Maroko na druhou

Maroko na druhou - 2006

Rok se sešel s rokem a chuť zase někam vyrazit je větší a větší. Zážitky z loňské výpravy do Afriky byly tak silné, že jsme se je s přáteli rozhodli zažít znovu. Tentokráte nevázáni časovým harmonogramem Rallye Dakar vyrážíme do překrásné a divoké země, jakou Maroko bezesporu je.

Asi se nemusím rozsáhle zabývat dlouhou cestou k našemu kamarádovi do Španělska, kde necháme auta a dále pokračujeme na motorkách. Nemůžu si ale odpustit jednu veselou historku. Cestou oba Poubesové zjišťují, že doma zapomněli boty na motorku a mají s sebou jen nějaké kecky, co mají právě na nohou. Naštěstí se vše dalo ještě vyřešit zápůjčkou a nákupem v supermarketu. I to se může stát zkušeným cestovatelům, ale naštěstí je to věc, která se dala rychle řešit.

Máme za sebou den a půl cesty k Antoniovi, od kterého jsme před rokem vyráželi na Dakar, ale to nám nebrání rychle se zabalit a vyrážíme v odpoledním teplíčku březnového Španělska na cestu. Ihned ze začátku je tu zase problém. Tondovi nějak vynechává jeho GS 650, a tak se šťouráme v elektroinstalaci. Naštěstí Tonda příčinu v povoleném konektoru rychle nachází a jedeme dál. Kam? No přeci na jih! Dnešní noc si vychutnáváme spánkem v pomerančovém háji, a tak přímo ze spacáku trháme zralé plody a večeříme opravdu zdravě. Za svitu čelovky ještě upravuji nožem svoji novou přilbu, protože se ukázalo, že je mi těsná.

V Almérii se snažíme zjistit, jak nám to jede do Afriky. Bohužel trajekt vyráží na svoji osmihodinovou plavbu až zítra, takže se po krátké poradě domlouváme na výletu do pohoří Sierra Nevada. A je to tady! Konec nudy v nekonečných zatáčkách, stoupání a klesání. Roman tu poprvé testuje upevnění kamery na motorce a natáčí bezvadně naší jízdu. Sem si pojedeme zkrátit zimu někdy v příštích letech. Na tom se shodujeme, protože přelom března a dubna tu vypadá lépe, než často srpen u nás. Teplota 20 – 25°C, sluníčko a suché solidní silnice dokáží omámit snad každého motorkáře.
Bohužel lapálie nás provází i tady. Martin Jr. právě při jedné kochací zastávce shodil tátovu novou KTM na nové Tondovo BMW. Pár škrábanců, ale hlavně, Tonda má rozbitý přepínač blinkrů, a tak na zbytek cesty bude muset jako vedoucí navigátor výpravy ukazovat rukou. Jsme ale kamarádi, takže se nikdo na nikoho nezlobí. Kdoví co ty motorky zažijí za pár dní! Poubesové navíc umí skvěle vyhledávat místa na spaní, a tak dnes spíme v horách na místě, kde ze zavlažovací trubky vytéká čistá voda a je tu dokonce i ohniště a dříví, které většinou natahá Martin Jr.

Cesta lodí je pro nás suchozemce vždy zážitek a s marockou společností o to víc. V myšlenkách se určitě nejen mně honí myšlenky na lodní katastrofy z posledních dob. Naštěstí je zaháníme vyřizováním nutných dokumentů pro vstup do Maroka, ale pak také hovorem s Němcem, který cestuje starším terénním autem. V Africe najezdil na své upravené DR 600 300 tisíc km! S motocyklem, který si sám upravil, dokázal ujet i 1000 km bez tankování. Bereme si na něj telefon pro strýčka Příhodu a přejeme si navzájem klidnou cestu.

Samotný vstup na území Maroka je byrokratický zmatek, ale nakonec vyrážíme přes Nador do Tazi a vstupujeme do hor Atlasu. Tady v severní části země jsou kopce zelené, z kopců tečou potoky, a to vše je protkáno krásnou zvlněnou silnicí, která sice není tak kvalitní, ale s našimi endury se po ní jede skvěle. Při zastávce v Taze to Medvěd vyjadřuje jednou větou: „Tak to jsme si práskli asi 100x Šternberský zatáčky! Fakt dobrý!“ V Taze Poubes provádí garančku své KTM. Má na ní najeto prvních 1500 km a mění olej pěkně pod střechou mycího boxu, protože teplota stoupla tak na 30°C. Dnes večer to s tím sháněním místa na spaní máme komplikovanější. Naše hledání kolem přehrady ukončuje strážný s  puškou. Vodu si tu hlídají pečlivě. Zítra máme ale jasný plán. Jedeme se podívat na největší dunu v Maroku Erg Chebbi.

Po ránu nám Tonda zase vyvedl pěkný kousek. Jedeme „přesně“ podle mapy po slušné asfaltce docela rychle a najednou Tonda mizí v oblaku prachu. Silnice náhle skončila! Jen pár metrů prašná děravá cesta a plot. Klika, že jsme jím neprojeli všichni a vůbec, že jsme se v té cloně nesrazili. Po opravě kurzu pokračujeme na Midelt a stavíme na oběd. V restauraci s příznačným jménem „Italiáno“ si dáváme kuře a brambory. Kupodivu se s námi chce seznámit mladá muslimka z kuchyně. Nebojácně si k nám přisedla a s pomocí šéfa se domlouváme anglicky. Najma umí jako skoro každý tady francouzsky, ale to je pro nás neřešitelný jazyk. Nakonec si vyměníme e-maily a po fotografování pokračujeme v cestě do pouště.
Krajina se už změnila v prázdnou rovinu, kde je jen pár zakrslých stromů, prach a občas potkáte nějaké vozidlo. Cestou vidím po pravé straně asi sto metrů od silnice vodní vřídlo tryskající vodu tak tři metry vysoko. I když Tonda jede dál, já s Medvědem odbočuji k vodě. To bude panečku osvěžení! Na místě je několik místních prodavačů suvenýrů, kteří na nás hned volají:„Čeko, Čeko!“ Dalším překvapením je pramen, z kterého tady stovky kilometrů od moře tryská slaná voda. Prodavači nás alespoň fotí a my si pak od nich na oplátku něco kupujeme. Suvenýry, ale i další služby v Maroku jsou na naše poměry levné, a tak se v této zemi opravdu můžete jednou v životě cítit jako pracháči. Chce to ale moc neukazovat a na místní se nepovyšovat. Potom se k vám většinou chovají slušně a v případě potřeby vám i zdarma pomůžou. Pro člověka, který zná muslimský život jen z televize nebo přinejlepším z tuniského hotelu je to možná překvapení, ale obyčejní lidé jsou tu k nám Evropanům vstřícní.

V podvečer přijíždíme do míst, odkud je duna vidět. Asfaltka až k ní nevede, a tak odbočujeme z „hlavní“ a po šesti kilometrech jízdy po pistě jsme na kraji opravdové pouště. Samozřejmě nám to nedá a zkoušíme jízdu v písečku. S našimi přetíženými stroji se ale dostáváme jen asi 200 metrů daleko a rozhodujeme se, že tady uprostřed dun přenocujeme. Je to opravdu splněný sen. Běháme v písku jen ve spoďárách a blbneme jako malí. V písku běhají různí brouci, a tak přestože je teplo a pršet asi také nebude, stavíme stany, abychom se vyhnuli překvapení ze strany nějakého jedovatého pavouka ve spacáku. V noci jsou vidět krásně hvězdy, což můžu pozorovat síťovým stropem stanu a v dálce hraje nějaký splašený bubeník.

Bubeník hrál skoro celou noc, a asi čím víc toho vyhulil, tím hrál rychleji. Ráno vstáváme brzo, abychom nafotili, ale hlavně zažili východ slunce. Jdeme tedy na kopec a pozorujeme tu nádheru. Později si vaříme snídani a řešíme organizační dilema. Nejnervóznější je Medvěd. Včera totiž při závěrečném offroadu uvařil motorku. Příčina byla jednoduchá - praskla mu pojistka větráku. Následné otázky typu: „Proč? A co když prasklo těsnění nebo dokonce hlava motoru?“ mu nedaly spát celou noc. Co tady s poškozeným chlazením, když je tu přes den 35°C? Utěšujeme ho, že to bude ok, ale Medvěd už chce jet, aby věděl na čem je. Následně se nemůžeme shodnout kudy dál. Tonda razí cestu podél alžírské hranice, kterou poradil onen Němec z lodi. Má to však několik „ale“. Cesta vede pouští a poblíž zaminované hranice. Měla by být asi 250 km dlouhá a končit v Zagoře. Samozřejmě se tam delší trasou dostaneme i po silnici.
Nakonec jedeme po silnici, až na její konec, kde se dělíme na dvě party. Já a Medvěd, kterému to jede bez problémů a je teď šťastný jako ten malý protivný tvor, pojedeme po silnici zpět a pak na Zagoru. Ještě než se rozloučíme, tankujeme palivo u chlapíka doma z kanystrů a snažíme se dozvědět, která cesta za městem je ta pravá. V poušti je totiž cest spousta a jen místní vědí, která kam vede. Tady vám není k ničemu ani GPS, pokud nemáte od někoho dopředu nahrané souřadnice cesty. Nakonec Tonda nakládá místního spolujezdce a vyrážejí do pouště. Zítra se sejdeme v Zagoře.

U benzínky v Risani napravujeme další škody na motorkách. Medvěd našel v zadní pneu hřebík a utíká mu. Já po pádu v poušti musím vyčistit servisní tašku, kterou mám na boku u motoru a kde jsem měl uložený olej na dolévání. Při pádu flaška praskla a olej mám teď po celé pravé straně motorky včetně mé nohy. Ve spojení s prašným prostředím, v kterém se na poušti pohybujeme, vypadám opravdu skvěle... Medvědovi zabral antipich. To je snad poprvé, co vidím tu věc fungovat.

Do večera jsme před Zagorou. Cesta nám ubíhala skvěle a jen jsme při jedné pauze v pustině potkali asi desetiletého kluka, který se zjevil – jak je jejich zvykem - náhle u silnice s asi dvaceticentimetrovou ještěrkou v ruce. Samozřejmě něco chtěl, a tak jsme mu dali propisky a klobásy. Zato jsme se mohli vyfotit s ním i ještěrkou. Nakonec zmizel v nějaké rokli stejně rychle, jako se objevil.

Místo ke spaní s Medvědem nalézáme asi nejlepší za celou dobu pobytu. Na říčce, která teče údolím k Zagoře a mizí kdesi v poušti, vidíme malou hráz. Cestou k hlavnímu řečišti sice musíme přejet slepé rameno řeky, ale odměnou je nám písečný břeh malé nádrže s čistou vodou, kde můžeme i plavat. Tak tady budeme spát! Na druhé straně pasou holky kozy a zkouší se s námi francouzsky domluvit, ale voda jim brání se k nám dostat. Nakonec se náhle setmělo a my pěkně pod širákem za kvákání žab usínáme.

Ráno balíme a překvapuje nás asi pětiletá holčička, která nám přinesla z trávy upletené velbloudy. Kde se vzala? Prostě tam najednou byla. Dali jsme jí tedy pár drobných a byla zase pryč. Naše SMSky k druhé části týmu se nám vrací jako NEDORUČENÉ. To není dobré, a tak jedeme těsně před Zagoru a na plácku před městem, kde rostlo pár palem, zaléháme a čekáme. Během celého dne se u nás zastavuje několik aut s marockou, ale i evropskou posádkou. Všichni s jedinou starostí.: „Když tu tak ležíte, nemáte nějaký problém? Ne? Tak šťastnou cestu!“ Lidé jsou tu opravdu fajn. Něco podobného se u nás doma těžko stane. Tam můžeš ležet přejetý na silnici a většinou tě jen objedou...

V podvečer konečně začínají přicházet SMSky, které nás navigují k benzince před Zagoru. Jedeme tam, ale ještě než dorazí poničená druhá část výpravy, jsme terčem obléhání místních školáků, kteří mají vedle benzinky školu. Všichni si chtějí prohlédnout motorky a nás. Svézt a fotit se, to se bojí. Hrdě nám ukazují svá kola, která většinou postrádají brzdy a o ostatní výbavě ani nemluvit.

Asi po hodině čekání konečně přijíždějí kluci. Vypadají jako po boji. Cestu nakonec zkrátili na 150 km offroadu . Projeli písečnou bouří a naštěstí s navigátorem trefili zpět do civilizace. Bez něj by to asi neprošlo. Nakonec mu prý dali nějaké peníze a o vlastní návrat už se musel postarat sám. Největší odměnou mu měl být dalekohled Busnel, který mu věnoval Roman, ale prý ho ani moc nepotřeboval. Viděl v poušti okem víc, než kluci s tím dalekohledem. Následky cesty byly vidět hlavně na Romčový GS1200. Rozbité zadní světlo, chybějící boční kufr, který musel zůstat v poušti a další šrámy i na zbývajících motorkách. Jde se spát a ráno moudřejší večera. Přespali jsme mezi záhonky místních rolníků kousek od řeky a máme k dispozici i vodu ze studny, protože tady dále po proudu je řeka už spíš jen potůček.

Ráno probíráme další cestu. Na dnešek je v plánu offroad z Tagounite do Foumzguid. Je to trasa dříve použitá i na Dakaru pro RZ. Měla by být sjízdná zvlášť v druhé části, kde je v mapě značená dokonce černou souvislou čárkou. Roman má horečku, a tak jede do města zalehnout do hotelu. Sejdeme se později podle situace. Tentokrát vyrážím do pouště i já s Medvědem. Mělo by jít asi o dvěstě kilometrů offroadu . Prvních deset kilometrů ujde, i když padám v dolíku, který je zavátý jemným pískem a mě se do něj zabořilo přední kolo. Alespoň vím jaké to je, když přelétnete řídítka a pak hlavu zaboříte do písku.
Triumph je fakt páduvzdorný. Během dne s ním ležím ještě několikrát, většinou v kamenitých úsecích. Utrhl jsem levý a střední kufr, ale vše vždy s pomocí kamarádů zase nějak přivážu. V jedné části Medvědovi zdechá motor a nejspíš vlivem vedra ulejvák nechce naskočit. Co teď? Už zase trošku panika, ale nakonec motorka chytá a jede dál. Tondovi se rozšrouboval vibracemi nosič. Ano, měl tam samojistící matičky, ale v této celodenní vytřásačce prostě něco nevydrží. Těsně před setměním vidíme svůj cíl: mešita ve městě Foumzguid je naše záchrana. Ve městě vyhledáváme hotel a ubytujeme se na jeho ploché střeše. Během dne byly teploty kolem 35 – 40°C. Několikrát jsme opravovali defekty, a i když každý si vezl 2,5 litru vody, tak jsme byli rádi, že jsme cestou narazili na pohraniční hlídku, která nám vodu dala. V tu chvíli mi bylo jedno, že je z pochybného zdroje, hlavně že nějaká byla. Nakonec to bylo asi „jen“ 180 km, ale jeli jsme to deset hodin. Nejvíc obdivuji nezdolného Poubese, který obě etapy absolvoval se svým synem. Ten v závěru kamenité cesty už také musel bagáž držet oběma rukama, aby ji nepoztráceli.

Spalo se skvěle, i když v noci trochu foukal vítr. Sprcha, čisté spodky a spacák udělaly krásnou tečku za tou náročnou etapou. Dnes ale musím sehnat svářečku a opravit nosič, bez kterého nemám šanci upevnit veškerou výbavu. Ve městě nakonec nacházíme místního všeuměla, který ve své dílničce opravuje vše od budíků po auta. Tento zázračný muž má dokonce jednoduchou svářečku. Trochu se sice diví, že si opravu chceme udělat sami, ale nakonec nám dává vše potřebné včetně roxorů na zhotovení výztuh. Platíme mu 10 euro, což je víc, než sám od nás chtěl. V hotelu mezitím i Poubes opravuje nosič a kufr na své KTM. Martin Jr. má bohužel úpal a horečku. Využíváme dopoledne k nabrání sil a vyprání oblečení. Máme to zapotřebí, já mám stále vše promaštěné od vyteklého oleje. Roman nám píše, že je mu pořád zle, ale nemá se asi špatně. Je v hotelu s bazénem, a tak si prodlužuje pobyt ještě o jeden den. K obědu nám vaří kuchařka kuskus a majitel hotelu má dobrou náladu. Dnes mu odborník montuje do recepce opravdový počítač a bude mít i internet. A tak nás k obědu oblažuje místní hudbou ze svého počítače.

Odpoledne vyrážíme na Marakéš. Aby toho nebylo dost, Medvědovi nějak vynechává motorka. Nechce nás ale zdržovat, a tak jede, co může. Po 200 kilometrech se přiznává, že mu nepálí jeden válec. To se musí řešit. Ubytováváme se v blízkém kempu a já jedu k benzince s Medvědem opravovat. Naštěstí to byl jen úplně ucpaný filtr. Není divu v tomto prostředí. Ještě měníme svíčku a Triumph jede zase jako vítr. V kempu nám večer hraje na harmoniku nějaký Francouz a seznamujeme se s partou Angličanů, kteří sem přijeli na Bavorákách. Pyšně jim s Medvědem ukazujeme naše Tigry a nabádáme je k vlastenectví. Zvlášť potom, co jedno GS nechce jet na oba válce. Závada nakonec je nejspíše v elektronice vstřikování, a tak má chlapík po výletu.

Dál jedeme do hor na průsmyk TizinTest, který jsem já s Poubesem absolvoval už před rokem. Během jízdy se Poubesové někdy střídají v řízení. Martinovi je teprve 15 let, ale co! Jsme v Africe. Čekají nás úchvatné scenérie. Průsmyk se nachází ve výšce 2100 m n. m. Nekonečné zatáčky, většinou bez zábran a hluboké rokle sice nabádají k opatrnosti, ale stejně si to užíváme. Silnice v Alpách jsou proti tomu takové „sterilní.“ Tady nevíte, co na vás vyrazí za zatáčkou a bude-li tam pokračovat asfalt ve stejné šíři a kvalitě jako před ní. Na vrcholu stavíme v bufetu, kde jsme loni přenocovali u pohostinného Berbera. Dáváme si vajíčkovou omeletku, ale náš známý je tu letos nahrazen někým jiným. Po chvíli dorozumívání se dozvídáme, že je to jeho syn. Škoda, že jsme s sebou nevzali naši loňskou společnou fotografii. Tatík by měl radost! Necháme ho pozdravovat a pokračujeme na druhou stranu do údolí. Tady se loučíme s Poubesama. Stav jejich zadní pneumatiky napovídá, že je nejvyšší čas dorazit do evropského servisu na výměnu a ani zdravotní stav Martina Jr. není stále dobrý. Znamená to ale, že pojedou až do Prahy na motorce. Snad jim počasí bude přát.

Tonda nás vede na „kochací cesty“ do hor. Tak říkáme těm, které jsou v mapě lemované zelenou čárou. Je to sice spojeno s asi 45 km offroadu, ale není to tak těžký a nás to baví. Vyhnuli jsme se tím hustému provozu Marakéše a na konci této spojovačky jsme se úspěšně setkali s uzdraveným Romanem a jeho invalidním GSkem. Mimochodem, místní tvrdili, že ta spojovačka je dlouhá 20 km a byl to dvojnásobek. Už dříve jsme se přesvědčili, že Marokánci neumí vzdálenosti odhadovat a ani v mapách se nevyznají. Kam ale potřebují, vždy trefí. Večer jsme našli pěkné místo na spaní za řekou. Je to ale spojené s jejím přebroděním. Na druhou stranu se dostáváme všichni, i když Medvěd si uprostřed řeky zalehnul, a tak jsme mokří všichni. Nevadí. Zima není a do rána máme věci skoro suché. Nakonec však to místo tak dobré nebylo, celou noc kvákaly žáby a otravoval hladový pes.

Ranní brodění zpět k silnici už zvládáme bez problémů. Projíždíme jen tak v horách a kocháme se krásnou přírodou. Schválně zastavujeme tam, kde nestojí prodavači suvenýrů, ale i na to jsou připraveni. Mají po ruce kolo, a když vidí, že stojíte jen několik stovek metrů od nich, doženou vás s příruční taškou a nabídnou alespoň menší kousky. Pár věcí kupujeme, abychom také přivezli něco domů. Jíme ve městě, ve venkovní restauraci. Slovo „zahradní“ se rozhodně nedá použít. Je na autobusovém nádraží a tržišti zároveň. Hned vedle, asi tři metry od otevřeného grilu, kde nám chystají oběd, stojí přenosná čerpací stanice, u které jsme před obědem natankovali. Dál je otevřené řeznictví, pak stánek s elektronikou a tak dál. Mezi stoly naší restaurace, vedle nichž stojí naše motorky, se proplétá dav nakupujících lidí a nikoho nezajímá, že z mé přeplněné nádrže přepadem teče benzin. Korunu tomu dává kuchař, který se snaží rozfoukat oheň ve svém grilu, a my pozorujeme létající jiskry a bojíme se, že některá spadne do louže pod mojí motorku. Ukazuji to tedy posunky kuchaři, ale ten se jen směje.
Naštěstí se chmurný scénář hořícího tržiště nevyplnil a my posíleni dobrým obědem pokračujeme na vodopády Ouzoud. Cestou stavíme na tržnici. Většina produktů se tady prodává ze země podložené tak akorát plachtou, a to včetně oblečení. Okolo je jen udupaná prašná zem, takže si asi představíte jak je vše špinavé. Zákazníků je tu ale mnoho a my se prodíráme davem jen ze zvědavosti. Přes ulici je internetová kavárna. Jdu tam. Konečně můžu vysvětlit svým přátelům, proč neposílám slíbené MMSky z cesty, ty totiž v Maroku nefungují. Po menších problémech s jiným typem klávesnice se připojuji a ukazuji zvědavému majiteli článek s fotografiemi o Maroku z loňska. Škoda, že si nepočte.

Vodopády jsou opravdu krásné, i když dost turisticky navštěvované. Všude spousta prodavačů a turistů. Bavíme se tím, že Roman učí jednoho prodavače česky pozdravit. „Salam alejkum, to v Čechách je jako když řekneš na sračky!“ Prodavač je učenlivý, a tak když jdeme kolem něj asi za hodinu zpět, už z dálky volá:„Na sračky! Na sračky!“ a má tak skvělý přízvuk, že se jen stěží ovládáme. V kempu potkáváme pár Němců. Tonda je skvělý němčinář, a tak si spolu povídají. Pak jeden ukáže na mou motorku: „Nebyl jsi loni na Dakaru? Viděli jsme vás v Agadiru, vypadali jste docela schváceně.“ To opravdu potěší.

Ráno prší! Po několika kilometrech jdeme dokonce do pláštěnek. Naštěstí odpoledne se počasí lepší, takže si zase můžeme vychutnávat jízdu po suché silnici. Míříme do Fesu, který je pro nás vstupem do pohoří Rif. Fes je už opravdové evropské velkoměsto. Samé reklamy, světelné křižovatky a benzinky světových jmen. I architektura je tu jiná. Projíždíme jakousi vilovou čtvrtí, mají tu domy se sedlovými střechami, obklopené pěstěnou zelení a bazény. Jen na kraji města navštěvujeme staré tradiční tržiště. Úzké uličky a krámek vedle krámku v libovolném pořadí. Jako vždy i tady je tlačenice a my si vše prohlížíme, abychom poznali tu atmosféru místního života. Náš pobyt v Maroku pomalu končí, a tak se snažíme co nejvíc ještě vidět a zažít. Kdoví, jestli se sem ještě někdy vrátíme.

Pohoří Rif je opravdu pro motorkáře lahůdka. Celkem kvalitní silnice, které se vinou nekonečnými zatáčkami lesy a kopci. Škoda, že s každým ujetým kilometrem se blížíme k přístavu. Prodavače suvenýrů zde nahrazují prodavači hašiše a podobných materiálů. V Maroku jsou za prodej a distribuci drog prý velké tresty, ale policii to evidentně nezajímá. Navíc často jsou prodavači malé děti. Tonda už poněkolikáté opravuje duši předního kola. Stále uchází, a tak ji nakonec musí vyměnit. To Medvědovi stále zadní pneumatika s napuštěným antipichem a zaraženým hřebíkem drží.

Vracíme se k evropským břehům pošramoceni, ale šťastni, a pokud pominu střevní potíže tak i zdraví. Slivovice nám totiž došla a od toho dne se to okamžitě projevilo. Cestu zpět volíme z Ceuty. Tady trajekt pluje jen hodinu a stojí 47 euro. Samozřejmě o to víc projedeme ve Španělsku po silnicích a placené dálnici. Na lodi to sice tentokrát pěkně houpá, ale než se nadějeme, jsme ve Španělsku. Tam nás čeká pořádná prohlídka protidrogových služebních psů a večer vyrážíme zpět na sever a domů.

Jako vždy jsem trošku smutný, ale také se těším za svými blízkými. Myslím, že to tak cítí i ostatní. Nikdo o tom nemluví, ale je to vidět na rychlosti, jakou se ženeme k domovu. Cestou už samozřejmě padají návrhy na příští výpravu, ale to je ještě daleko, a tak co bude příště? Kdoví!

Zúčastnění:
Tonda Sova, BMW GS 650 Dakar
Martin Pouba (Poubes) a Martin Pouba Jr., KTM 950 Adventure
Roman Rohlík, BMW GS 1200
Milan Medvídek (Medvěd), Triumph Tiger 900
Martin Bareš (Tigerma), Triumph Tiger 900