Krušné hory 2009

Dovolené jsou zrealizovány, letní sezóna neodvratně spěje ke svému konci, ale pár dní ještě na "dovolenkovém účtu" zbývá. Takže, co takhle nějaký prodloužený víkendík? Na západ už jsme dlouho nevyrazili, takže hurá do Krušnohoří!

Pátek 28.8.2009

Přiblížil se konec prázdnin a již před časem jsme s Jirkou plánovali, že na poslední víkend někam vyrazíme. V roce 2005 jsme navštívili námi dosti opomíjené Krušné Hory (Jirkovu reportáž najdete v téhle rubrice), pobývali v Rotavě v ubytovně místní TJ, ubytování i umístění lokality plně pro naše záměry vyhovovalo, a tak bylo rozhodnuto, že by si tato oblast opět zasloužila naši návštěvu. Poměry v rodině také umožňovaly vyrazit, a tak jsme pobalili nejnutnější vybavení a v pátek jsme vyrazili netradičně jen ve dvou vstříc novým zážitkům. Perspektiva stran počasí nebyla nijak růžová - na cestu v pátek tropická třicítka, v sobotu pak déšť a prudké ochlazení. Proto ještě na poslední chvíli vymýšlím náhradní variantu v možnosti vláčku či návštěvy různých pamětihodností, kterých je v Česku velké množství. Naštěstí náhradní program nebylo nutno využít, ale nepředbíhejme dějů věcí příštích.
Vyjeli jsme v 15.30, jen s mírně napakovanou motorkou. I já na konci prázdnin mám již zaběhnut systém nezbytně nutných věcí k přežití kdekoliv, takže Jirka se ani nemusí rozčilovat, kam to všechno pobalí. Páteční Praha připomíná rozpálenou pec, auta se jen zvolna pohybují vpřed, do toho neutichající ruch metropole a přítomný prach, žádná idylka to nebyla dostat se na výpadovku, kde už se daří rozjet se poněkud svižněji. O něco lepší je to, když se přiblížíme k Novému Strašecí, zde i krajina začíná být zajímavější a provoz zvolna řídne.
Prvou zastávku uskutečníme v 16.30 pod Andělskou horou poblíž Karlových Varů. Máme na sobě jen džíny a motocyklové bundy, i tak nám po zádech řine pot. Chvíli relaxujeme a poté pozorujeme tuto zajímavou horu a dohadujeme se, cože je to za podivný předmět na jejím vrcholu. Po použití dalekohledu se z toho vyklubalo neromantické zařízení pro příjem televizního signálu. Nicméně čas je dobrý, vrchol láká, i když nebude zřejmě dostupný na motorce. Po projetí malebným městečkem stejného jména staneme u místního kostela, odkud už to fakt šlo jen po svých.

Poté, co vyfuníme na 717 m vysoký kopec, kde se nachází impozantní zřícenina gotického hradu, otevře se před námi nádherný výhled do blízkého i vzdálenější okolí Doupovských vrchů a Krušných hor. Dloužící se stíny nadcházejícího podvečera poskytly nejen zajímavé pohledy do okolí, ale zlákaly nás k zvěčnění těchto prchavých okamžiků pomocí fotografického aparátu, a k tomu nás nemusel nikdo pobízet. Plnými doušky jsme tuto chvíli vychutnali, v tento okamžik byly ty tam všechny mnohdy malicherné starosti a problémy právě prožitého týdne. Jen zvolna beze spěchu jsme sestoupili dolů k našemu motocyklu. Pak jsme již uháněli dále směr Rotava. Ze Staré Rotavy Jirka odbočil vzhůru do strmého koce směr sídliště, cesta stoupá hustými lesy a v nastávajícím soumraku jsem již začala pochybovat, že jedeme dobře. Nicméně po chvíli vyjíždíme na planinu posetou paneláky a neomylně brzdíme u nám již známé ubytovny TJ.
Při minulé návštěvě jsme motocykl parkovali v tělocvičně, nyní nám správce sdělil, že má místo v bývalé značně zahulené hospodě, jejíž nájemce zkrachoval. Po nejnutnější hygieně a vybalení razíme do hospody v garáží. Ze sídliště vede k této občerstvovně vyšlapaná cestička přes louku. Na sezení venku je již trochu zima, vevnitř už to hučí - inu pátek. Byli jsme tady asi jediný cizí element mezi štamgasty, kteří navíc slavili čísi narozeniny, takže opravdu pivko a různobarevné kořalky tečou proudem. Zůstali jsme u pivečka, pravda po dvou tradičních panácích slivovice na uvítanou, které jsme zkonsumovali ještě na pokoji. Když se něco před ½ 11 vracíme z hospody, čekalo nás poněkud vystřízlivění v podobě nedobytného zámku u ubytovny. Situace byla prekérní v tom, že mobil s číslem správce jsem zanechala na pokoji a ubytovna již byla potemnělá. Nicméně zaregistrovali jsme ještě jedno rozsvícené okno v místech, kde měl správce kancelář a zaplať pánbu fungoval venkovní zvonek. Správce již přinesl ihned rezervní klíč, dohadovali jsme se, že si to asi dodatečně uvědomil a zůstal na ubytovně déle.

Sobota 29.8.2009

Ráno jsme se probouzeli jen velice zvolna, není kam spěchat, zvláště pokud by vyšla původně anoncovaná předpověď počasí. Jirka je ještě v hlubokém spánku, když jsem se vydávám na průzkum nejbližšího okolí. Mám namířeno do místního COOPu pro rohlíčky, cestou potkávám samé snědé soukmenovce a připadala jsme si jak u nás na „cikánově“. Nicméně vybrala jsem ze skromné nabídky potřebné, dokonce jsem zakoupila i hrníček, který nutně potřebujeme, neboť na ubytovně je jen sporák a jediný hrnec. Poté co halasně chystám snídani se Jirka se konečně probírá, a tak začínáme plánovat, kam vyrazíme. Venku to vůbec nevypadá špatně, sluníčko se již začíná ukazovat a vše nasvědčuje tomu, že bude hezký den. Volba padla na výlet za přírodními zajímavostmi, zejména na návštěvu několika rozhleden. Jirka doplnil na svém autoatlasu červené tečky znázorňující místa našich postupných cílů a nic už nebrání abychom v 10.30 vyrazili na cestu, z čehož by měl Jindra Belšan určitě pupínky. Ale jsme dobře napapkaní, takže oběd neřešíme, i když zásoby sebou máme.
První dílčí cíl - dřevěnou rozhlednu Luby jsme nalezli v areálu golfového hřiště. Rozhledna je z roku 2005 bylo na ní spotřebováno 43 m² dřeva a je z ní opravdu krásný výhled do dalekého okolí. Sledujeme z výše 18 metrové rozhledny cvrkot. Fouká, silný vítr je poněkud chladněji, tak se na hřišti snaží jen několik hráčů, ostatní patrně, soudě dle odložených vozíků s nádobíčkem, zmizeli v blízké hospodě nazvané „U Strejců“, která je částečně zrekonstruovaná ze staré selské usedlosti.
Když jsme se náležitě pokochali jedeme obhlédnout ještě samotné příhraniční městečko Luby, které proslulo zejména výrobou strunných hudebních nástrojů. V pravé poledne je na malém náměstíčku poněkud mrtvo. Prošli jsme se po okolí vyfotili potřebné a vyrazili jsme směr Skalná. Zde by se měla nacházet zřícenina hradu Vildštejn.
Po příjezdu jsme byli příjemně překvapeni stavem objektu. Soukromník, který objekt vlastní, musel investovat značné prostředky do celkové rekonstrukce. Trošku kritiky zaslouží jen přístupová cesta. Ta byla zbudována z klasických panelů, které zde zbyly pravděpodobně po rekonstrukci, škoda, vhodnější by byla dlažba.
Původní hrad vybudovali okolu roku 1200 chebští ministeriálové. Koncem 18 století byl areál doplněn rokokovou zámeckou budovou. V přízemí se nachází stylová restaurace, v podzemí vinárna a muzeum zbraní, na části nádvoří je umístěna malá ZOO. Zhlédli jsme hasičské muzeum v prvním patře zámku a místní ZOO, kde nám přišlo některých zvířat líto (dva orli v mrňavé voliéře a divoké prase v úzké ohrádce), milovníci zvířat by zrovna neplesali. Muzeum zbraní umístěné v podzemí si necháme na jindy, restaurace a vinárna je pro německy mluvící klientelu. Ještě obcházíme celý areál zvenčí a pořizujeme nezbytnou fotodokumentaci a pak se již přesunujeme do cca 1 km vzdáleného dalšího historického objektu, který se jmenuje zámek Starý Rybník.
Tento bývalý zámek má příhodné jméno, jeho zdi se odráží v hladině rybníka, nicméně se nachází v dosti zuboženém stavu. Celý areál tvoří ještě zřícenina původního hradu a přilehlý hospodářský dvůr, k jehož revitalizaci postupně dochází. Museli jsme se spokojit jen pohledem zvenčí, areál byl uzavřený a soudě dle stupně zchátralosti, ještě dlouho uzavřený bude. No vzhledem k hustotě památek na našem území, nelze vše zajistit ke spokojenosti nás poutníků dychtivých zvědět a zhlédnout vždy něco zajímavého a inspirujícího. Unaveni zážitky přeci jen začínáme pociťovat jemné kručení v útrobách hlásících nám, že žaludek se nedá ošidit - však je také po 14 hodině. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli navštívit pramen minerální vody v lokalitě Dolní Paseky nabízí se, že by to bylo místečko přímo ideální k menšímu spočinutí a spořádání nějakých zásob.
Pramen Dolní Paseky je mírně radioaktivní, leží na pravém břehu potoka Bílý Halštrov a je zmiňován již ve 12 století. Snadno jsme se k němu dostali, poslední úsek je označený značkou zákaz vjezdu, nás sice na chvíli zarazil ale nezastavil (Jirka: značka minimalizovaných rozměrů evidentně vyrobená a aplikovaná svépomocí – tedy jasně neplatná). Jirka načerpal minerální vodu já připravila oběd a hody v přírodě začaly. Voda byla vynikající, škoda že není blíž našemu působišti. Natankovali jsme do lahví, k tomu jsme zkonsumovali lanšmít s cibulí a navrch tatranku – paráda.
Po obědě spojeném s krátkým odpočinkem jsme zamířili do Aše. Nad městem se na vrchu Háj se tam vypíná Bismarckova rozhledna, která je nejzápadnější položenou vyhlídkovou stavbou u nás. Její zdolání jsme museli spojit s malým pěším výletem, neboť momentálně v této lokalitě probíhá celková rekonstrukce celého areálu včetně přístupových cest, takže GPS byla v tuto chvíli k ničemu. Místní jazykové nás navigovali na jakési připravované parkoviště a odtud už to šlo jen po svých.

Rozhledna byla dokončená v roce 1904, jedná se o 34 m vysokou stavbu ze žulových kvádrů, která byla pojmenována po říšském kancléři Ottovi von Bismarckovi. Toto jméno nesla až do roku 1918. Je součástí odpočinkového areálu ke kterému patřila zřejmě i poblíž stojící turistická chata s místní osvěžovanou, ta je však dnes mimo provoz v důsledku požáru, no škoda bylo by zde pěkné posezení. Nicméně z rozhledny byl opravdu nádherný výhled do nejbližšího i vzdálenějšího okolí, také počasí je k nám milostivé, takže nám nezbývá než se kochat a snažit se zachytit všechnu tu krásu kolem alespoň za pomocí foťáku.
V plánu jsme měli i návštěvu města Aše nicméně jsme nějak nemohli strefit centrum, a tak jsme pokračovali dále.
Zcela neplánovaně jsme narazili u obce Libá na další zříceninu hradu a zámku s ohromným parkovištěm. Objekty se momentálně opravují, jsou veřejnosti nepřístupné, tudíž jen fotíme a pokračujeme směr Seeberg.
Hrad Seeberg (Ostroh) je opravdu lahůdkou, stojí na skále vybíhající nad zákrut Slatinského potoka. Dochoval se, pochopitelně po opravách, ve velice dobrém stavu. Na rozdíl od Vildštejnu je v rukách západočeského muzea, což ale nebrání částečnému komerčnímu využití. Pokud je to citlivé k památce a pomůže to investovat do ní, proč ne. Počátky hradu sahají do roku 1322, kdy Ludvík Bavorský zastavil hrad a celé Chebsko českému králi Janu Lucemburskému za příslib pomoci při jeho kandidatuře na císařský trůn. Po nevyplacení zástavy se stal Seeberg majetkem Koruny české. Později se stal spolu s románskými hrady chebských minesteralů, kterými jsou Hazlov, Libá, Starý Kynšperk, Vildštejn, součástí románské císařské falce v Chebu. Prohlídka tohoto impozantního hradu by jistě byla přínosná a inspirující nicméně jsme si ji si ponechali pro pokročilou hodinu (17.15) na jindy.
Při zpáteční cestě jsme ještě zastavili u malé rozhledny Salingburg u hotelu poblíž Chebu, ze které není nic vidět, a chutě pokračujeme do samotného centra města Chebu, které hodláme jen v rychlosti proběhnout, podrobnou prohlídku si ponecháváme opět na jindy. Každý zvlášť se postupně vydáme na náměstí, kde právě probíhá místní slavnost spojená s výstupy nejrůznějších estrádních rádoby umělců, je zde množství nejrůznějších stánků a jiných atrakcí, čili není o co stát a tak co nejrychleji pryč odsud. Hupneme na motocykl a cestou obhlížíme místní osvěžovny vhodné k nabídce na večeři, ovšem dlužno říci, že bez úspěchu. Ocitli jsme se v oblasti, kde je nabídka nasměrována především na německou populaci, která dosud provozuje gastronomické cestování.
Nakonec stavíme v Kraslicích poblíž náměstí, neboť na sídlišti Rotava jsme zcela bez šancí. Vybereme klasiku vepřo knedlo zelo – nabízený produkt ani neuspokojil ani nenadchl. Jediný klad tohoto pokrmu spočíval v tom, že byl teplý a my měli hlad. Jinak maso bylo narychlo uděláno jako minutka, zelí bylo neochucené jen ohřáté, omáčka vodová a knedlíky bez chutí a zápachu, no bylo i hůř.... co dodat, spravila to až slivovice na pokoji.

Neděle 30.8.2009

Dnes jsme chtěli vyrazit poněkud dřív ale člověk míní a zámek mění. A náš zámek od dveří pokoje se vzepřel naší snaze jej uzamknout. Již včera byly potíže, dnes však byly všechny oživovací pokusy marné. Nezbylo než přivolat správce, který posléze konstatoval, že musí vyměnit vložku. Tento akt už naší přítomnost nebude vyžadovat, a tak jsme si domluvili, že se pro nový klíč zastavíme na hřišti navečer po našem výletu. Ponechali jsme tedy správce jeho snažení a konečně v 10 hodin jsme vyrazili na další etapu naší cesty.
Dnešek by měl být ve znamení prozkoumávání lokality Slavkovský les což je chráněná krajinná oblast, povrch je hornatý, ale jsou zde i rašeliniště s minerálními prameny, takže určitě se bude jednat o velice zajímavou oblast. Soustředit jsme se chtěli především na skanzeny a pochopitelně mezi to si střihnout nějakou tu rozhlednu.
Prvý postupný cíl - vyhlídka Masák. Z této vyhlídky je možné pozorovat měnící se okolí města Sokolov, kde se bývalá měsíční krajina začala zalesňovat a krátery po těžbě plnit vodou. V místech, kde je dnes vodní hladina se Jirka, který zde byl před 5 lety s Ranžou, ještě projížděl uhelným vláčkem. Budoucí jezero Medard (pojmenováno po bývalém dole) bude mít 500 ha a vznikne zde jakási odpočinková zóna. Kolem vyhlídky povede páteřní cyklostezka. Již dnes, jak se vyjádřil Jirka, je to k nepoznání.
Dalším cílem je obec Chlum sv. Máří. Zhlédli jsme poměrně zachovalý farní a poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie, i když v současnosti ještě v opravách. A pak už jsme supali do kopce Drsný vrch, natěšení na výhled z rozhledny umístěné na vrcholu. Naše nadšení však bylo záhy zchlazeno. Cihlová rozhledna z roku 1903 vypínající se ve výšce 570 m je ve velmi dobrém stavu, působí lákavě a romanticky, nicméně realita je taková, že tento objekt přešel v roce 1948 do soukromých rukou a je pro veřejnost nepřístupný. Snažila jsem se. Okukuji okolí a pomoci přátelsky vyhlížejícího bernardýna liknavě střežícího přístup do objektu pronikám na pozemek, čímž vyburcuji udivenou majitelku, která mi jen potvrdí naše neblahé tušení, že na rozhlednu nemůžeme a ani v budoucnosti otevřena nebude.
No co se dá dělat, jedem si spravit náladu do skanzenu Milíkov. A opravdu bylo co obdivovat. Hrázděný statek odkoupilo chebské muzeum od soukromníka v roce 2007. Je otevřen teprve od 1.5.2009 po provedení nejnutnějších rekonstrukčních prací. Je zde umístěno ne úplně stylové zařízení zahrnující časový horizont od 2 pol. 19 století po současnost. Původními majitelé byli Němci, po jejich vysídlení, byl statek obýván až do roku 2007. Provázela nás příjemná paní průvodkyně, dýchla na nás domácká atmosféra a klid a pohoda tohoto místa.
Pěkný zážitek umocnilo i uspokojení zcela přízemní potřeby tj. nasycení prázdných útrob v místní osvěžovně spojené s cukrárnou, kde jsme zůstali na oběd. Během něho byla rehabilitována pověst českého kuchyně. Dostali jsme nefalšovanou kuřecí nudlovou polévku a skutečnou vepřovou. Takto uspokojeni jsme se vydali za dalším muzeem v přírodě, tentokráte v soukromých rukou, kterým byl Rustlerův statek v Lipové – Doubravě. Jedná se o kompletně dochovaný typicky hrázděný statek, pocházející z roku 1751. Při vstupu do čtyřstranného uzavřeného dvorce jsme se ocitli se opět v jiném světě. Statek je citlivě zrekonstruován, vlastní objekt slouží dosud k bydlení a jiným aktivitám vlastníka, přístupny jsou hospodářské budovy a dvorek. Na dvorku pod rozložitým kaštanem byly volně rozprostřeny židle, potuluje se zde řada domácích zvířat. Zvláště kočky tvoří různá malebná zátiší v keramice (máme nafoceno), pes jen zlenivěle střeží v zmrtvělé poloze vstup do vlastního objektu, předvedl že umí i chabě štěkat. Prohlídka je volná bez průvodce, a tak si beze spěchu prohlížíme expozici a vychutnáváme atmosféru místa.
Ve vlastní vesnici ještě fotíme další zajímavé stavby no a pak již pokračujeme dále směr Kynžvart, kde chce Jirka fotit a chtěli bychom tam i nabrat minerální vodu, pokud na ní narazíme. No, veškerá pohoda přestala při zastávce v Kynžvartě, kdy jsem zjistila, že jsem při cestě vytrousila rukavice. Zřejmě jsem je nechala na nosiči a za jízdy spadly dolů, Jirka se obratem mění v „našňuplého patrona“, který jen vrčí a kroutí nevěřícně hlavou, jako by mě to samotnou nemrzelo nejvíc.
Z Kynžvartu pokračujeme vpravdě snovou krajinou cestou lemovanou hustými lesy a rašeliništi, registruji dokonce i jakýsi lovecký zámeček, leč já mírně naprdlá a rozladěná za jízdy nic nefotím, což mi Jirka na nejbližší zastávce vyčte.
Náladu si poněkud vylepšujeme po výstupu na rozhlednu s příhodným názvem Krásenský vrch. Jde vskutku o ojedinělou stavbu, která se vypíná se do výše 25 m. Rozhledna je kamenná a na její vrchol je třeba vyšlapat 120 schodů, které se vinou spirálovitě po jejím vnějším obvodu. Tvůrci se nechali inspirovat stavbami minaretů., vznikla za hospodářské krize v letech 1933 – 35, její stavba poskytla práci nezaměstnaným z nejbližšího okolí. Znovuotevřena byla v roce 1997. Přístup k rozhledně je poněkud dobrodružný, vede přes pastvinu se stádem krav ve kterém jsou, jak zjišťujeme, i vzrostlí býci, nicméně stádo se zdržovalo na odlehlém konci pastviny a nehnulo se odtud ani při našem návratu po obhlídce rozhledny.
Sjíždíme do města s poetickým názvem Krásno, zastavili jsme na náměstí, kde byl Jirka vzápětí mírně rozladěn, že jsme nestihli prohlídku hornického muzea, umístěného v areálu bývalého cínového dolu Vilém. No stihnout všechno prostě nelze. V Krásnu bude i do budoucna co obdivovat, v okolí se nachází vodní plavební kanál - Dlouhá stoka, zajímavá by nepochybně byla i prohlídka kostela a nedalekého hřbitova. Čas však již pokročil proto jen na chvíli spočineme v místní hospůdce „U divočáka“, kde mírně pookřejeme, no a pak již míříme domů do Rotavy a večer do hospůdky v garáži, kde jsme po odchodu dvou místních štamgastů jedinými hosty. Je již úplná pohoda, i když nešťastné rukavice zapomenuty nejsou.

Pondělí 31.8.2009

Rozhledový den s prvky památek techniky. Začínáme rozhlednou stojící na území krušnohorské osady Bublava (smutně proslulé pomníkem rozestavěného akvaparku). Na Olověném vrchu (Bleiberg) jsme již byli v roce 2005, ale rozhledna byla zavřená. Ani dnes nemáme štěstí, rozhledna je sice otevřena denně, ale je navázána na provoz restaurace, která má v pondělí zavírací den, a tak máme opět smůlu. Nacházíme se ve výšce 802 m a i tak je odsud pěkný výhled.
Při další cestě nás zdržují četné objížďky a uzavírky mostů. Nicméně přece jen dospějeme k troskám pece v Šindelové ( torzo železářské vysokopecní huti) a posléze i do obce Přebuz. Ta byla kdysi rušným hornickým městem, kde se těžila cínová ruda. Nyní je okolí obce známé jako přírodní park. Jsou zde močály i rašeliniště, krajina má jakousi tichou zádumčivost, která na člověka působí, připomíná mi šumavské pláně s rašeliništi. Je to výborné místo pro zimní lyžařské výlety nebo výjezdy na kole. Fotím si momentálně uzavřenou Kovářskou hospodu, která bude asi jedním z mála míst, kde by se dalo ubytovat. Okolí vykazuje pozůstatky po důlní činnosti, Jirka se proto snaží vypátrat kudy bychom se dostali k pozůstatkům bývalého lomu a továrny na zpracování cínových rud Rolava. Usedáme na náš stroj a po zhruba 2 km odbočujeme do lesa, kde tuto technickou památku nacházíme. Jirka nadšeně obíhá okolí a fotí, já se věnuji sběru borůvek.
Když se Jirka po nějaké době dostatečně pokochá, pokračujeme dále vstříc rozhlednám – nejbližší cíl rozhledna Tisovský vrch (Pajndl). Rozhledna se nachází ve výšce 976 m a zdolání cesty k ní nebyla jednoduché. V polovině kopce končí asfalt a začínají kameny a drť. Cesta je jen trošku zpevněná, tak to s námi pěkně hází ze strany na stranu. No ještě že máme enduro. Šťastně dorazíme pod vrchol, zpět již ten nejhorší úsek šlapu pěšky, aby Jirka měl větší manévrovací schopnost. Výhled z této kamenné rozhledny, vysoké 24 m, je vskutku slovy nevypověditelný. Pohled z jejího vrcholu obsáhne celé střední a západní Krušnohoří, velká i menší městečka jsou odtud jak na dlani.
Po zdolání tohoto vrcholu je vpravdě brnkačkou výjezd k rozhledně, která se nachází severovýchodně od Horní Blatné na Blatenském vrchu. Rozhledna je vysoká 21 m a byla vystavěná v roce 1913 z kamene a dřeva, až na vrchol vede kvalitní šotolinová silnička. V okolí vrcholu se vyskytují žulové skalní útvary a balvany, na svazích propadlé štoly. Zvláště mě zaujala fotografie místa nazvaného Vlčí jámy, což jsou propadlé štoly s tvorbou jeskynního ledu, no zase jedna věc, kterou jsme nechali na nějakou z příštích návštěv. Vzhledem k umístění stánku občerstvením v blízkosti rozhledny a pokročilé hodině řešíme na tomto místě ukojení našich hladových žaludků (Jirka sekaná, já sýr, společně rybičky a Matonka).
Bohužel přiblížil se i čas návratu domů, čeká nás ještě rozhledna na Plešivci, která byla při naší minulé návštěvě již zavřená a pak již cesta přes Jáchymov, Kadaň a Žatec do Prahy. Tak tedy vzhůru na Plešivec. Projíždíme městečkem Abertamy, které je střediskem především zimních sportů a zvolna po asfaltové silničce vzhůru do výšky 1028 m k rozhledně. Chvíli to vypadá, že zase budeme neúspěšní, nikde nikdo, nicméně po chvíli klepání se z útrob hotelu určených pro personál vynoří postava kuchařky, která nám umožní výstup vzhůru. Ode dneška totiž mají podzimně zavřeno.
Rozhledna je 16 m vysoká s ochozem, který umožňuje kruhový výhled na hřebeny Krušnohoří, inu opravdu důstojné rozloučení, tak snad někdy příště . .
A pak již jen cesta zpět do lůna velkoměsta a každodenních povinností s jednou zastávkou v Kadani na benzín a druhou na rekapitulující kafe ve Velvarech. V 19 hodin jsme doma.

Zhodnocení:

Za tento prodloužený víkend jsme toho zbrouzdali strašně moc. Ne vždy se podařilo navštívit vše co jsme měli v plánu, což vůbec nevadilo. Individuální cestování na rozdíl od organizované turistiky má v sobě ten půvab, že se podaří neplánovaně zhlednout i něco navíc, což přinese kolikrát větší zážitky než to naplánované a pečlivě připravované. Opět se nám potvrdilo, že oblast Slavkovského lesa a Krušných hor skýtá tolik zajímavých míst a vpravdě pokladů, pro které tato místa brzy zase navštívíme. Jedná o oblast, kde jsou jednotlivá místa vhodná k navštívení ne příliš vzdálená, navíc cíle jsou značně rozmanité. Opět se potvrdilo, že lepší je vyjet na několik dní než se snažit stihnout co nejvíc za jeden den. Počasí se navzdory předpovědi vydařilo, sluníčko nám přálo po celou dobu pobytu, ale ne zas tak moc, abychom nevydrželi v motocyklovém oblečení. Po absolvování tohoto prodlouženého víkendu by se mi chtělo zvolat s panem Munzarem „vzhůru na rozhledny„ stojí to za to, je tam krásně.

Jana