Cestou křivých šavlí

Netrvalo to moc dlouho a po absolvované cestě Marokem v lednu jsem s kamarády začal plánovat cestu novou, tentokrát východní. Konečná volba padla nakonec na Turecko, a tak jsme jen ve třech vyrazili začátkem července po dálnici směr Slovensko, Maďarsko, Srbsko a dále na východ. Cíl byl jasný- v Asii jsme ještě ani jeden z nás na motorce předtím nebyli.

Úvodní etapa cesty není moc záživná, a tak se o ní moc rozepisovat nebudu. První noc už spíme v Srbsku ve stohu slámy a, i když byla krásná letní noc, Roman nám málem zmrznul, protože si vzal s sebou malý spacáček, který moc nezahřál. Bohužel s tímto problémem bojoval po celý zbytek výpravy.
V Srbsku mají docela pěkné dálnice, ale pozor!! Hodně policajtů zde měří rychlost. I když Tonda ovládá plynně srbštinu, nevykroutil se a jednu pokutu jsme hned na začátku zaplatit museli. Naštěstí byla jen jedna, a proto jsme se na ni kamarádsky složili.
Pokud v Srbsku odbočíte z hlavních tahů, tak se na motorce svezete v pěkné krajině. Samozřejmě je dobré, jako vždy, cestovat na enduru, protože silnice kvalitní moc nejsou. To platí především o území kolem řeky Niš, kudy jsme projížděli. Další cesta vede napříč Bulharskem.
Bulharsko předčilo naše očekávání. Silnice docela ujdou, levný benzin a docela slušná životní úroveň. Projížděli jsme sice asi nejvyspělejší částí země, ale i tak jsme potkávali dost kámošů motorkářů na slušných mašinách. Bulharskem jsme ale jen projeli. Sem pojedeme zase někdy jindy.
Doposud jsme měli štěstí i na počasí. Příjemné teploty kolem 22 st. C a nebe bez mráčku.
Třetí den naší cesty konečně překračujeme tureckou hranici, bez problémů, během asi půl hodinky, kdy musíme vyplnit jen nějaké povinné formuláře. Na prvním vhodném místě si dáváme oběd v místní restauraci a tankujeme zatraceně drahý turecký benzin. Na přepočet je litr asi 45 Kč, a tak je to, bohužel, po celé zemi. U čerpačky se mi stala nepříjemná nehoda. Mazal jsem si řetěz a my co nemáme hlavní stojan, posouváme vždy o kousek motorku, abychom namázli další část řetězu. Nechtíc jsem si hranu stojánku postavil na spodní okraj plechovky s mazáním a právě když jsem přenesl váhu na stojan, plechovka se prorazila. Stlačený plyn a olej už udělal své. Nejen já, ale i všichni v okruhu 10 m byli od oleje, protože plechovka mezi stojany letěla na vlastní pohon jako raketa. Každý motorkář to asi pochopí, jak špatně se tento olej myje, a já byl navíc právě bez mazání.
Až do Istanbulu pokračujeme po nudné dálnici a úžinu Bospor, která odděluje Evropu od Asie, překračujeme po mohutném mostu. Istanbul je ohromné mraveniště a asi proto, že je neděle, dálnici lemují rodinky místních. Pořádají na dekách pikniky a se zájmem pozorují hustý podvečerní provoz. Přelidněná města nejsou u nás v oblibě, a tak se jako správní barbaři rychle vymotáváme z husté dopravy, vynecháváme pamětihodnosti a pokračujeme dále na východ. Dovolená není nekonečná a my chceme vidět solná jezera a dostat se co nejdále na východ.
Konečně se také dočkáváme a v horách si užíváme prvních šotolinek. Několikrát sice bloudíme, protože značení není právě nejlepší, ale to k podobné cestě patří a nejdůležitější je stejně něco zajímavého zažít. Mezi místními je docela rozšířená motorka, dost podobná naší staré Jawě. Také se podobně jmenuje - JW Laser. Čím větší zapadákov, tím příjemnější lidé tam bydlí. Každý se nás snaží pohostit a zavést s námi rozhovor. Jazyková bariéra je ale problém. Největší naději má zase Tonda. Dnes už starší lidé dříve pracovali v Německu, a protože i tento jazyk Tonda bezvadně ovládá, občas si s někým i popovídá.
Nezapomenutelným zážitkem se na naší cestě stalo solné jezero Tuz Golu. Pláň pokrytá solí až na obzor je pro našince nezapomenutelná. Po bližší obhlídce zjišťujeme, že by se po pláni dalo i jezdit. Slupka soli je sice tvrdá, ale tenká, a pod ní je jemný vlhký písek. Nakonec neodolal ani Roman se svým novým GS1200 a oddal se řádění v měkkém povrchu jezera. Snad nám motorky už odpustily tu solnou lázeň, ale stálo to za to!
Během další cesty se potřeba sehnat nový sprej na mazání řetězu stala akutní. Čím více na východ, tím menší naděje ho sehnat. Větší města v Turecku mají pod cedulí se jménem obce i cedulku s počtem obyvatel. Turků je asi 70 miliónů, takže cedulky 200 tisíc a podobně jsou celkem normální. V takových městech se snažíme alespoň u benzinek sprej sehnat. Zatím bez úspěchu. Místní mažou řetězy asi jednou ročně vyjetým olejem, když tedy náhodou dělají výměnu u svých prskoletů. Narozdíl od Bulharska tady pořádné motorky nejezdí. Je tu dost MZtek, ale ani ty moc mazání řetězu nepotřebují.
V Goreme jsou krásné pískovcové skály, ve kterých je vytesána spousta jeskyní a v nichž ještě nedávno bydleli lidé. Dnes je to výborná turistická atrakce. Pro cestovatele na motorce navíc bezva off-road ježdění. Jen to velké BMW mělo jednou namále, když byla v zemi v pískovci vyšlapaná tak tenká cesta, že se tam Románek válci vešel jen taktak. Turisté vždy ochotně uhnuli z cesty a nikdo nám tam za to ježdění nenadával.
Jsme už pět dní na cestě a kromě několika koupání v řece jsme si hygieny moc neužili. Nedaleko skal jsme ale narazili na bezvadný kemp s krásným bazénem. Neodolali jsme a využili pěkného večera u bazénu, pořádné večeře a já můžu dopsat deník u stolu a ne na koleně, jako většinou.
V Kayseri jsme konečně objevili servis s velkými motocykly. Snad tady seženeme to mazání. Jako mechanik si tu přivydělává jeden místní policista, a aby vypadal drsně, má za pasem kalhot zastrčený revolver. Sprej sice měl, ale nakonec jsme ho koupili o kousek dál v servisu MZ Jawa a Simson u bodrého, obtloustlého majitele. Nákup proběhl bez problémů a samozřejmě jsme museli absolvovat povinné pohoštění čajem a debatu na téma Amerikanos Irak. Dopředu upozorňuji, že projev sympatií k „Amerikanos“ by se v této části světa nemusel vyplatit, a tak je lépe, ať je váš názor jakýkoliv, zpívat píseň svých hostitelů.Pohoštění je dovršeno společným fotografováním před servisem u motorek, na motorkách atd.
Večer si hledáme místo na spaní. Za říčkou se nám zdá příjemným místečkem malý háj zakrslých stromů. Na druhou stranu vede nenápadný brod a pase se tam pár krav. Na břehu sedí pasák se psem a tváří se znuděně. Ukazuje nám, ať bez obav jedeme. První vyráží Tonda se svým GS650. Brod překonal, ale zjišťujeme, že na dně je hodně kluzkých kamenů a ani výjezd z brodu není moc dobrý. Chce to prostě rozjezd. Uprostřed brodíku zjišťuji, že motorka nějak záhadně ztrácí výkon a ve výjezdu je to právě to, co jí úplně chybí, a tak se ve finále koupu i s motorkou v řece. Ještě že je hezky a vše se dá usušit. Za asistence pasáčka a Tondy mám motorku na druhé straně a zbývá nám jen Roman se svojí „voňavkou“. Na hloupý nápad, že pojedeme dál někam jinam, jsme se z druhé strany říčky s Tondou jen smáli, takže nezbylo než GS ponořit do vody také. Roman projel opatrně a bez pádu, ale se zajištěním dvou osob. Spaní to nakonec nebylo moc dobré. Celou noc nás žrali komáři, kvákaly žáby a otravoval toulavý pes. Překonání brodu zpět ráno už proběhlo bez potíží a bez asistentů, asi díky večernímu tréninku.
Ráno vyrážíme na posvátnou horu Nemrut Dagi. Každý Turek, kterému řeknete, že jste pobyl na této hoře, pochvalně pokývá hlavou a něco souhlasně zabručí. Na vrcholku této hory, ale i v jejím okolí, jsou totiž zbytky soch i 2000 let staré a na tato díla jsou Turci velmi pyšní. Proto jsou rádi, že jste jejich pýchu neminul bez povšimnutí a dal jste si tu práci na vrchol hory vystoupit. Skoro až na vrchol se dá sice vyjet i autem a posledních asi 500 m vyšlápne už každý, ale cesta v délce 5 km je v tak zoufalém stavu a tak prudká, že se jedná o skutečný zátěžový test každého stroje, který se na ni vydá. Ten výhled ale stojí za námahu! Pod vrcholem je kamenný domek s prodavačem suvenýrů a po povinném čaji nás čeká neméně krkolomný sestup.
V okolí je také mnoho ropných polí, a tak zjišťujeme, jak se ta, pro nás tolik důležitá tekutina, vlastně těží. Čerpadla jsou volně přístupná a nikdo je nehlídá. Odpoledne, po vydatném obědu, pokračujeme směrem na Kahraman Maras. Jídlo je v celém Turecku chutné a finančně dostupné. Skopové, hovězí a kuřecí špízy jsou vynikající. Na vepřové v tomto světě pochopitelně nenarazíš. Dnes už bych asi tedy kuřecí vynechal, ale v létě jsem tam nejedl téměř nic jiného. Počasí nám stále přeje a teploty jsou přes den okolo 33 st. C. Večer jsme se „domluvili“ s jedním zemědělcem a spíme za jeho domem na břehu jezera. Koupačka je povinností.
Ráno nám farmářův syn zamával na rozloučenou a pokračujeme cestou v horách směrem na Kadirli. Nedaleko města se na kopci tyčí zřícenina starého hradu z 11. století, a tak neodoláváme a jdeme na průzkum. Do večera dorážíme na tureckou riviéru a jdeme omrknout, jaká by tu asi byla rodinná dovolená. Pobřeží je skoro stejné jako jinde ve Středomoří. Hotely, pláže, kempy a restaurace, pobřežní silnice a to vše pořád dokola. Jedině tu není asi takový nával jako v Evropě. Ceny jsou pro nás stále přijatelné, jen lidé už nejsou tak přátelští jako ve vnitrozemí. Tady už koukají, jak z vás něco vytáhnout.
Už několik dní Tonda sleduje povážlivě se vytahující řetěz na své motorce. Už několikrát jsme se zastavili v „servisu“, ale tam se mechanikům zdál vždy ještě bezvadný. Tady u moře se to ale rozhodl vyřešit. Sehnat řetěz musí tady, jinde to půjde asi těžko. Večer v místní restauraci plánujeme další část naší cesty. Škoda, že nemáme o týden víc času a víza do Sýrie.
Celé dopoledne Tonda shání nový řetěz, což se nakonec daří. Není sice kvalitní, ale na cestu domů stačí. Po pár kilometrech pobřežní silnicí konečně opět ujíždíme civilizaci na sever do hor. Naplánovali jsme dost „kochacích“ cest. V jednom městečku jsme způsobili velký shluk lidí. Každý si s námi chtěl potřást rukou a všichni brebentili jako o život. Nakonec jsme obdrželi VIP místa na zahrádce místní restaurace a majitel nám předvedl, jak vaří kávu z pytlíku „tři v jednom“. Vzal známý sáček granulované kávy, roztrhl ho a na třetiny jej rozdělil do skleniček pro nás tři. Pohoštění nemělo chybu a opravdovým machrem se stal místní kluk, který nám předvedl svou Jawu 638 s celokapotáží, alarmem, anténou a stereopřehrávačem! Tady turisty opravdu nepotkáš, zrovna tak jako motorkáře s přilbou. Spaní na paloučku v měkké trávě bylo završením skvělého dne, i když Roman si ráno, jako vždy, stěžoval na zimu, ale chrápal jako každou noc.
Plán „kochacích“ cest se opravdu daří. Hory, jezera, stoupání a klesání, prostě pro motorku cesty jak mají být. Tedy pro endura. Občas šotolina nebo silnice ve stavbě, ale to je právě ono. Když potom jedeme kus po lepší silnici, uvědomujeme si, že je zase neděle a místní mají opět pikniky podél silnic. V jednom městě spatříme vedle silnice výstavu několika vojenských stihaček. To je zase něco pro mou duši, a tak Tonda už automaticky odbočuje.
I tady před místní leteckou základnou posedávají piknikující rodinky přímo v trávě pod letadly. Je zajímavé, že turecká armáda se v letecké výzbroji spoléhala na americké výrobky, zatímco ruční a tankové zbraně asi řadu let odebírala z bývalého SSSR a mnoho zbraní především pro policii i od našich zbrojovek.
Pokračujeme v horách. Kousek před Canakale je sice silnice krásná, ale nějak kluzká. V jedné levé zatáčce Romanovi ujíždí zadní kolo a zalehává. Jel jsem za ním, a tak jsem to měl před očima. Naštěstí se moc nestalo. Trošku doplatil na svou lehkou obuv a poranil si kotník, ale motorce se nic nestalo a můžeme pokračovat dál. Investice do padacího rámu u BMW se vyplatila. Večer se ubytováváme v kempu u moře mezi Canakale a Trójou. Zítřejší cíl je tedy jasný.
V Tróji je víc vykopávek než bych čekal. Přece jenom tu stálo město už před dávnými časy a objeveno bylo relativně nedávno. Atrakcí pro turisty je i ohromný dřevěný kůň před vchodem k vykopávkám, do kterého si můžete vlézt a vcítit se do pocitů bojovníků, kteří podle pověsti byli v jeho útrobách během obléhání propašováni za hradby města a díky tomuto úskoku bylo město dobito a zcela zničeno. Pravdou je, že město bylo během času dobito a zničeno několikrát, a tak jsou zde vykopávky z různých období jeho existence.
Po prohlídce odjíždíme do města na trajekt, který nás převeze přes úžinu Dardanely zpět do evropské části Turecka na poloostrov Galipoli. Tento poloostrov je strategické místo. Díky tomu, že Turci ovládají oba břehy průlivů Bospor a Dardanely, mohou kontrolovat provoz mezi Středozemním a Černým mořem. O tuto výsadu museli v minulosti Turci bojovat, naposledy právě v první světové válce, kdy, přestože měli mnohem hůře vyzbrojenou armádu, porazili spojenecká vojska Anglie, Francie, Austrálie a Nového Zélandu. Tato slavná bitva, která probíhala téměř celý rok 1915, skončila vítězstvím Turecka a proslavil se v ní, do té doby neznámý, podplukovník Mustafa Kemal, později zvaný Otec Turecka, který vybudoval z Osmanské říše dnešní turecký stát. Tyto skutečnosti si Turci na poloostrově neustále připomínají a jsou na ně právem pyšní. Je zde také mnoho vojenských základen, protože toto území je důležité pro Turecko dodnes.
Jako před lety spojencům, i mně se turecká armáda stala na Gallipoli osudná. Cestou předjíždíme kolonu asi padesáti vojenských náklaďáků, kteří se sunou třicítkou za svým cílem. Vojáci nám ještě vesele mávají. Bohužel, jeden z nich si najednou usmyslel odbočit doleva právě přede mnou . Skoro jsem jej minul, ale jeho přední nárazník mi škrtá o zadní kufr, a to přestože jsem uhnul úplně doleva. Následkem je vyjetí do příkopu, kde jsem se zapíchnul a přelítnul přes motorku. Tentokrát jel za mnou Roman, a tak to měl  před očima on. Mě se naštěstí nestalo nic, ale můj Tiger měl ohnuté vidlice a jeden brzdový kotouč.
Vojáci mi sice pomohli na kola, ale s jediným anglickým slovem "sorry" odjeli. Motorka nepojízdná, díky kamarádům jsme po několika hodinách sehnali nejen odtahovou službu, ale i dílnu, kde jsem si mohl motorku sám opravit a pod lisem vidlice srovnat tak, aby se alespoň dalo dojet domů s jednou brzdou. Než jsme to opravili, museli jsme vypít mnoho čaje od manželky majitele dílny! A samozřejmou povinností bylo společné fotografování s každým, kdo se přišel podívat. Večer už jsme zase jeli dál.
Dopoledne stojíme u naší „sprejové“ benzínky a dohaduji se s Romanem, zda je to ona nebo ne, když přichází pumpař a významně ukazuje na fleky, kam se za těch několik dní přilepil prach a jiné nečistoty. Je to ona. S tankováním ale počkáme na bulharský levnější benzín.
Na hranicích je tentokrát fronta, ale Tondovi se daří předběhnout, a tak na nás čeká za hranicí u benzínky. Mezitím se stačil seznámit s místními podnikateli v oboru převoz pohonných hmot. U stojanů totiž stojí auta nadzvednutá zvedáky tak, aby se do nich vešlo o několik litrů benzínu víc. Není divu, čistý zisk z převezeného litru do Turecka je jedno euro!
Bulharskem tentokrát projíždíme během jediného dne a večer spíme v Srbsku.
Na cestu domů máme ještě čas, a tak se domlouváme, že se ještě porozhlédneme v bývalé Jugoslávii. Tonda to tu trošku zná, proto nás vede oblastí, kde před 15 lety probíhaly boje mezi Srby a Chorvaty. I dnes je zde na tuto dobu mnoho smutných památek, jako jsou nápadně velké hřbitovy, rozbořené domy, nebo alespoň fasády poďobané od kulek. Konečně si můžeme dát v hospůdce u cesty pořádnou flákotu. Na grilu tu opékají totiž selátko. Majitel restaurace nám vysvětlil, že od nich z vesnice jsou už dvě dívky provdané v Čechách, a ani se tomu nedivíme. Tak krásné ženské jako v Srbsku se vidí málokde.
Bohužel se nám trošku kazí počasí. Stíhá nás bouřka, a abychom nemuseli jet v dešti, měníme v horách trochu směr jízdy. Nevadí, jedeme v suchu, sice delší trasu, ale horské silnice jsou tu pěkné. Spíme v šatně nějakého místního fotbalového klubu, kterou nám ukázal číšník z motorestu.
Další den už pokračujeme Chorvatskem, zemí bývalých nepřátel našich včerejších hostitelů. Je to zvláštní představa, že se tady vlastně nedávno děly tak strašné věci. Je to tu to samé. Vukovar, Osijek, hřbitovy, ruiny atd.
Pokračujeme dále Slovinskem a Rakouskem k domovu. V Rakousku plánujeme cestu tak, abychom se ještě na závěr svezli a nemuseli kupovat známku. V Alpách nám počasí přeje, a tak, i když se blíží smutný závěr dovolené, užíváme si i jízdu několika průsmyky a pak šumavské kopce směr Jižní Čechy.
Několik kilometrů před hranicí ale Tondovi praská jeho turecký řetěz. Nakonec zjišťujeme, že nepraskl, ale vypadla spojka, kterou pochopitelně nemáme. Vyrážím shánět spojku do vesnice. Naštěstí jsme hned pod kopcem, na kraji vsi, sehnali ochotného Rakušana, který nám půjčil nářadí, abychom mohli slisovat spojku lisovací, kterou jsme nakonec v nářadí vyhrabali. Během práce, ke které nám ochotný chlápek přinesl občerstvení, mu Tonda vyprávěl o naší cestě a ukazoval mu fotky. Ty se mu líbily tak, že kdybychom se netěšili na večeři a české pivo, tak jsme tam asi zůstali do rána. Večeři a spaní jsme už nakonec měli přece jen v českém autokempu u Lužnice.
Dovolená tedy zdařilá a každému, kdo o Turecku nebo i Bulharsku uvažuje, jen doporučuji. Asi jsme měli ohromné štěstí, ale všude přátelští a milí lidé, kteří, i když nemají skoro nic, vám půl z toho dají.

Martin Tigerma, Triumph Tiger
Rohlajz BR (ST-002), BMW R 1200GS
Tonda, BMW F 650 Dakar