Jiří Bašný a Ranjibar Swan, 7.10.2011
Ale, co tak asi, a jak tak narychlo sehnat spřízněné duše na kolektivní putování. Loňská squadra se už dohromady nedá, samotnému se mi jezdit nelíbí, hmmm. No, dalo by se vždy tak na pár dní někam zamigrovat po Česku, vrátit se domů a udělat druhou smyčku. To můžu dycinky, tedy je to „plán C“, ten minimalistický.
Koncem července se ozvali Vlčkovi ze Sedlčan, že se jim podařilo udat děti na tejden a že vyrážejí koncem srpna po našich loňských stopách Vlkodlakií. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na detailnějším průzkumu severní části karpatského oblouku, tedy Maramureše, Bukoviny a severní části Transylvanie. Prostě, nedat se vláčet itíkem jako vloni, jezdit spíše méně a o to více poznávat.
OK, ale tohle schéma má jednu pižku na kráse – já bych byl „za kořena“, za třetího k partnerské dvojici :-). A to nedělá dobrotu :-(. Naštěstí, protože se mezi kámošema mluví o lecčems a všem, tak se o naší cestě dozví Ranža s Janou, a prej mají taky tejdeník volný a jestli by se mohli přidat. Jo, OK. No a když jsme v tom, tak Ranža navrhne oslovit ještě Honzu „Plasťáka“ z loňské squadriglie. Ten ihned souhlasí a kolektiv je kompletní. Půltucet je ideální kombinace, dvě třílůžková kupé ve vlaku do Popradu či tři dvoulůžkové cimry po privátech, dobře to pasuje. A páry mohou být nerušeně spolu, my dva chlapi si když tak vystačíme sami :-))))).
Dva tejdny před odjezdem, kdy je jasno o složení, si beru za své obstarání lístků na autovlak do Popradu. Mažu na vyzkoušený ČD Point do Libně, ale zde brzičko narážím. Páteční noční zug nach Poprad je plnej, čtyři mašiny ani náhodou :-(((. Prej jsem měl přijít tak před šesti tejdnama. Inu, to jsem o plánu B ještě ani nezačal přemejšlet. Na sobotu večír je ale volno, tak halt pojedeme o den později. Milá a usměvavá slečna „přepážková“ začíná lakovanými prstíky klofat data do kompu, já jen tak z nudy listuju letáčkem autovlaků. Najednou zpozorním – od 12. června mohou jezdit motorky až do Košic, ale jen denním „Košičanem“, odjezd v 9.15. Ha! Poprosím tedy o přebukování objednávky, na ráno je volno. Výborně, pojedeme přes den, konečně jednou uvidíme kudy že to vlastně už poněkolikáté železničně putujeme! Spokojen na duši platím a s obálkou plnou patřičných lístků opouštím bahnhof.
Jelikož na svých TKC mám najeto od loňska přes deset tisíc, tak mi není jasno, zdali to ještě vydrží vzorek a raději měním obě gumy, stejně jako motorový olej. Ještě standardní kontrola (destičky, filtr, řetěz.....:-)), a mašina je připravena. Balení je s prstem v nose, neb letos po dohodě vypouštíme stany a množství potravin, neb spát míníme pod střechami a jíst pokud možno z místních zdrojů. Bereme si jen spacáky a karimámy, to pro nejhorší varianty. Vlčkovi ale vyjíždějí „v plné palbě“, neb jsou tak prý zvyklí a bez stanu by nebyli sví a jistí a necítili by se bezpečně.
R: Oproti loňské variantě zasvěceného a citlivého komentáře Evy bude letos velectěný čtenář konfrontován s mou neumělou tvorbou, bo jsem byl vyzván, abych dílko okomentoval a tak dotvořil.
No a je třeba hned začít u Lupusů a jejich „plné palby“. Tož kurňa, to mě tedy dostalo. Před cestou si s Jirkou ještě píšu, že by to jako chtělo vyrazit bez stanů a dalších souvztažných zavazadel, bo jednak se mi to na Bena nechce vázat, za druhé je pak mašina nabalená jak na cestu kolem světa a náležitě k tomu obratná, za třetí to nerad stavím i bourám, za čtvrté všude v Rumunsku se dá za rozumný peníz jistě ubytovat a za páté už máme věk na to, abychom mohli spát v klidu pod střechou jako rozumní lidé, nehledě na to, že po večerních pitných seancích se v noci ze stanu blbě leze.
Nato jsem se dozvěděl, že Vlčkovi stan i všechny ostatní kraviny (včetně vařičů, bomb, sušené stravy, karimatek, spacáků atd., atd.) s sebou vlečkou a že tudíž se může stát, že dojde k přespání mimo civilizaci. No sakra, nepotěšilo mě to, ale co dělat, nakonec noc někde nadivoko na rumunském smetišti taky může mít své kouzlo. Tak jsem to všechno nabalil, abych na nádraží seznal, že jsem to akorát blbě pochopil a že Honza s Jirkou s sebou stany nemají. Sakra.
Sobota, 20. 8. 2011
Vstávám po páté, bo rád vyrážím v poklidu a v kupé si přeci mohu dáchnout bude-li chuť (a staříci už toho prostě moc nenaspí). Snídaně, dobalení posledních propriet a po sedmé opouštím rodnou hroudu, rozloučiv se s osazenstvem dvounohým i čtyřnohým. Bude se mi po nich trochu stejskat...
Chladivým a poklidným ránem dojedu na terminál. Trochu mi zatrne, když vidím auta na vagónech, ale pak mi dojde, že to teprve budou vykládat noční vlak :-)). Klid, Jirko, neblbni.... máš reisefieber....
Z naší party jsem tu první, tak bloumám a počumuju, inu taky co jinýho. Kousek po mně přijíždí Ranža a hnedle za ním Zdeněk, jen Honza si dá trochu na čas. Ale nakonec jsme kompletní, o to tady jde.
R: Další překvápko, Zdeněk má na Varaderu mírně jeté Anakee. My tři ostatní nové „chlupaté“ pneumatiky. Inu, není nad pořádnou domluvu před cestou. Dlužno dodat, že to žádné rozkoly ani nedorozumění následně nepůsobilo, dokonce jsem byl jednou i víc než rád, že ty špunty na moto mám, přestože jsem v to už ani nedoufal.
Jak to tak vypadá, pojede nás málo, čtyři motorky a tři auta. Nakládání je díky skutečnosti, že prostě je ráno a konstrukce vagónu není naakumulována denním vedrem, pohoda, navíc podpořená tím, že poutání a vše kolem je už po těch létech rutina a brnkačka. Akurát mladík, kterej má na starosti administrativní stránku loadingu je nějakej zmatenej, trochu mimoň a neználek, lítá sem a tam, furt něco zapomíná, a pohodovej chlapík, který má na triku fyzickou stránku nakládky, mu musí neustále něco připomínat a dirigovat :-)). Mlaďoch generuje slušný chaos, naštěstí vozidel není moc a po chvilce jsme připoutáni, lehce poklidíme a jsme připraveni naložit sami sebe. Loadmaster naloží všechny naše cajky na ještěrku, dámy si k němu přisednou a odfrčí na perón 5, kde už stojí naše souprava. My tam halt musíme po svejch, no jo... chlapi si vytáhli kratší sirku... a pak že to maj baby v životě těžší... prdlajs.... vašnosti....
Najdeme vagón, naložíme těch pár drobností, rozloučíme se s naším loadmasterem (mám takový nejasný pocit, že nás nakládal i vloni) a pohodlně se rozložíme v našem kupátku. Inu, strávíme v něm skoro devět hodinek.
Přesně na čas se plavně rozjedeme, prošumíme „Novým spojením“, ještě oknem zahlídnu svoje bydliště a už to tak vypadá, že jsme na cestě :-). Tak se do toho dáme.
Čas plyne příjemně a v pohodě, kecáme, k desáté (někde za Pardubicema) usoudíme (já, Zdeněk a Ranža), že je čas na první dopolední pivko a odšouráme se na něj do jídelňáku. Zde vydržíme až skoro do oběda, kdy vyklidíme místo těm jídlachtivejm.
My pojíme v pohodlí našeho kupé, každý prostě co si donesl. Vlak je slušně zaplněn, dokonce se prý někteří oprsklí cestovatelé mermomocí snažili obsadit naše dočasně volná místa. Místenkové označení jim halt nic neříká, prej ještě měli občas pysky :-).
Příjemným vyrušením z monotónnosti klapotu kolejnic (básnická licence - na renovovaných kolejích vlak jen tiše sviští...) je objezd Vysokých Tater. Počasí jede v módu A++, kopce jsou ideálně nasvíceny, no popravdě, tato část cesty nemá chybu, všichni stojíme na chodbičce a vstřebáváme dojmy.
Zpět do reality nás vrátí poslední etapa, míjíme neutěšené osady slovenských Romů, bordel přímo výstavní až ukázkový nám dává poznat odvrácenou stránku putování.
V Košicích přistáváme s půlhoďkou zpoždění, což je v rámci (ČD jsou v tom nevinně, zpoždění jsme nachytali až od Štrby dále) a osrdí nám to netrhá. Odsunou nás na zdejší autoterminál (přes kilometr od vlastní nádražní budovy) a my si v poklidu podvečera vyložíme své samohyby. Ranža se Zdeňkem ještě podráždí net v čekárně, všichni chlapi si umyjeme pacinky zapráskané od všeobjímající železniční špíny a naše vlastní cesta začíná.
Prvotním úkolem je načerpat euráše, což se daří hnedle v budově nádraží. Naším primárním cílem je kemp Salaš Barca
http://atc-salas-barca.e-camping.cz/
na jižním okraji města, kousek od letiště.
To, že na webu tvrdí, jak mají přístup perfektně značen, je blbost a lež do nebe volající. Prdlačky, vašnosti, značeno není nic :-(. A jelikož přivaděč je komunikace dálničního typu, odbočit vlevo nelze. Takže si dáme ještě jedno „mazácké kolečko“, pokusíme se o průnik přes pěší lávku a chodníky (halt díky za endura..) a nakonec stejně musíme popojet pár kilometrů, přes dálniční nájezd vykonat potupné „čelem vzad“ a teprve díky tomu zajet do kempu.
R: No vlastně nás tam dovedl nějaký hodný místňák, jemuž jsme se po tom extempore s lávkou vynořili před barákem. Celé to připomínalo klasický kreslený Jiránkův film „pivo přes ulici“. Ten člověk sedl do auta a my za ním seřazeni jak husy na provázku vyrazili do kempu, jenž byl vzdušnou čarou 200 metrů daleko. Najeli jsme asi 8 kilometrů, než jsme se k němu dostali po přivaděčích a dálničních křižovatkách.
Bohužel, po dotazu v restauraci máme smolíka – všechny chatky jsou plny neb neohlášený zájezdní bus. Takže šmidra. Dumáme a na výběr toho věru moc není. Buď vzít za vděk některou z košických ubytoven, to ale značí ponechat naše krasavice na ulici (teda mašiny, aby bylo jasno...) a vystavit je pravděpodobné změně držitele, neb hnědoslováků a jejich aktivit je zde něurekom. Další variantou je popoject cca třicet kiláků kamsi do kopců, kde jest Ranžovi znám dobrý penzion. A ten může být, o víkendu, pln.... tož babo raď....
Nakonec se Zdeněk akčně vydá ještě jednou do restaurace s myšlenkou vydobýt si alespoň nějaký telefon a tip. Po deseti minutách se vrací s pozitivní zprávou – místní servírce se nás zželelo, zavolala majiteli a zjistila, že jedna půlka jedné chatky je volná a nám k dispozici. Hurrah! To už zvládnem, zvláště po rychlé prohlídce cimry. Dvoulůžko, navíc dost placu na podlaze pro všechny. Cena je sice vyšší než by se v kraji čekalo, ale stmívá se a prachy budou, my nebudem. Tak jdeme bydlet.
R: Ano, cena je snad vyšší i než v Alpách nebo Dolomitech. Což je zřejmě na Slovensku vcelku normální, klasický nenažraný postsocialistický syndrom. Vybydlená kempová půlchatka, jež byla kdysi chloubou normalizační snahy o blaho pracujícího (což fakt byla, když to bylo nové nebo aspoň v pořádku, tak to byl opravdu luxus), ale do níž již 20 let nikdo nevrazil ani floka, dodnes poskytuje svému majiteli nejspíš slušné palmáre.
Vlčkovi se rozhodnou využít svého stanu, tudíž podlaha zbývá na mně a Honzu (Ranžovcům přenecháme dvojplac), což není problém neb si pod sebe dáme matrace ze značně zdevastované přistýlky.
R: Díky Bohu za stan a dvakrát díky, že jsme ho nemuseli stavět my :-).
Vytvoření kutěte je dílem okamžiku, rychlá sprcha, a mažeme soumrakem do restauračky než nám zavřou :-) Jsme v ní sami, nebo skoro sami, což v obří stavbě socíku let osmdesátých nabývá lehce depresivních forem.
R: Architektonicky jednotný komplex kempu a téhle restaurace/koliby musel být ve své době opravdu bomba. Dnes je v zachovalém stavu jen ta na zdejší lokalitu a čas hodně předimenzovaná restaurace. Kemp s vrátnicí, zázemím a chatkami je v podstatě v troskách. I bratja Slováci, jež byli ubytovaní v těch ostatních chatkách (cestující z autobusu) se ráno trousili z chatek značně zdevastovaní a dle odposlechnutých hovorů i náležitě zhnusení. Pokud to byl autobusový zájezd za krásami Košic s případnou večerní návštěvou divadla (večer tam totiž nebyli ani oni ani autobus), tak to teda potěš koště :-). Na druhou stranu se nedivím, bo co jsem dopředu tak zjišťoval, klasický penzion se snídaní v Košicích a okolí koštuje tak 70 a více € za double room, přičemž většinou je v popisu uvedeno, že přítomny jsou pohodlné postele a minimálně masážní sprcha … závěr si jistě každý udělá sám :-).
Naštěstí atmosféru značně vylepší milá servírka, ze které se vyklube aktivní motorkářka. Inu, člověk všude bratry má :-). Tak se usalašíme a dáme si na zub i splávek. Vaří slušně, co jsem si objednal, mne potěšilo a na duši oblažilo – halušky se zelím a uzeným. Na to sice Krušovice, ale popravdě, mohlo by to bejt s pivkem daleko horší. Pamatuju zdejší Šíravar a Šariš, když jsem měl tu čest sem služebně jezdit za socíku před třiceti léty, a to byl panečku jinej oddíl... drsnej, syrovej, s nikým se nemazlící, fatální následky způsobující... něco jako klystýr...
Než se nadějeme, je tu desátá a „záverečná“. Ještě si objednáme každý po pivku, zaplatíme a jsme vyexpedováni na venkovní terasu. Tam ještě chvilku posedíme, než je sucho a jedinou možností jest zakutat se do pelechu a chrnět....
Statistika:
Ujeto: 20.7 km při průměrné rychlosti 14 km/h v čase 18.07 – 19.37 SELČ
Další díl: Den druhý