, které bych vidět. Jednak jsem se rozhodl jet podívat na kryté lávky do Suchovršic, potom jsem chtěl vidět přečerpávací elektrárnu Dlouhé Stráně a nakonec jsem našel odkaz na malé muzeum v Jeseníku s motorkami. Je pravda, že jsem toho měl vybráno více, ale hlavně krátký den se stmíváním po 16hod. mi nedovolilo absolvovat více míst, které by stály za vidění.
V pátek ráno dobaluji motorku, vezu sebou spacák i stan. Když už, tak už. Předpověď počasí není nijak špatná, což je sice v rozporu s tím, co vidím nad sebou,ale budiž, pro jednou budu meteorologům věřit. Cesta vede bočními silničkami směrem na Trutnov. Pravidlo, které říká, že svět je de facto malá vesnice, je plně potvrzeno, neboť po té, co vyjedu z jedné zatáčky, kdesi u Trutnova, málem spadnu z motorky, neboť na protilehlé straně stojí Honzovo modré GS. Honza je kamarád, se kterým jsem absolvoval letošní cestu na Ukrajinu a od září jsme se neviděli a nebyli jsme (pohříchu díky mě) schopni najít čas pro setkání. Kdybychom chtěli a snažili se sebevíce, nedokážeme naše setkání lépe uskutečnit. Krátké zastavení se prodlužuje skoro na hodinu povídání, přeci jenom je toho mnoho, co si potřebujeme říci. Nakonec se loučíme s přáním všeho nej do Nového roku, což není až tak od věci, kdoví, zda se letos ještě potkáme. Já jedu dál na vesničku Suchovršice, kde jsou kryté lávky přes řeku. Hned na kraji vesnice stojí prvá lávka, která je malá, pouze pro pěší. Zastavuji a fotím, za pobaveného komentáře domorodce, který pracuje na zahradě a hrabe listí. Jsem podroben výslechu o tom, jaký má motorka výkon, kubaturu a další a další dotazy. Pán kdysi jezdil na JAWĚ a tak přidává svoje historky. Musím říci, že je nutné se sklonit před našimi otci a dědečky, kteří dokázali jezdit neuvěřitelné vzdálenosti na strojích, které jsou na světelné roky vzdáleny naší technice. O kousek dál je podobně krytý most o šířce standardního vozu a tak nedbajíce zákazu vjezdu najíždím s motorkou doprostřed mostu a fotím. Zdá se, že nejsem první a ani poslední, neboť ani jeden z domorodců nevyslovuje žádná pohoršlivá slova a spíše pobaveně se dívají, jak fotím motorku. Jak by řekla m drahá polovice „motorka tisíckrát stejně a tisíckrát jinak“. Jedu dál a směřuji na polský přechod. Je pravdou, že díky chybičce v zadávání trasy do navigace během chvilky 2x jízdám a 2x opouštím Polsko a končím nakonec na přechodu v Náchodu. Je pravda, že jsem se svezl po hezkých silnicích, ale můj původní plán byl přeci jiný. Nakonec z Náchodu, již ve tmě, mířím směrem na Vamberk, abych zde hledal nocleh. Vzpomínajíce na neuvěřitelný smysl Honzi z Bohemia Biku nalézt spaní kdekoliv, hledám vhodnou odbočku do lesa, kde by bylo možno rozbít ležení. Nakonec vjíždím někde do lesa, plácám se kalužemi, kde se tam vzali fakt nechápu, projíždím potokem, spíše nedobrovolně a nakonec nalézám jakousi mýtinku u potoka. Ve světle čelovky stavím stan a chystám spaní. Jsem docela utahaný, podzimní ježdění je občas náročné na předvídavost. Navlhlé zatáčky, řepná kampaň a mnoho zemědělských strojů na silnici. Něco po osmé večerní zapadám do spacáku a během několika krátkých chvil upadám do bezvědomí.
Ráno se probírám vcelku vyspaný, nicméně jsem hladový jako smečka potulných herců. Jsem si vědom toho, že jídlo bude problém, neboť jsem nic nekoupil a jediný zdroj vody je potok vedle. Při vědomí všech rizik, pronásledován však utkvělou myšlenkou na jídlo, nabírám do ešusu vodu a dávám ji vařit. Nakonec, když prostuduji složení polévky z pytlíku dospívám k přesvědčení, že bacily, které nezabije var vody, musí zabít chemie, která je v polévce obsažená. Skutečností je potom to, že buďto jsem měl neskutečné štěstí na vodu, nebo jsem měl pravdu ve věci chemie v polévce, neb ani ten den a ani ve dnech následujících se nedostavily žádné obtíže. Posilněn na duchu i na těle; co dokáže jeden ešus horké polévky, vyrážím směr Jeseníky. Mám to necelých 100km pohodové jízdy samými zatáčkami a tak když před 10-tou hodinou dopolední tankuji v Loučné nad Desnou, mám dost času na to, abych si koupil vstupenku do elektrárny a dorazil včas na místo. Moje představa, že o prohlídku přečerpávací elektrárny nebude mezi lidem zájem, bere velice rychle za své, neboť do 11hod. kdy začíná prohlídka, se u brány schází víc jak 100 lidí. Nakonec jsme rozděleni do dvou stád, která jsou provedena elektrárnou. Musím však přiznat, že prohlídka je zajímavá, stejně doprovodný film ve vzdělávacím středisku. Po prohlídce jede celá kolona aut nahoru na horní nádrž, aby se podívala, že opravdu není vidět nic. Počasí nám prostě nepřeje a vršek přehrady tone v neuvěřitelné mlze o viditelnosti do 15m. Alespoň si udělám svou první sněhovou kouli, respektive první sněhovou kouli v této sezoně. Nemohu nevzpomenout na jarní vyjížďku našeho klubu na sruby Haida, kde jsme se také nalezli sníh, avšak pro změnu poslední v minulé sezoně. Je pozdní odpoledne a poučen včerejškem přejíždím přes Červenohorské sedlo do Jeseníku. Cesta přes sedlo je tak trochu děsivá, neboť bylo zřejmě rozhodnuto o rozšíření silnice, aby se kamiony mohly lépe promenádovat prostředkem Jeseníků a tak podél celé cesty směrem na Jeseník od vrcholu sedla je vykácen několikametrový pruh po obou stranách. Dole, na konci všech serpentin je to ještě horší, neboť zde bude silnice vedena zcela jinak a zplanýrované prostory, vykácené stromy a hromady popela z pálených větví působí víc jak depresivně. Nemohu si nepoložit otázku, zda je to nezbytně nutné. Proč musí tisíce kamionů projíždět středem Jeseníků. Není ta daň přeci jenom vysoká za ekonomickou „prosperitu“? Snad nám naši potomci odpustí. Blíží se odpoledne a po malé diskuzi se sebou samotným dospívám k názoru, že dnes chci spát v teple, někde pod střechou. Nakonec nacházím spaní v penzionu na kraji Jeseníku, kde jsme v létě na klubové vyjížďce obědvali. Pes, který se mnou tenkrát obědval, pamatuješ Pepíno?,nyní se mnou obědvá, pouze krásná, ale vdaná číšnice, už není. Kdeže ty loňské sněhy jsou. Protože je stále ještě trochu vidět, vyrážím do místního muzea, které je kousek pod Jeseníkem, v České Vsi. Zdejší maličké sdružení několika nadšenců na pár desítkách čtverečních metrů vystavuje vše, co je jenom trochu staré, bez ohledu na to, zda je to motorka, auto, či předměty, které nás doprovázeli v našem dětství, nebo v životě našich babiček a dědečků. Celé maličké muzeum má neuvěřitelnou atmosféru, vstupné ve výši 15,-Kč snad ani není vstupným a úžasnou výhodou je skutečnost, že jste u starých motorek neuvěřitelně blízko. Lze se dotknout a prohlédnout vše opravdu zblízka a žádný nerudný kustod Vás nežene pryč a nejste podezříváni z defraudace celého muzea. Takže pokud chcete klidu vidět, jak stará motorka vypadá, prohlédnout si a představit, co naši předkové museli absolvovat a zvládat – vřele doporučuji zastavení se. Na krajinu padá soumrak, venku je jasno a krásně zapadá slunce a tak ještě vyrážím do druhého minimuzea, tentokrát muzea Slezského semeringu, které je na vlakové zastávce v Horní Lipové. Když přijedu na vlakovou zastávku, jsem zaskočen její samotou. Na slepé koleji stojí pár starých a očividně nepoužívaných vagónů, drážní domek, nikde nikdo. Plácám se po kolejích a vychutnávám si nečekaný závan samoty. Na kraj padá soumrak, stmívá se a zespoda doléhají tlumené zvuky vesnice. Skvostný zážitek, jež je umocněn projíždějícím vlakem, který se vynoří ze zatáčky a bez zastavení projíždí. Lidé se lhostejně dívají a vůbec netuší, jaká romantika je právě minula. V maličkém muzeu jsem nakonec nebyl, neboť jsem nikoho nenašel a nakonec jsem ani moc nehledal. Atmosféra prázdné železniční zastávky byla silnější. Pomalu sjíždím dolů do Jeseníku. Je už tma a tak večer končím nicneděláním na pokoji..
Neděle začíná krásným slunečním dnem, byť motorka je obalená jinovatkou. Chvíli házím klacek psovi, abych se rozehřál a za svitu sluníčka se přemisťuji do Vrbna pod Pradědem, kde mám pracovní jednání. Jedu pomalu, užívám si zatáček, hlídám namrzlé úseky v lese. Zbytek neděle je již poklidný a nijak nevybočující z nedělního provozu a zážitků během cesty domů. Pouze po setmění, když padne mlha a ke všemu mrholí, není cesta na motorce nijak jednoduchá a kilometry ubíhají jen velice pomalu. Ale vše jsem zvládnul a v pořádku dorazil domů. Během těchto dní jsem ujel okolo 1.100km, neskutečně si odpočinul, viděl mnoho zajímavého. Pohoda, jazz.