Jiří Bašný, 27.12.2011
Prolog
Myšlenka navštívit legendární a severskými mlhami zahalený ostrov Man v Irském moři mezi Anglií a Irskem mě držela dost dlouho. Tedy, prakticky již od doby, kdy jsem zjistil jak, zajímavé je putování na mašině po ostrovech (pěkně po levé straně...). Ale pomyšlení, jak by na "ryzí" dvoutýdenní motorkovou dovolenou spočívající prakticky jen a jen v koukání na mašiny a motání se kolem nich reagovala moje jinak bezesporu tolerantní a vstřícná životní partnerka, mne drželo hezky při zemi a v rámci pouhých teoretických úvah o tomhle projektu.
Na podzim 2000 při jednom z tlachů v čerstvě otevřené jawáčské klubovně nečekaně nadnesl téma "a co takhle na TT" Ozzýk Zíťas, a préza překvapivě kontroval, že by se mu to taky docela líbilo. Já osobně jsem v této aktivitě viděl příležitost se na poslední "pořádný" přírodní okruh podívat. Po pravdě, sterilní a odtažité prostředí dnešních motodromů mně nic neříká, no a doby, kdy jsem stával v Baltisbergerově zatáčce na původním brněnském okruhu, tak ty jsou už dávno v riti. TT je pro mne především závan starých dobrých časů, kdy závodníci a jejich diváci a fandové jsou ve velmi těsném a přímém kontaktu, nerozmělněném několika sty metrů, optikou dalekohledů či TV kamer. Časů, kdy motorky nebyly ještě konglomerátem a výpotkem kosmických technologií jedenadvacátého století nebo zhmotnělým marjánkovým snem zhuleného dyzajnéra, ale poctivou, jednoduchou, klasickou, přehlednou a tím i krásnou strojařinou. Časů, kdy se diváci na závod nepřijeli zlejt, zkalit a zhulit, ale podívat se okem odborného fandy, a kdy skoro každý byl víceméně znalcem…. Ale dost staromilství :-)))….
Tož dohodnuto, ujednáno. Rozhodli jsme se pro model přepravy přes Evropu po nudných převážně německých dálnicích dodávkami (skrývajícími vzadu naše mašiny), tak, že po přeplavbě přes La Manche je někde poblíže Doveru odložíme v kempu či na farmě, a dále přes Anglii budeme pokračovat na mašinách. Na první pohled paďourské řešení má pro tuhle specifickou výpravu značné výhody. Ta nejdůležitější tkví v nejrychlejším a nejméně vysilujícím přesunu (a taky nejlacinějším, že???), no a možnost vézt si něco navíc s sebou se hodí a v případě poruchy či (nedej pánbu) kreše je tu po ruce doprava zpět domů. Míček je teď na mé straně hřiště. Nažhavím optická vlákna světové pavučiny, no a obstarat data, jednotlivé jízdy, časy a ceny přeplaveb jakož i ostatní důležité věci není v dnešní době problémem. Určíme si data odjezdu a příjezdu, harmonogram a v CK Intercontact objednáme a zazálohujeme "Maní" lístky. A pak jen čekáme a těšíme se....
Člověk se nemá těšit, nebo se to posere, stará známá a osvědčená zásada. Tentokráte její platnost zajistila epidemie slintavky a kulhavky (Foot And Mouth Disease), která začala na jaře 2001 kosit stáda dobytka nejprve na britských ostrovech a potom i na evropské pevnině. Vláda ostrova Man (který má dosti velkou autonomii v rámci Spojeného království) ve snaze pokud možno zabránit kulminující epidemii "olíznout" i jejich ostrovní říši zakázala konání závodů. Je to jasné a pochopitelné rozhodnutí, TT navštěvují statisíce motorkářů nejen z celé Evropy (ba i světa), ale hlavní jádro návštěvníků se rekrutuje z britských řad, což nese velmi vysokou pravděpodobnost přenosu nákazy. Rozhodovalo se těžce, to je jasné, finanční újma celého ostrovního hospodářství není to, nad čím by bylo možno ledabyle mávnout rukou. Ale rozhodnuto, ruší se (dlužno dodat, že epidemie se posléze opravdu Manu vyhnula). Pro nás to mělo bohužel také nepříjemné důsledky v podobě přehlašování lodních lístků a rezervací, vracení záloh a tím vším bordelem kolem dokola (taky jsme na tom trochu finančně tratili....)
V třeskuté zimě 2001/2002 přišel "Man" opět na pořad jednání nad pěnivcem v Jawáči. Vykrystalizuje konečné obsazení výpravy: sám Velký Préza s manželkou, iniciátor Ozzýk se svým brudrem Staníkem, moje maličkost a nečlen, leč příznivec Jawáče David Světlík se svojí přítulkyní Zuzkou. Zbylí členové Jawáče tuhle příležitost bohužel (k jejich tíži) nevyužili. Ještě nutné opětovné kontaktování plavební kanceláře a vše se zdá být hotové a připravené. Opět po majlu oživím rezervaci kempiště, příprava mašiny (až na novou přední gumu) se prostě nekoná (u spolehlivých baworů jaksi není třeba) a moje balení, no po dvaceti letech motodovolených je kratinké, jednoduché, prosté a emoce nevyvolávající.
Čas je neúprosný, již počátkem května je jasné jak se pojede. Duo Zíťasů s Davidem vyrazí týden před námi, tedy v pátek 24. května Davidovo Tranzitem. My je budeme následovat v úterý 28. večer, no a naše setkání je naplánováno na sobotu 1. června na poledne na mole v Heyshamu. První parta vyzvedne Davidovu Zuzku na letišti v Gatwicku, neboť Zuzana "ó-péruje" na ostrově Jersey v Kanálu La Manche, a vejletík na Man je její dovolenou. No a pak vyrazí na tejdenní putování Anglií respektive Walesem (docela jim závidím). My budeme mít na průjezd Anglií s odskokem do Walesu trochu víc než dva dny, no alespoň něco. Třiadvacátýho v Jawáči ještě závěrečně zachlastáme, no a ádyjé, šťastnou cestu, kluci.
Z Čech až na konec světa - neboli cesta na ostrov
V pondělí navečír máme s Honzou domluveno nakládání mašin v jeho servisu v Postřižíně. S mašinou nalehko tam po práci odbručím. Na nádvoří před vraty Honza ještě dosvařovává a posléze nastříkává nosič na satteltašky na svého Navigátora. Ha, že by odjezd zcela v intencích Jawáče, jako za starejch časů??? Asi jo, dalším zádrhelem je to, že není k dispozici patřičný počet popruhů. Mám jich pár doma, no a protože moje mašina je už uvnitř Sprintera, tak dostanu k dispozici postarší Žiguli. Domů dojedu OK, popruhy najdu, ale zpáteční cesta je "zpestřena" únikem vody z chladicího systému ex-sovětského produktu. Sotva se doploužím zpět do Postřižína, před servisem motor definitivně vypustí duši v oblacích přehřáté páry. Naštěstí setrvačnost umožní zajetí a zaparkování. Pak už nic nebrání definitivnímu naložení Navigátora a festovnému upoutání obou strojů (třetí už by se asi nevešel....). Tuhle práci milerád Honzovi přenechám a pouze jen trapně přicmrduju. Kolem půlnoci je vše hotovo a na zpáteční cestě Honza předkládá možnost odjezdu až ve středu ráno, to díky mimořádnému zatížení v jeho půjčovně. Nu, já jsem připraven, mě je to takříkajíc skoro jedno, stejně, co s tím můžu udělat, žejo....
Celý úterek padne jak se dalo očekávat na oltář Honzovu podniku a je tu nový termín odjezdu: středa kolem desáté. OK. V úterý večer vše pečlivě zabalím a připravím, nezvykem je balit motověci, které člověk na sobě při normálním putování prostě má ... nedovedu si představit větší trapas než se ocitnout "za kanálem" bez přilby, bot či bundy...
Středa 21. května 2002
Trasa: Praha, Rozvadov, Nurnberg, Hockenheim, Kaiserslautern, Luxemburk, Brusel, Oostende, Calais
Ráno lehce poležím (noc bude dlouhá), no a opravdu k desáté je před vraty červený Zíkovic Sprinter. Výborně, naházím své krámy dovnitř, rozloučím se s mamkou a davaj! Ha, davaj se jaksi nekoná, protože po pár stech metrech jízdy zjišťuje Liduš zděšeně, že celá taška s jejich jídlem pohodlně odpočívá v předsíni. Tak to vezmeme obloukem přes Žižkaperk a na plzeňskou najedeme pěkně z Motola. Je půl jedné....
K následující cestě toho není co dodat. Klasická dálniční rapsodie, nudná a všední jako šedivý podzimní soumrak. Poslední vepřo-péčo-zelo-knedlo před hranicemi, na nich kupodivu jen několikasekundové zastavení, a už je tu německá "A6", nám s Honzou známá a profláknutá. Stavíme jen jednou na občerstvení, v kopcích za Rýnem dochází ke střídání. Usedám za volant a Honza se jde natáhnout vzadu na postel, kterou prozíravě vsadil před mašiny. Než si zvyknu na řízení téhle kisny, minu známou odbočku na Trier, a tak musím ven další dálniční křižovatkou přímo na Luxemburg. Dálnice ale nevede přímo až do "Laxíku", takže musíme asi padesát kilasů po normální silnici, což nám trochu pokazí průměr. Pak už mě vede dál známý tranzit kolem hlavního města malého velkoknížectví. Těsně před hranicí stavím na tradičním tankovacím a odpočinkovém místě Aire de Capelle. Stmívá se a je čas na pořádnější jídlo a trochu odpočinku, také nádrž Sprinterova žádá své. Kupodivu, nafta je tu o pár haléřů (nebo centů) lacinější než u nás, chichi....
Půlhodinka na místě uběhne coby dup a je čas razit soumrakem dále. Zaujmu pozici vzadu na postýlce a po pár kilometrech jsem v limbu. Pouze při průjezdu Bruselem se chvilku probudím při přejezdu nerovností. Podruhé jsem vzbuzen při další zastávce na půli cesty mezi Bruselem a Ghentem, kde se opět ujímám řízení.
Ty necelé dvě stovky kiláků do Calais po převážně osvětlených a prázdných dálnicích je pohodou a brnkačkou, Sprinter s přehledem zvládá 120-130, takže lehce k jedné přistaneme na obřím parkovišti calaiského terminálu. Zakormidluju k prodejně lístků, kde v pohodě zakoupíme za 289,- euro lísteček. Odjezd trajektu je za necelou hodinku, takže se přes odbavení neprodleně nalodíme na (mně důvěrně) známou m/s Burgundy společnosti P&O/Stena Line.
Pohltí nás skoro prázdný Autodeck 3, je tady pár busů, asi dvacet osobáků a něco dodávek, jinak pusto jako v jeskyni. Sebereme své saky a paky a vyšplháme na odpočinkovou palubu. Ještě navštívíme člunovou palubu, spíše kvůli Lídě, Honza to už zná a pro mne je pohled na noční terminál v Calais tak všedním námětem, že bych radši sebou někde prásknul a chrněl.
No, po chvilce pohledu na obří, světlem zalitý terminál se přesuneme dovnitř, kde vyhledáme útulný koutek. Naštěstí loď je skoro prázdná, takže nikdo nikomu nepřekáží a nevadí. Zíkovi dají kávičky, já si dopřeji první z řady ostrovních pivek, no a pak je čas se natáhnout na polstrovaná sedadla a dáchnout si. V polospánku vnímám, že už si to hrneme kanálem.
Další díl: Jak na Manu pršelo (TT2002) 2 - Anglie a Wales