Jana Krutilová, 6.2.2012
Původně jsem ani nechtěla jet. V lednu na motorce absolvovat 350 km z Brna do Bavorského lesa na německé straně Šumavy, tam být od pátku do neděle na jednom fleku, spát ve stanu, dívat se na ožralé Němce a … co proboha jiného se na samotě v lese v mrazu vlastně dá dělat? Když si ale Jirka nikoho k sobě do sajdy nesehnal, čistě z manželské lásky jsem se obětovala a na tuhle akci jsem se vydala.
Cesta
Vyrazili jsme na Uralu Turist 750 SWD ve čtvrtek 26. ledna 2012 odpoledne. Zrovna do Česka začaly přicházet kruté ruské mrazy, ale to nám nevadí, jsme zvyklí a otrlí. V pátek ráno jsme od kamaráda Jardy vyrazili oklikou přes Český Krumlov, Vyšší Brod a kolem Lipna. V naší milované Vltavě pluly kusy ledu a Lipno bylo totálně zamrzlé.
Do vesnice Solla jsme dojeli ve dvě hodiny odpoledne. Hned na kraji vesnice si dva Taliáni na nosiče svých sólových bavoráků nakládali balíky slámy. Kousek dál byli pořadatelé a navedli nás na silnici lemovanou stojícími motorkami. Žádné vraky, parádní leštěnky, co neměly odvahu sjet po ledové cestě do zasněženého lesa. Následovalo zaplacení poplatku 20 euro na osobu a jsme v centru dění.
První dojmy
Příjezd, ale hlavně pohled na semeniště lidí a motorek mi vyrazil dech. Atmosféra visela ve vzduchu, jak se říká. Málem se na ni dalo sáhnout. Obrovský frmol, všude stany, ohně, lidi, chaos na lesní zaledněné cestě, na které se chodilo, jezdilo, stálo, vyhýbalo, proplétalo, zíralo na neobyčejné stroje a hledalo, kde lze postavit stan. Popravdě řečeno, všechna vhodná místa byla už zabydlená těmi, kteří přijeli před náma. Někteří tu jsou už od pondělka.
V ledové zatáčce, jedni Moraváci ji nazvali zatáčka smrti, potkáváme známé na Dněpru a na Uralech. Nad zatáčkou lopatami vyrábějí ve sněhu rovinky pro stany a ohniště. My své místečko nacházíme hned naproti díky tomu, že máme asi nejmenší stan ze všech. Za dvě hoďky přijíždějí severočeské spřátelené motorky se sajdami a usídlují se nedaleko.
Lidé
Těžko říct, co je úchvatnější sledovat – lidi nebo motorky? Lidí se tu sešlo něco mezi třemi a čtyřmi tisíci. Vedou samozřejmě Němci, za nimi jsou Italové – ti přijíždějí ještě v sobotu večer a většinou na leštěnkách. Třetím národem jsou Češi, určitě nás je pár stovek. Samozřejmě jsme jediný národ, který organizuje hned v pátek společné setkání a focení u vchodu do areálu.
Tady poznáváme zajímavé lidičky. Např. dva motorkáři ze severních Čech. Založili občanské sdružení a koupili si raketovou základnu po Rusech. Musíme prý přijet, vezmou nás i pod zem. Sraz slonů si přejmenovávám na Sraz Magorů. Později poznáváme další zajímavé lidičky – např. dva z našich českomoravských kámošů nejenže nemají auto, ale ani řidičák na něho. Proč – pro život je potřebná a postačující motorka, ne?
Lidi tu jsou z celé pevninské Evropy – Poláci, Slováci, Maďaři, Španělé, Rakušani, Nizozemci, Holanďani, Švýcaři, Francouzi. Angličani budí pozornost svými sajdami připevněnými vlevo od řidiče. Někteří účastníci působí aspoň na první pohled normálně, jiní mají různé legrační obleky a převleky, jen ti hluční opilci navzdory očekávání tu nejsou. Účastníci tvoří skupiny a tlupy, někteří mají veliké stany, ze sněhu nadělané hradby, sedí u nejrůznějších ohňů, kamen a jiných topidel, často mají jako podsedák balíky slámy. Dřevo si někdo dovezl z domu, u sajdkár to jde, ostatní si dřevo kupují na místě – hromadu za pět éček, různě ho převážejí a tahají ke svým stanům, tam ho řežou motorovými pilami. Každý je tu sám za sebe, nikdo se o nikoho nestará, jestli chceš umrznout, tak si zmrzni, to je zdejší svoboda. V sobotu obveseluje motorkářský lid borec na motorce, oděný pouze v nitích mezi půlkami. Zepředu má slona s chobotem, to je zdejší talisman č.1. Ten slon.
Abych nezapomněla – občas se tu vyskytují ženské, většinou mladé. No co by ty holky neudělaly, aby sbalily chlapa?! Jedou zimou na motorce, mrznou ve stanu. Až chlapa uloví, už s ním nikdy nevyjedou. Většinou. Ženskejch nad čtyřicet je tu minimálně, teda já a možná někdo, koho jsem nepotkala. Z naší dvanáctičlenné skupiny posílené v sobotu o další dva jsem ženská jediná, i když většina motorkářů je ženatých. Uděluji si v duchu diplom.
Motorky
Motorky jsou pro většinu zdejších týpků největší atrakcí. Překvapilo nás, že většina motorek jsou sólové bez sajdkár, velká část leštěnek, jak již bylo řečeno. Jsme v Německu, takže vedou bavoráky, početné zastoupení mají Moto Guzzi, Japonci silniční i endura, je tu překvapivě i dost nablýskaných Harleyů. Jak tak koukáme na ty krasavice, říkáme si – kolik z nich jednou skončí v České republice a hrdí majitelé budou říkat: „Výhodná koupě. Na ní se skoro nejezdilo a terén a sníh v životě neviděla!“
Samozřejně jsou tu i omšelejší motocyklové dámy, co mají nejlepší léta za sebou a pravděpodobně slouží jen pro Elefantí srazy – na západě se tak jmenuje několik zimních srazů, nejen tento největší a se svými 56 roky nejstarší. Se slzou v oku jako Brňačka obhlížím rezavé MZety, které si pamatuji ještě z dob existence starého Masarykova okruhu. Nezanedbatelný je tu také počet Jaw – sólo i se sajdami. I na Pionýru sem někdo dojel. Řada sólo motorek má sněhové řetězy, některé mají namotané na kole gumicuky, jakýsi šílenec si gumy obrnil šrouby. Několik motorek má stabilizační lyžičky – asi jako pomocná kolečka pro děti na bicyklech. Z nich vyniká tovární vojenská KTM.
Zhruba třetinu motorek tvoří sajdy. Kromě sovětské klasiky jsou tu nejrůznější monstra, která by u nás v životě neprošla technickou kontrolou a dopravním inspektorátem. Němci a další národy to ale evidentně neřeší a nechávají sajdofandy žít. S radostí evidujeme, že zánovní Uraly tu nemáme jen my, ale i Němci a Francouzi. Největšími hrdiny se stávají Dněpři. Kamarádi Anděl s Richardem loni dojeli jen k hranici, tam se jim Dněpřík kousl. Letos dojeli až na na místo, ale s téměř zadřeným motorem je zpět do Dobrušky poveze přítel na telefon v dodávce. Jiní krajané si to pojistili líp: spolu s Dněprem si přivezli i tu dodávku. Prý to tak mají nařízeno v Návodu k obsluze. Dovídáme se i o chudáku z Hranic na Moravě, jehož zradil Dněpr už před Šumavou (viz článek ZDE).
Mezi našimi kamarády jsou i další atrakce, třeba Radek, který si nechal Urala přestavět v Německu na dieselový motor. Když nastartoval, okamžitě se seběhl dav čumilů obhlížet, o co go. A pak další Radek s naleštěným BMW RS se stejně naleštěnou novou sajdou Velorex. Když stál, všichni ho obdivovali. Cestou zpět ho po ledové cestě musela vytáhnout čtyřkolka. Tak jsem si při tom pocházení mezi motorkami vzpomněla na citát Viléma Heckela a trochu ho pozměnila: „ Slovy se dá mluvit o lásce a o květinách, ale copak se dá slovy popsat krása motorek ?“
Zima nezima
Nelze opomenout toto téma, neboť se každý ptá: „Byla vám zima?“ Na motorce jako vždy se po cca 120 km začne ozývat chlad v nohách (řidiče i kulometčíka) a rukách (u mě-kulometčíka, řidič má vyhřívání říditek a ochranný návlek). To se řeší zastávkou na benzínce nebo v hospodě obědem a je zase dobře. Tedy do minus patnácti, to je asi náš rekord (nikoliv na této cestě). Na místě samém bylo cca 3 až 5 stupňů pod nulou, to znamená teplo při chůzi i u ohně. V noci mohlo být i minus deset, ale nám bylo teplo, neboť nás hřálo mládí (jde nám pořád na padesát, i když už seshora) a teplý péřový spacák. Loni byla podstatně větší zima (prý) a stejně nikdo neumrzl. V neděli cestou domů se ochladilo ještě více, ale přijeli jsme zdraví a v pohodě.
Padesát na padesát
V článcích o tomhle sraz se od účastníků dovídáme, že to 1. „je skvělá akce, příště jedu zase“ nebo 2. „hrůza, nikdy více“. Někdo má po návratu názor č. 2, ale po pár letech stejně jede zase, jako třeba Zdeněk z Litoměřic. Za naši posádku hlásím: Platí bod 1!