BMW Habscheid Tour

Rok uběhl jako voda a má poslední věta – otázka – z loňského cestopisu zněla: „Další VARADERO TOUR 2010, nebo BMW TOUR 2010 ?! Kdo ví...“
A já si na to odpověděl už 29. 12. 2009, kdy v mé garáži prvně zaparkovalo zbrusu nové (nu, mělo již natočeno 2 100 km - předváděčka) BMW R 1200GS Adventure.
Další, v čem se letošní motodovolená lišila od té loňské, byl počet účastníků a podivný název. Synátor Michal se mi odstěhoval do Práglu za "nevěstou" a prací, tudíž jsem byl smířen, že vyrazím zcela sám. A zase nová výzva...
A ten název Habscheid ?! To je vlastně hlavní cíl a smysl celého mého plánování a organizace motodovolené. V této vesnici na hranicích Německa, Lucemburska a Belgie přišel v roce 1944 za války při náletu o nohu můj otec a já chtěl s ním ta místa navštívit, projít, zavzpomínat a nechat si vyprávět o té kruté době. Osud tomu však chtěl jinak a než se cesta s otcem uskutečnila, zemřel v úctyhodném věku nedožitých 82 let.
Řekl jsem si, že sliby se maj plnit, tak proto BMW HABSCHEID TOUR 2010. A aby to nebylo "jenom" do Habscheid a zpět, tak jsem si naložil Rakousko, Itálii, Švýcarsko a Německo. Tak jak jsem loňskou dovolenku plánoval snad půl roku dopředu, letos jsem si poznačil jen státy které navštívím a balil snad dva dny před odjezdem - starý mazák ne?!
Den D byl stanoven na 3. 7. 2010 – sobota a já z domu vyjížděl za tropického vedra, které panovalo již od rána. Mazal jsem si to směr Týn nad Vltavou, kde jsem kdysi vojančil a jezdil s tankem po šumavských hvozdech. Jediné domluvené spaní bylo v penzionu Nový Dvůr, kde byl i předloni sraz Varader. Osobně se mi tam moc líbilo, tak jsem si tam zamluvil nocleh. Cesta ubíhala přímou úměrou s velkým počtem nabalených auťáků, holt první prázdninová sobota! Kromě velké zácpy na Mohelničáku, který se frézoval, to celkem šlo. Po ubytování rychlá sprcha a šup do Týna na obhlídku ,,kasína‘‘ a náměstí.

4. 7. 2010, neděle
Ráno v neděli snídaně, nabalit a směr Rakousko krásným údolím podél Vltavy plné vodáků. Tady jsem zažil největší krizovou situaci za celou dovolenou. V jedné nádherné táhlé levé zatáčce jsem potkal idiota - jinak jej nelze nazvat - v bílém BMW sport cupé, jak v protisměru v nepřehledné zatáčce předjíždí kolonu vozidel a čelně proti mně! Ubereš a jdeš ven do škarpy, lemované snad stoletými stromisky, tak stále pod plynem co nejvíc ke kraji a hlavou ti letí - tak tady budu mít u cesty křížek...
Ještě dnes mám husí kůži - kretén jeden vylízaný, ani nevím, jak se vešel do té předjížděné kolony a půlky sevřené nafest museli mít všichni.
Ve Vyšším Brodu měním kroupy za éčka bo sem na ně nějak pozapomněl a už sem byl v Rakousích... Ani tady jsem si neužíval dálnic, ba naopak jezdil jen vedlejší cesty a mnohdy (díky ztrátě orientace) i docela "kotěhůlky", ale to bylo spíš ku prospěchu věci. Jejich vypiglované cesty znají všichni bikeři, a tak jsem si jen hlídal tacháč ve vesnicích, neměl jsem v úmyslu mocně sponzorovat tamní benga...
Jako loni se synem musela přijít pauza v kempu u jezera Attersee, kafíčko a fotečky, bo tam je fakt krásně. Dlouho jsem se nezdržel a za "sem tam kapička" sedám na "helmuta" a dále podél jezera na St. Gilden. Po cca 10 minutách dostávám sice krátkou, ale notnou dávku průtrže, tady dávám palec hore oblečku od Psí Hubík, bo fááákt dobrý, já byl líný stavět a soukat se do nepromoku a nebylo potřeba, neprošla ani kapička!
Těšil jsem se, že si taky zopáknu loňský průjezd přes Postalm, ale díky lijáku jsem minul odbočku na Strobl (a taky bych si trošku zajel) a dál jsem putoval kolem Mondsee, které jsem měl po pravé ruce. A jelikož přestalo chcát, bohovsky si užíval samá levá pravá - nu sen motorkáře se naplňoval a dostával podobu reality a mnohdy zatemění mozku... Ani nevím, jak se ta cesta jmenovala, ale vedla vysoko nad hladinou nějakého "potoka" a tam dole v roklině řádili zase jiní "blázni", co maj místo krve vodu...
Tento úsek mé letošní cesty patřil opravdu mezi ty nej, příroda, cesty, ohleduplní řidiči, jež tě pouštěj úhybem ke krajnici a hlavně berou ohled na to, že jsi jen na dvou kolech. To jsem ještě netušil, že to taky z cesty po Rakousku a dva dny v Německu bude poslední krásný den.
Dost pozdě odpoledne jsem se konečně doštrachal do Berchtesgadenu u Königsee a začal se poohlížet po nějakém kempu. Jelikož bylo město totálně ucpané, zbylo dost času při popojíždění zadat do GPS nejbližší kemp a už jsem stál u jeho brány (kemp Mühlleiter), cca 1,5 km pod jezerem, netuše že u něj byl ještě jeden, ale dle dalšího vývoje počasí to pak bylo zcela jedno.
Majitel, takový mladý příjemný chlápek, taky sedlá GS Adv., tak bylo o čem šprechat. Kemp stál 13 € za 1osobu + motku, k tomu ranní snídaně tuším za 6 €. WC a sociálky velmi slušné, ale nesrovnatelné třeba s kempem loni u jezera
Millstatter See (Familie Mössler, camping@moessler.at), ten byl úplný luxus - mohu jen a jen doporučit!!!

5. a 6. 7. 2010
To byla totální depka, zklamalo počasí a to byl konec... Hned první noc, kdy jsem po večeři (přes cestu supr hospůdka, příjemná obsluha) ulehl znaven nejen z motky do spacáku, začalo chcát a chčilo furt a furt a k tomu hromy a blesky, no byl to mazec, než jsem zašel ráno na WC, tak ve stanu potopa! Voda tam byla jak doma, i ve spacáku.
Měl jsem v plánu Hitlerovo "Orlí hnízdo" a výlety po okolí, z nichž jsem uskutečnil jen jeden na protější horu. Když přestalo pršet, rychle rifle, boty a bundu s přilbou a jako by ten hore jen čekal, až nakopnu "helmuta" - v mžiku dávka vody! Ale už jsem seděl, a tak jsem vyrazil. Zaplatil mýtné tuším 3,5 € a nakonec, byť za občasného deště, to byl aspoň jeden výlet v německém výběžku.
Když jsem pak při večerní pěší procházce k jezeru Königsee opět totálně promok a málem utopil i foťák, rázem jsem měl jasno - znechucen a po další probouřené noci ráno začal balit s vědomím, že cca 300 km od kempu je Peter s Naďou v italských Dolomitech, a tam že se rvou se psy o chládek a sluníčko !

7. 7. 2010, středa ráno
Motohadry zanést pod přístřešek a jen v kraťasech a pantoflích vše pobalit, i prochcaný stan, obléct a pryč z té sloty. Nemá cenu popisovat jízdu za lijáku, ale třeba Kitzbühel jsem projížděl jen dle čar na cestě a blikajících semaforů, totálně ponořený v mlze, nebo spíš mracích plných vody!
Někde na pumpě v St. Johan jsem dojel bikery z Prahy, co taky spali v kempu, ale pokecali jsme až na té pumpě, udělali vzájemně fotečku a pádlovali každý svým směrem, oni na GG a já do IT. Jak jsem projel Feberntauerntunel, jakoby čarovným proutkem někdo rozehnal mraky, přestalo pršet a já koukal jako blázen na tu změnu počasí.
Peter, starý mazák, mne přesně navedl k jezírku Lago di Dobbiaco u městečka Toblach (Dobbiaco), kde si s Naďou máchali nohy v jezírku, pěkně papali a pusy od ucha k uchu, jak se řezali smíchy mému vzhledu. Pár malých dětí začlo řvát strachy a někteří turisti se koukali, kde maj peněženky a foťáky . Já byl jak mimozemšťan – v nepromoku, na něm zaschlý prach z cesty a v místě příjezdu bylo cca 35 ve stínu, no mazec...
Po bouřlivém uvítání a dobrém papání mi Peter naznačil, že jsme na motodovolené a je třeba jezdit, tak na mne milosrdně počkali, než si vše pěkně zabalím a heftnu na motku pod pavouky. Ale hezky z uctivé vzdálenosti - jak se sluníčko opřelo do alu kufrů, stanu a mne samotného, tož jsem se jim nedivil, rychna jak byk (dva dny a noci v mokrém stanu, co se diví, že?!).
Už vím, proč Peter a Naďa jezdí stále (mimo jiné) do IT. To byla prostě paráda. Ubytováni jsme byli v hotelu www.berghotel-schlemmer.com na samém konci nekonečné klikatice, kousíček od Brixenu. Ale než jsme tam dojeli, už téměř za stmívání, protáhli mě ti dva nesmírně krásnými passy a cestami (Passo di Mauria, přehrada Cadore, Musinské jezero - krásné, přes Kronplatz k nádherným panoramatům u Corvala a hlavně passo Porcii atd...). Jak koukneš do mapy, tak jsem se s těmi dvěma supr lidičkami motal nádherné tři dny po úžasných cestách a pasech. Pro mne umocněno o to více, že jsem tam byl (na Kronplatzu) jednou i v zimě s Michalem na týdenní lyžovačce! Pokud bych chtěli popsat všechny ty zážitky a místa, kde jsme byli, asi by to mnohé přestalo bavit, a tak nechám jen mluvit fotky, kterých je taky dost a dost na mých webovkách:
www.autokosmetikasafarcik.com/moto a na web albu:
www.picasaweb.google.cz/helmutsafarcik
Na cestování s Petrem a Naďou budu dlouho vzpomínat a stále brouzdat ve fotkách. To chce opravdu zažít, navíc Peter je vůdce, který nejede naslepo, ale vše pečlivě zváženo, kudy a kam a kde je co hezkého na pokoukání se.
Jednu příhodičku ale musím popsat, a sice jak jsme se oba (ovšem Naďa taky) tak dlouho kochali krásami Dolomitů, až najednou na jednom "kopečku passo Falzarego" mi povídá: "Hele Heli, jak jsi na tom z benzínem?! Já asi tak na 15 km." Tak jsme "odložili" Naďu na pasu na kafíčko a hezky téměř bez plynu dolů do Cortiny di A., k první pumpě a Peter zatankoval asi o 3 litry více, než mu píšou v techničáku . Už jsem jej podezříval, že si stáhnul i litr oleje z motoru, aby někam dojel.
Uf, ale oddychli jsme si, neboť v případě suché nádrže by zbývalo jediné - Peter do tandemu za mnou, nechat motku motkou a hezky za éčka si koupit kanystřík, naplnit atd.... A jak jsme byli již pěkně plní až po hrdla a zvolna si to dáváme levou pravou zpět na pass, najednou se od krajnice odlepili dva na cesťácích a vykuchanými laufy nám chtěli nahnat husí kůži . Tož to neměli synci taliánští robiť, bo jak ve mně "prajzakovi", tak v Peterovi z Práglu chytli saze. Takovou střelbu jsem už dlouho nedal a husí kůži museli mít i ti dva taloši, bo my na Falzaregu již měli dole přilby i kukly a ti dva jen kroutili hlavou a s palcem nahoru projeli kolem nás!
Dva neznámí bikeři ocenili, že jim dala na prdel velká endura, ale Naďa NE! Takový zdupec jsme chytli, že ještě večer u piva nám nebylo do řeči , ale ne za střelbu - kde jsme se prej tak dlouho flákali!

9. 7. 2010, pátek
Vše hezké a krásné jednou končí, a tak i mé společné toulání se po Dolomitech s Naďou a Peterem. Ráno balím fidlátka, loučím se s přáteli a začínám ukrajovat další kilometry mé letošní BMW Habscheid Tour. Přes motorkářskou mekku Stelvio si to mířím směr Ruppersvil a Davos ve Švýcarsku, kam má dojet spolužák Georg naproti a jsem zván k němu domů do Wolfach v "D" na dva dny.
Ještě ke Stelviu, pro mne teda to až taková mekka nebyla a znám spousty jiných a nádherných passů, kde se dá opravdu pojezdit... Scenérie a příroda - to se nepopisuje, to se musí vidět.

9. a 10. 7. 2010, pátek večer a sobota
Wolfach am Bühl, kde Georg bydlí, je takové malé městečko uprostřed lesů a zvlněné krajiny s krásně upravenými cestami a přírodou vůbec. V sobotu jsme si dali krátkou vyjížďku, aby mi ukázal, kde 30 let žije, a málem jsem se na motce uvařil - neskutečných 39°C ve stínu. Byť jen triko, motobunda a rifle, tak jsem měl co dělat, ať sebou nešvihnu, my se totiž jen kochali, ale žádná pauza na pití a málem byl problém. A tak jsme večer u grilu notně doplňovali tekutiny...

11. 7. 2010, neděle
Devátý den v neděli jsem se tedy opět pakoval, slušně za vše poděkoval a vlastně se má moto-dovolená přehoupla do druhé půlky, pro mě do té, po níž je celá cesta nazvána. Přesun přes téměř celé Německo k bráškovi do Leverkusenu a tady prvně s "helmutem" po dálnicích. A musím říct a pochválit, že i s kufry a stanem a čím vším se ve 160 chová naprosto skvěle. Ve vyšší rychlosti to taky jde, ale už to není taková pohoda a zábava.
Jen pro zajímavost, v Kölnu jsem si na netu našel pneuservis a domluvil si přezutí zadní gumy (orig. Conti Attack z výroby vydržel 10 500 km) a světe drž se, celá akce sundat+nová guma+závaží+montáž za cca 130 €, jo a obouval jsem Michelin Anakee II!

15. 7. 2010, čtvrtek
Po čtyřech dnech toulání se po okolí Leverkusenu, Düseldorfu a Siegen (kde jsem dva roky pracoval i žil u bratra) následoval krátký přesun cca 200 km do Habscheid, kde, jak jsem se již v úvodu zmínil, přišel za II. světové války o nohu můj otec. Zvláštní pocity i dojmy a vůbec vše kolem návštěvy oněch míst a vesnice, jen to chtělo více dnů a času, nasát tu atmosféru a více se dozvědět a poznat tamní lidi.
V pátek za mnou dojel i brácha Hubert z Leverkusenu, to už jsem to měl obšláplý a nalezené všechny bunkry, a tak jsme to ještě objížděli spolu, ale opět nechám raději promluvit fotky.
Po celé ty dva dny jako by tam byl i můj (náš) otec. Zvláštní pocit, opravdu to byly zvláštní chvíle... Myslím, že se tam ještě jednou někdy vypravím a pobudu trošičku dýl.

17. 7. 2010, sobota
Čekalo mne loučení se s bráškou a poslední balení (to jsem ještě netušil) mých věcí a do tanku v tank, opět do sedla a směr CZ. Původně jsem měl jet mimo dálnice a přes Krkonoše nach hause, ale po zhodnocení situace, že mám v sedle 3 500 km a že tou cestou mne dalších min. 1 500 kiláků ještě čeká, jsem si to vesnicemi namířil na Koblenz k A3. Jen jsem přejel přes Rýn, začalo mi opět chcát. Já si to v mírném deštíku uháněl dále (mám na sobě "Hubíka", ne?!), ale jen do té doby, než se spustil opravdový liják jako prase. A že pumpy nejsou na autobahně co 5 km, ví každý. Než jsem k první dojel, měl jsem plné rukavice, Psí Hubík ovšem opět na výtečnou, ale co naplat, na mokré motohadry jsem musel narvat nepromok a byl jsem jak ve skleníku - vlhko, ale teplo . Vůbec jsem netušil, že toto počasí dovezu až domů do Ludgeřovice a že polovina republiky bude pod vodou... Jen na malou chvíli v Rozvadově jsem odložil pršiplášť, ale přesně za výjezdem z Prahy na první pumpě opět do něj a sundal jsem jej až doma o půl desáté v noci! Liják byl místy tak urputný a hustý, že jsem musel stát i pod mostem a dělit se o fleka dokonce s jedním osobákem, co neměl odvahu pokračovat v té slotě. To byla normálně bílá tma a i pár krup mi zaklepalo na hledí.
Stále jsem si říkal - najdu nocleh, přespím, ale pak zase - jsem ready jedu dál... a tak to bylo až do Brna, a to už nemělo cenu, kousek od vrátek hledat ubytko. Žena na mě koukala jako divá, já totiž dojel domů s majáky hasičů, policajtů a sanitek, jak jezdili v noci po vesnici a pomáhali lidem, co jim voda vyplavila sklepy a zahrady. Nám naštěstí nic a já byl opravdu rád, že jsem doma a celý. Kolikrát já si po cestě vzpomněl na starou zadní gumu s 4 cm širou rovnou plochou bez vzorku - na té bych nedal ani pár metrů v těch přívalech vody.

Co závěrem?
Solo BMW Habscheid Tour 2010 - celkem ujeto 4 300 km bez nehody, poslední úsek na jeden zátah 1 102 km, z toho 800 km, kdy se nad mou přilbou všichni čerti ženili!
Do Itálie chci opět a znova a na více dnů, ale míst, kde bych rád nakouknul, je takové hafo...  V jednom mám jasno, příště to bude opět BMW Tour, ale kam…?
Rumunsko, Bulharsko, Řecko, Albánie a vnitrozemím zpět, nebo z Řecka trajektem do Itálie a domů? Mám na to celou zimu. A má-li někdo dobrý tip, tož rád si jej přečtu a nechám poradit a doporučit.

Heli z Ludgeřovice