Jiří Bašný a Ranjibar Swan, 30.1.2012
Předchozí díl: Den osmý
Neděle, 28. 8. 2011
Ráno je trochu mátožné, přeci jen nějací panáčkové byli polknuti, a to se zákonitě vymstí. Tak se jen tak kolíbu barákem a sleduju práci pana kempovního a jednoho z jeho pracovníků při „násilném“ otvírání našeho pokojíku. Po půlhodince práce je konečně otevříno a my se můžeme našimi proprietami konečně lehce pospravit do stavu slušného středoevropského gentlemana. Pak ještě menší snídaně (nebudu to s ní přehánět, raději :-)) a před půl desátou se můžeme konečně z přívětivého kempíku Kemp Ipel vybatolit.
Noční přechod studené fronty znamená, že v tuhle chvíli je teplota minimálně o deset, ne-li více stupňů nižší, nežli ještě včera. Vyjel jsem optimisticky (a chybně) v džínech, a tak docela uvítám první čurpauzu s tím, že provedu bleskurychlou náhradu džín za regulérní motokaťata. Ta se zatím celou dovolenou vezla v báglu, až nyní na ně přišla řada.
Šineme si to severní hranou Žitného ostrova směrem na Nitru. Krajina nic speciálního, docela nepříjemně fouká z protisměru, z těla odchází s průvodními jevy poslední zbytky včerejšího alkoholového víření, sumasumár se až tak radost a potěšení z jízdy nekoná. Nicméně je třeba ject.
Za Nitrou se už začíná oteplovat, taky sluníčko vykoukne (a taky kocovina pomine), hned je na duchu líp. Přes nízké kopečky sjedeme do údolí Váhu, projedeme Piešťany a hned za nimi natankujeme na výjezdu z města. Protože čas je víceméně přízniv, rozhodneme se překonat Bílé Karpaty poněkud netradičně přes sedlo Velkou Javorinu – tedy, jestli se tam bude moct projet.
V Horné Stredě odbočíme z hlavní údolní komunikace vlevo a dáme se zapadlými okreskami na cestu k pohraničnímu hřebeni. Tady je jízda opět potěšením, ne jenom pouhým plytkým přesunem. Úzká údolíčka, silnička tak na jedno auto, zatáčky kolem skalních ostrohů, žádná rychlost, ale mototuristika par excellence. Projedeme vesnicí Čachtice, objíždíme mohutný skalnatý vrch, na kterém se tyčí zřícenina známého stejnojmenného hradu. Příběh čachtické paní, naposledky mediálně (filmově) nepříliš historicky věrohodně zpracovaný, zná asi každý, takže se zde o něm nebudu šířit.
Čachtice Čachtice a čachtická paní Čachtice
Objedeme celý kopec, pro pohled a krátký odpočinek zastavíme na kraji vísky Višňové. Koneckonců, je poledne a přestávek prozatím moc nebylo. Sem tam z chalup zavoní nedělní oběd, my jen mlsáme nějaké vezené drobnosti a doplníme je pár švestičkami z nedaleké aleje.
Necelá hodinka jízdy a takřka neustálého stoupání nás přivede do sedla Velké Javoriny. Podle některých map se dá sjet na opačnou stranu do Česka, podle jiných nikoliv. Tak to musíme prozkoumat.
Velká Javořina Velká Javořina na iDnes
Průzkum u chaty na slovenské straně nám usnadní skutečnost, že proti nám na hřebenové cestě jede auto, tedy evidentně je sjízdno a můžeme se na ni vydat. Cesta je to klasická makadamová, tedy pro naše stroje sjízdná bez jakýchkoliv problémů. Vyhrabeme se na hřeben a pokračujeme po něm kousek až k mohyle (GPS: N48 51 16.8 E17 40 08.8), kde odstavíme motorky na kraji cesty a uděláme si zde hřebenovou přestávečku.
Místo je to úžasné. Fantastický rozhled, obzvláště na českou (moravskou) stranu umocňuje klasická meteosituace po přechodu fronty, tedy čistý a průzračný vzduch, koldokola vymeteno, tudíž viditelnost neomezená, co naše oči a optické podpůrné prostředky dokáží. Půlhodinku se tady rozhlížíme, samo fotíme a vnímáme okolní kraj, mezitím nás předjedou naším směrem tři osobáky – dva se zlínskou RZ a jeden slovenský. Vypadá to, že se tudy jezdí normálně. Přijede sem taky skupinka cyklistů ze Zlínska, chvilku pokecáme o jejich i našem cestování, načež se taky začnou spouštět na „svoji“ stranu. Takže je necháme poodjet (i když asi budou rychlejší než my) a pomalu pojedeme taky. Přeci jen, je jedna a dost toho před sebou máme.
Cesta dolů je zajímavý exemplář. Pro někoho normální lesní cesta, ale jsou zde i směrovky a klasické dopravní značky, což ukazuje na silnici. Že v tom i místní nemají jasno, dosvědčuje značně hrubý verbální útok jednoho v protisměru šlapajícího turisty. Ten se na mne oboří, jako bych tu svými koly kosil stovky malých sazeniček právě vzrůstající školky, všichni se ale pohybujeme po kamenné štěrkové makadamové cestě. Navíc se snažím pokud možno pěšáky neomezit, vyhejbám se a jedu pomalu. Tak nevím, je zajímavo, že vždy se nějaký ten militantní prudič vyskytne, navíc zde, kde je důvod jeho prudění značně, ale opravdu značně diskutabilní :-).
Zbytek vejpravy doženu před parkovištěm Kamenná Bouda, kde odbočíme vlevo po vrstevnici. Tato odbočka se však projeví jako slepá, tedy se vrátíme a sjedeme až přímo ke Kamenné Boudě, kde teprve je ta správná odbočka. Silnička po traverzu do strmého údolí Černého potoka získá i asfalt, takže se klikatícími zatáčkami jede dolů fajn. Cesta nás vyplivne do osady Vápenky. Už je kolem druhé, takže jakmile uvidíme hospůdku, stavíme a pronikáme dovnitř s úmyslem se nadlábnout.
Skončíme na venkovní terase. Chladivého nealkobíra dostaneme hnedle, bohužel s dodávkou jídla je to horší. Ne že by nebylo dobrý, naopak, kvalita výborná, jde ale spíše o rychlost dodávky. A ta je, ač tu zase není až tak plno, mírně řečeno, spíše pomalá... Takže vyvstává otázka, jak dál.
Ranža s Honzou prej domů příliš nespěchají a mají v úmyslu trochu odbočit z trasy a prohlédnout si vypuštěnou plumlovskou přehradu. Ať koukám do mapy jak chci a počítám třeba třikrát, pořád mi vychází, že domů by se přijelo hodně dlouho po setmění. A jak je o mně známo, jízdu za tmy nemiluju v autě, natožpak na motorce, navíc na motorce, která svítí přiměřeně roku výroby (tedy jako za dušiček). Že bych za bezesporu unikátní prohlídku vypuštěného Plumlova měl zaplatit několikahodinovou jízdou ve tmě se mi tedy nepozdává, tudíž ve mně dozrává jediné možné rozhodnutí. Nedá se nic dělat, stejně jako vloni bude dojezd domů jen a jen v mojí režii. Alespoň že je dneska hezky a nehrozí lijavec, a motorka šlape jako hodinky.
Loučím se tedy se zbytkem výpravy, který ještě zůstává, zaplatím a hupnu na stroj. Nikde se stavovat nebudu, bude to jen a jen o jízdě.
První část do Velké nad Veličkou je romantická a kvalitní vedlejší silnička, tedy zážitek. Pak už se začínám vymotávat z kopců, silnice se napřimuje, a je tu prostě poněkud méně interesantní část cesty. Musím překonat široké nivy kolem řeky Moravy a placku k Brnu, zajímavo začne být až za ním.
Ve Strážnici najedu na hlavní, které se držím až za obchvat Hodonína. Tam jedu víceméně po přeponě trojúhelníku hlavních komunikací až do Hustopečí, kde konečně najedu na D2. Pomocí ní a následně D1 se dá co nejrychleji překonat Brnisko a jeho okolí. Provoz naštěstí je docela mírný, minu Masec a před Velkou Bíteší odbočím na starou hlavní silnici do Velké Bíteše. Návrat si totiž míním zpříjemnit průjezdem Českomoravskou vrchovinou normálníma silnicema, nikoliv po trapárně zvané D1.
Mojí silnicí se na delší dobu stane „37“, kvalitní a hlavně nefrekventovaná silnice, mířící neustále na severozápad na Žďár nad Sázavou. Tahle etapa je tou z nejhezčích, v nastávajícím podvečeru a příjemném chládku se jede fantasticky, jízdu si užívám, co to tedy po pár stech kilácích a prohýřené noci jde :-).
U Ždírce nad Doubravou mě písek do soukolí nasypou silničáři. Dále se pracuje, je nutná objížďka. Ta je navíc tak mizerně značená, že se nechám vést GPS a ta mne protáhne sice pěknými, ale značně zapadlými silničkami, takže rychlostní průměr je dost mizérie. Další objížďka je za Chotěboří, tam si za Uhelnou Příbramí užiju tak úzké a nepojížděné silničky (okreska je moc nadnesený termínus), až se obávám, že skončím u někoho na dvoře vedle hnojiště a kadiboudy. Naštěstí silnička skotských parametrů mne vyplivne ve Vilémově před Golčovým Jeníkovem.
Času už opravdu není nazbyt, navíc nízké slunce mi svítí rovnou do gesichtu, takže zbytek už pojmu jen jako nutné zlo a nutný přesun. Čáslav, Kolín, D11 a domů. Se zapadajícím sluncem motor věrného GS umlká na domácí půdě. Drum byl opravdu bun.
R: Inu naše cesta vedla přes Kojetín a Prostějov skutečně k vypuštěné přehradě Plumlov, z jejíhož odhaleného dna už druhým rokem vodohospodáři těží sedimenty. Přestože se nejedná o nijak extra velké vodní dílo, je tu ke shlédnutí určitá raritka, protože nízký, resp. žádný stav vody odhalí hráz a stavidla původního zlechovského rybníka, jenž nově zbudovaná přehrada v roce 1933 pohltila. A tak stejně jako nejvyšší evropská přehrada Grand Dixence má i tato svého utopeného předka, který občas vykoukne na světlo boží, když si mladší příbuzný neuhlídá hladinku. Neodolal jsem a po odhalené hrázi zaniklého rybníka jsem se projel až k poničeným stavidlům a zpátky, čímž vznikl za normálních okolností na moto nedostupný GPS track. Každý máme nějakou tu libůstku :-).
Domů pak drtíme proti poměrně nepříjemnému, ovšem úžasně romantickému, zapadajícímu slunci přes Boskovice, Žďár a Havl. Brod, abychom po setmění najeli na dálnici a někdy kolem 22. hodiny byli doma. Tož pěkné to bylo, je třeba na tomto místě poděkovat souputníkům za skvělou společnost, nejvyššímu nahoře za perfektní počasí a Rumunům za famózní polévky, které alespoň ve mně zanechaly zcela nesmazatelný kulinářský zážitek.
Statistika:
Ujeto: 526 km, start 9:28, konec 20:51, čas cesty 11:24, průměrná rychlost 46 km/h
Nejvyšší bod 496,4 m n.m., nejnižší 89,1 m n.m.
Epilog:
Inu, co dodat na závěr. Měl jsem poměrně unikátní možnost ve dvou letech po sobě absolvovat prakticky identické cesty, co se timingu a cíle týče. Takže jistý základ pro subjektivní hodnocení tady je.
Vím, teď se na mne Jindra i jeho věrná, cestovatelsky příbuzná a na jedné ideové lodi plující spolucestovatelka Eva, budou zlobit za to, co napíšu. Jindra mi možná i něco veřejně odepíše :-), ale musím to říct. Loňská cesta byla zajímavá, leccos mě přinesla a dodala mnohé zkušenosti, letošní ale, když jsem pečlivě zvážil plusy i mínusy, mi prostě a jednoduše vyšla lepší. Pohodovější, zážitkovější, i těch poznávacích věcí možná bylo víc. Prostě sorry, tak to vidím a tak to i cítím. Tím ovšem na tu loňskou neházím kal a bahno svého opovržení, nikolvěk, prostě to byly odlišné cesty. Odlišné způsobem provedení, časovými rozvrhy, prioritami (těmi hlavně), stravováním, večerama, prostě mnohými věcmi. A z těchto dvou odlišných pojetí mi to letošní přišlo lepší. Howgh.
Takže chci tímto poděkovat společníkům, doufám, že jsem je svými občasnými bezprostředními projevy neprudil a svojí pomalejší jízdou nezdržoval. A též doufám, že se jim naše cesta líbila alespoň stejně, jako mně. Ještě jednou dík, o dobrý parťáky na motocestách je halt nouze a člověk si jich musí vážit.