Petr Doležel, www.petrdolezel.eu, 29.11.2011
Přes rok se domlouvám s kolegou a kamarádem v jedné osobě, Sašou Malým, na návštěvě tatrováckého muzea v Kopřivnici. Plán byl sednout do auta a zajet se tam podívat, ale i přes několik naplánovaných termínů k tomu nedošlo. Až nyní, když jsem koupil Jawu 50/20 Pionýr rok výroby 1967, jsme se konečně domluvili a na tuto cestu vyrazili na zmíněném Pionýrovi a Babettě 210. Kromě muzea v Kopřivnici jsme přidali ještě vagonářské muzeum ve Studénce.
O plánované cestě do muzeí jsem se zmínil tři dny před odjezdem na serveru Jawamanie s myšlenkou, že by nás jelo víc. Start naší cesty byl naplánovaný na osmou hodinu ranní z čerpací stanice ÖMV v Kroměříži, dál byla trasa následující: Přerov – Lipník nad Bečvou – Hranice na Moravě – Bělotín – Suchdol nad Odrou – Studénka – Příbor - Kopřivnice – Valašské Meziříčí – Holešov – Kroměříž, celkem 180 km.
26. 8. 2011
Dveře od garáže otevírám v 7:30, vytahuji ven svoji Babettu 210, balím se a dolévám z kanystru benzín do nádrže.
Se Sašou jsem domluvený, že se pro mne zastaví v 7:40, ale přijíždí o 10 minut později a hned vyrážíme na plánované místo startu. Při cestě mi nedává přednost řidička na kruhovém objezdu, brzdí smykem a velice naštvaně na mne gestikuluje. Zároveň na křižovatkách zjišťuji, že mi nechce Babetta řadit dvojku.
Na ÖMV přijíždíme před osmou hodinou a nikdo zde na žádné padesátce není. Asi se nenašel nikdo, koho by tato cesta zajímala, nebo by se nebál absolvovat 180 km na motorce s obsahem 50 ccm. Kupujeme benzín a vyrážíme na naši „nekonečnou“ cestu.
Jelikož mám v plánu vyhnout se hlavním silnicím, volím cestu na Břest a Říkovice. Pak musíme po 55 do Přerova a dál po 432 do Lipníku nad Bečvou. Silnice 432 je pohodová, téměř žádný provoz, a tak je čas koukat po okolí. Akorát je škoda, že je velký opar, takže u Lipníku rozeznávám hrad Helfštýn jen podle obrysů proti obloze.
Na konci Lipníka zastavujeme, abychom trochu odpočinuli našim plnokrevníkům. Saša si stěžuje, že mu nějak plave zadní kolo. Po kontrole zjišťuje, že má úplně povolenou osu a já se mu pochopitelně směju. Kolo tedy utahujeme.
Jelikož nyní pojedeme po velmi frekventované silnici, tak si mezitím oblékám reflexní vestu. Uděláme společnou fotku, zpátky do sedel a po silnici č. 47 uháníme závratnou rychlostí 50 km/h směrem k Hranicím na Moravě.
V obci Slavíč odbočuji k technické památce, kterou s nikým nemohu nikdy minout a každému ji ukazuji. Jedná se o bývalý železniční tunel na trati Přerov – Ostrava. Byl postaven v letech 1845-1846 na trati tzv. Severní dráhy císaře Ferdinanda. Říká se, že byl postaven na přání císaře, který si prý nedovedl představit železnici bez tunelu. Zpět na silnici a plnou rychlostí blíž k našemu cíli.
Za Hranicemi na Moravě vyjíždíme táhlý kopec a těší mě, že kamion, co jede přede mnou, mi neujíždí, i když mám na tachometru 35 km/h. Za vrcholem terén opět klesá a dle nápisu u silnice jsme přejeli evropské rozvodí. Do této chvíle všechna voda, kolem které jsme projížděli, tekla do Černého moře, od této chvíle již teče do moře Baltského.
Za Bělotínem odbočujeme na Suchdol nad Odrou a vjíždíme do Moravskoslezského kraje. Dojíždíme nějakého mladíka na Babettě 210. Při předjíždění na mne křičí, že má také Pionýra, ptá se na rok výroby, já mu odpovím a už mu ujíždíme.
Přes Suchdol nad Odrou a Hladké Životice se již dostáváme do Studénky. Jelikož nevím, kudy se dostat do muzea, zapínám navigaci v mobilním telefonu a po pár kliknutích už jedeme nejkratší cestou k cíli.
Vagonařské muzeum je umístěno ve třech patrech místního zámku. Třetí patro je věnováno historii železnice, kde se dozvíte o její stavbě na našem území. Druhé patro je věnováno historii samotné Vagonky Studénka do roku 1989 a první patro Vagonce od roku 1989 do jejího zrušení. V prvním patře je také modelové kolejiště ve velikosti H0 1:87. Ve všech patrech je spousta modelů v různých měřítcích.
Po prohlídce vyrážíme na další etapu, která má vést do muzea Tatra v Kopřivnici. Po odjezdu zjišťuji, že mi asi někdo před muzeem namontoval do Babetty omezovač rychlosti, nejsem schopen překročit 40 km/h. Projevuje se vynecháváním motoru, jako když dojde benzín. Usuzuji, že se mi dostala nějaká nečistota do karburátoru a přicpala hlavní trysku, ale po rozjetí z kopce a překročení magické rychlosti 40 km/h se Babetta rozjíždí normálně na svoji maximálku 55 km/h, tuto rychlost si bez problémů drží a reaguje na plyn v rozmezí 45-55 km/h. Ale jakmile musím z nějakého důvodu zpomalit na 40 a méně, tak se „omezovač“ opět projeví a já se rozjedu zase až z kopce. Takže moje Babetta nyní špatně řadí dvojku (dlouho ji to trvá) a moje maximálka je nyní většinu cesty 40 km/h.
Do Kopřivnice jedeme po silnici č. 464 a těsně před Příborem najíždíme na silnici 58. Na této křižovatce mi Saša sděluje, že mu na Pionýru přestal fungovat tachometr. V městě Příbor míjíme pomník padlým letcům z 2. světové války, kde je na podstavci proudový stíhací letoun MiG-15bis. Zastavujeme, fotíme se a při té příležitosti se ještě díváme, proč přestal fungovat tachometr. Závadu nacházíme v přetrženém lanku náhonu. Dlouho tedy nefungovalo, lanko jsme namontovali před 140 km a nyní se přetrhlo... Z Příboru pokračujeme dál do Kopřivnice a na jejím začátku opět zapínám navigaci v mobilu a zadávám cíl.
Před muzeem vidíme malé parkoviště, kde zastavujeme vedle třech kluků na starých Jawách. Zdravíme se s nimi a zajímám se, odkud jsou a kam jedou. Byli z Trutnova a jedou na Pustevny, podívat se na Radegasta. Já jim říkám, že jsme z Kroměříže a popisuji jim naši cestu. Sklízím obdiv, že jedu tak daleko na Babettě a na dotaz, kolik jsme už ujeli kilometrů, zjišťuji, že máme najeto přesně 100 km. Dokonce se i ptali, kde budeme spát a na moji odpověď, že jdu druhý den na pět do práce, se smáli, že jsme blázni, že by tak daleko na Babettě nejeli.
Po rozloučení a jejich odjezdu je 14 hodin a my jdeme na prohlídku muzea. Čas při ní ubíhá strašně rychle a já mám takový hlad, že bych klidně začal okusovat nějaký ten exponát. Muzeum opouštíme po dvou hodinách a míříme na oběd. Od slečny pokladní jsme dostali tip na malou restauraci s venkovním posezením, která je nedaleko muzea.
Restaurace je opravdu kousek, asi 200 metrů, a tak parkujeme na trávě vedle zahrádky. Oběd byl výborný a my vyrážíme opět dál, nyní musíme přes Valašské Meziříčí na Bystřici pod Hostýnem.
Jsem najezený, a tak se mi vůbec nikam nechce, a jak vidím, tak ani Babettě, jelikož ta nepřekročí 40 km/h už ani z kopce a vynechává. Někdy dokonce z kopce sama zháší motor a chytne až kolem 30 km/h. To se mi už ale vůbec nelíbí a začínají se mi honit hlavou všechny varianty, proč nejede. Od ucpané nádrže, karburátoru, přes vadný tyristor, špatnou svíčku, až po ucpaný výfuk.
U obce Veřovice zastavuji s názorem, že to musím nějak opravit. Se Sašou probíráme možné příčiny poruchy. Jako první vylučujeme ucpaný výfuk. Ten totiž sundáváme a zkoušíme motor rozdráždit na stojánku. Při plném plynu vynechává, až zháší úplně, stejně jako s výfukem. Tak jej zase vracím zpět a hledám další příčinu. Nyní přichází na řadu svíčka, která je celá černá a zakarbonovaná. Nechápu proč, když do Babetty používám kvalitní olej Mogul TSF a novou svíčku jsem tam namontoval letos na jaře. Asi začnu používat motorový olej z Kauflandu, co používám do Jawy 640, mám s ním ujeto již 5000 km a žádný problém. Svíčku měním za novou a startuji. Nyní motor šlape jako hodinky a nevynechává.
Hurá, zpět do sedel a uhánějme k domovu. Jenže radost byla předčasná, „omezovač rychlosti“ se občas ozve a Babetta opět při 40 km/h vynechává. Ale už to není tak často a my pokračujeme v cestě. V obci Mořkov vidím benzínku a zastavuji u ní, ačkoliv jsem ještě na rezervu nepřepínal. Ptám se Saši, zda chce také tankovat, ale on říká, že až přepne na rezervu. Tak odjíždíme z benzinky bez tankování a po ujetí asi 10 km mi Saša hlásí, že přepnul na rezervu a tudíž potřebuje benzín...
Zastavujeme až za Valašským Meziříčím v obci Poličná. Ačkoliv jsem ještě na rezervu nepřepnul, také beru benzín a do nádrže mi vlezou téměř celé 3 litry. Po zaplacení vyrážíme na klidnou, ničím nerušenou cestu, kterou přerušujeme před Holešovem v obci Dobrotice. Zde se zastavuji na Kofolu a Saša si kupuje točenou zmrzlinu. Kolem nás projíždí dva kombajny a za nimi pěkná kolona aut, tak s odjezdem nespěcháme. Kolonu však dojíždíme hned za obcí a plížíme se v ní rychlostí 5 až 20 km/h. Chtěl jsem ji předjet, ale z důvodu pomalého přeřazování na druhý stupeň jsem si netroufal, a tak se v koloně držíme 5 km. Kombajny uvolnily silnici až u čokoládovny Nestlé a my už klidně dojíždíme posledních pár kilometrů domů do Kroměříže. Je 19:30, když dojíždíme ke garáži a děláme poslední fotku.
Závěr:
Najeli jsme přesně 180 km a cesta i s prohlídkou muzeí trvala 11 a půl hodiny. I přes menší problémy se mám dnešní den líbil a myslím si, že na něj jen tak nezapomeneme. Škoda jen, že nebyl nikdo, kdo by se k nám přidal a užil si to s námi. Již nyní máme v plánu další cestu, a tou je návštěva Povážské Bystrice na Slovensku, kde byla obě naše přibližovadla vyrobena. Na úplný závěr chci poděkovat oběma strojům za to, že nás nenechaly nikde stát a dovezly nás zpět domů.
Saša Malý:
Když Petr navrhoval cestu do Kopřivnice na padesátkách, říkal jsem si, že to bude masakr. Měl jsem právě dovolenou a myslel jsem, že podívat se tam bude super, protože to už bylo dlouho v plánu, ale zatím se to nikdy nepodařilo.
Z cestopisů, které jsem zatím četl, se zdálo, že na padesátce jde ujet prakticky cokoliv. Vždycky jsem se usmíval nad tím, jak na tom lidi jedou někam daleko a opravují to někde u silnice, místo aby si motorku připravili před cestou. Ale už je mi to jasný. Čas, který jsem chtěl původně věnovat přípravě, byl věnován práci na zahradě... Ještě v den, kdy jsme jeli, jsem vstával dřív a dělal na poli. Výměna palivového filtru a lanka spojky se nekonala. Věřil jsem, že to vydrží, a když ne, tak to nějak opravíme na cestě.
Při odjezdu z domu motor dělal trochu drahoty, tak jsem musel roztláčet, pak šel chvíli nepravidelně a lidi na ulici z toho měli pěkné divadlo. Nebyl čas se v tom vrtat. Věřil jsem, že když to jelo předtím, tak se to rozjede zas. Po pár metrech poskakování už jel Pincek tak jak má.
Petr čekal před garáží, ptal jsem se, jestli má nářadí. Dělal si srandu, že má všechno i na půlení motoru. Zamknul garáž a vyrazili jsme. Hned za rohem ho málem srazila nějaká ženská na kruhovém objezdu. Měl přednost, ale někteří řidiči to berou tak, že se na kruháči pouští podle toho, v čem jedete. Já běžně cestuji po městě hlavně na kole, tak to znám. Nákladnímu autu se nikdo většinou do cesty necpe.
Petra to pěkně naštvalo a dál vedl cestu po vedlejších uličkách, kde ráno nebyl téměř žádný provoz. Na benzince nikdo nečekal, tak jsme udělali fotku a vyrazili. Ráno ještě nebylo horko a jelo se naplno. Přes den mělo být horko a měl jsem strach, že se motor bude přehřívat, tak jsem ho šetřil. Cesta probíhala hladce, občas jsme zastavovali a Petr mrknul na mapu, kudy dál. Při jedné zastávce jsem zběžně prohlížel motorku a dotahoval zadní kolo.
Muzeum ve Studénce bylo zajímavé, bohužel je možno zde vidět už pouze minulost. Po návštěvě mám nostalgický pocit. Je škoda, že výroba vagonky již nepokračuje a jistě by bylo taky zajímavé, kdyby poslední místnost muzea jasně prozradila návštěvníkům proč.
Krátce po odjezdu z muzea zjišťuji, že přestal fungovat tachometr. To mě na chvíli rozladilo, protože lanko náhonu jsme nedávno měnili a zdálo se v perfektním stavu. V Příboru zastavujeme u pomníku letcům 2. sv. války. Čtu si některá jména, je to opravdu důstojná památka. Jestli projedete kolem, tak byste ho neměli minout. Pomník vzbuzuje úctu a respekt, který dnešní české armádě tak trochu chybí.
V Kopřivnici potkáváme před muzeem partu kluků na Jawách. Zrovna odjížděli a říkali nám, které exponáty byly podle nich nejlepší. Muzeum Tatry je moderní a většina aut jsou opravdu výstavní kusy. Zdá se, že muzeum žije a občas se část expozice mění. U vchodu je obchůdek se suvenýry. Stále věřím tomu, že se jednou Tatra vrátí i k výrobě osobních aut a i kdyby to měli být už pouze repliky, stálo by to za to.
Před muzeem stojí pod stříškou zaparkovaná Slovenská strela a čeká smutně na renovaci. Nelze ji přehlédnout a přesto se jí asi nedostává tolik pozornosti, kolik by mělo. Znalosti často mění pohled, takže se podívejte ZDE.
Při zpáteční cestě jsme projížděli okolo lomu. Nádhera. Trochu jsem se kochal a pak jsem málem projel příkopem... Petr měl trochu problémy s motorem, ale po výměně svíčky to bylo dobré. Minuli jsme jeden nádherný kostel a taky jsem se poohlížel po Hostýnu a po větrné elektrárně, která tam opodál stojí. Zpět do Kroměříže jsme dorazili v plánovaném čase. Klidně bych si to ještě někdy zopakoval.