Na motorce k Atlantiku

Jeden cestopis z archivu - září 2007

Francie byla vždy mojí zemí zaslíbenou. Manžel mě už déle nemohl poslouchat, a tak nabídl: „Pojeďme se tam podívat. Ale na motorce.“ „Třeba pěšky!“ souhlasila jsem okamžitě. Ani na chvíli jsem nepochybovala, že to bude úžasná dovolená.
A byla!
Francouzi jsou pohodoví gentlemani, s neskonalým smyslem pro krásu života. A to ve všech oblastech. Například žádný řidič vás neohrozí, ba ani neomezí, prodavačka vás přivítá i vyprovodí s úsměvem, byť jste nic nekoupili, všichni se snaží rozumět vašim gestům a špatně vyslovované francouzštině... Připadali jsme si jako v jiném světě (na zem nás postavil po pěti tisících kilometrech - světe div se - až první „kyselý obličej“ na benzínce v Rozvadově! Kdo nezažil - neuvěří.)
A protože jsme na mnoha místech bývali jediní Češi, snažili jsme se Francouzům dokazovat, že i v Česku žijí lidé kulturní.
A Francie? Naše očekávání nejen nezklamala, ale přímo nás uchvátila.

Ale vše popořádku:

Příprava
Byla dvojí. Technickou - provedl servis Suzuki skvěle, protože jsme po celou cestu neměli na naší GSX 1400 jedinou závadu.
A tu psychickou - naše těšení na neznámá místa jsem doplňovala poznatky z cestopisů jiných motorkářů vyhledáváním na internetu. Jenže tam bylo informací jen velmi málo. To jsme pochopili až na místech samých, protože jsme za celou dobu potkali jen jedno české auto.
Vyjeli jsme tedy dobrodružně s obyčejnou automapou, částečným itinerářem od Info servisu ÚAMK a lístečkem s názvy: Metz, La Rochelle, Il de Ré, Loira.

Balení
Chtěli jsme být soběstační, protože jsme nevěděli, do čeho jedem a chtěli jsme být co nejblíž místním lidem - takže jsme zabalili:

do bočních brašen:
- stan
- 2 spacáky
- 1 deku
- 2 nafukovačky

do kabely nad kufr:
- osobní věci

do kufru:
- jídlo, pití na cestu
- doklady, bank. kartu, hotovost
- kameru, baterky, nabíječky, telefony

do tankvaku:
- mapu, lupu, slovníky,...
(pozor magnet! - nedávat bankovní a foto karty!)

do kapsy:
- foťák
- blok + tužka

další:
- Polštářek na zadní sedadlo (velmi jsem ocenila)
- Výstražné vesty - řidič + obalit tašku na kufru (připadali jsme si bezpečněji)
- Česká vlaječka připevněná ke kufru

1. den
6 - 19 hod.
1 080 km - D1/E50, A6/E50, A4/E50
Vyškov - Saarbrucken/Forbach - Metz - Verdun

Dálnice byla ještě vylidněná, stejně tak i Praha - prosmýkli jsme se jí během pár minut. Rozvadov a „průlet“ po německé dálnici až k hranici s Francií, kterou téměř přehlédnete - stále E50.
Cestou jsme dělávali jen krátké přestávky na protažení kostí a jídlo. Odpočívadla jsou většinou vybavena WC a tekoucí vodou, stoly s lavičkami. Pumpy jsou od sebe dost vzdáleny, ale před každou je zároveň důležitá informace, za kolik kilometrů bude další.
Ve Francii je síť odpočívadel značena stejně, jsou však ještě prostornější, vybavenější. U dálnic stojí pumpy často, ve vnitrozemí jsou odstupy docela velké, je třeba s tím počítat.
První nocleh jsme plánovali někde kolem Metzu a do oka nám padl Verdun. Hned na kraji města jsme narazili na pěkný a levný kemp, a tak jsme se utábořili.

Kemp Verdun
Jak jsme zjistili na recepci (trochu německy, trochu francouzsky), patří tento kemp do skupiny „Camping qualité“, tj. očíslovaná parcela (cca 5×5 m), bazén, obchůdek, kabinky se sprchami, umývadly, teplou vodou, el. zásuvkou, popř. fénem, v ceně.
Mapy těchto kempů a okolí a další prospekty byly volně k dostání. Byly to pro nás velmi cenné informace.
Město jsme jen omrkli z motorky s tím, že se tu zdržíme na zpáteční cestě.

Tourist Office
Zde, ale i v kempech, obchodech, u památek... je nabízeno množství letáků, map, plánků - zdarma - a hlavně jsou zde přívětiví a ochotní lidé. Stačilo pár francouzských slov a pak už bylo možno domluvit se rukama - nohama. Vždy se snažili vyjít vstříc a poradit.

2. den
10 - 23 hod.
870 km - A4/E50 - N151
Verdun - Chalons-en-Champagne - Auxerre - Bourges - Poitiers - Il de Ré

Francouzskou pohodovou mentalitou jsme se nakazili ihned a proto jsme v klidu posnídali čerstvou bagetu, sbalili stan a vyrazili na pokračování cesty k Atlantiku.
Silnice jsou výborně značeny. Stačí znát následující velké město (často není třeba vědět ani číslo silnice) - je ohlašováno s dlouhým předstihem.
Modrá tabule = dálnice
Zelená tabule = blížící se města
Bílá tabule = sjezd do částí města či vesnice, která je nejblíže
Křižovatky jsou většinou nahrazeny krásně upravenými kruhovými objezdy - je co fotit. Jízda je v nich plynulejší, zejména když jsme se nevěděli rozhodnout, kam odbočit.

Ostrov Il de Ré
Konečně oceán. Vítal nás tisíci světel nočního La Rochelle a zároveň nezaměnitelnou vůní. Blížila se půlnoc, minuli jsme hotel F1 (jsou na okrajích všech větších měst) - raději bychom brali kemp. Podle mapky by měly být na ostrově Ré, a tak jsme vjeli na krásný, 3 km dlouhý most přes oceán. Mýtné pro moto (2 EUR) bylo oproti autům zanedbatelné. Kempy byly i tady přehledně označeny (směrovky bývaly v každém městě), a tak jsme nebloudili a brzy stavěli stan. Vybavení bylo stejné úrovně jako ve Verdunu, což nás potěšilo.

3. a 4. den
Il de Ré - Atlantický oceán

Ráno nás vzbudil déšť, nechápali jsme proto tu spoustu cyklistů v kraťasech vyrážejících z kempu. Brzy jsme pochopili. Déšť byl nejspíš jen větší rosou a než jsme dosnídali, pálilo slunce. Tak hurá k té velké vodě!
A byla. A za ní už nic. Jen v dáli tušená Amerika...
Voda střídala několik modrých tónů, všude čisto, bez řas, much, odpadků... Překvapivě klidné vlnky vůbec nenaznačovaly podnebí oceánských vichrů. O nich vypovídaly jen ošlehané a polámané stromy lemující pobřeží. Nádherný pohled nás čekal i z majáku zcela na hrotu ostrova, který se pod ním rozprostíral jako na dlani.
Na ostrově je deset městeček, cesty mezi nimi lemují lány vinic, stará opevnění, zříceniny chrámů, pasoucí se dlouhosrstí oslíci a nesčetné kilometry cyklistických stezek. U městečka Loix, v centru solných polí, stojí malé muzeum soli. Mladík prodávající vstupné reagoval na naši motorku s českou vlajkou: „Dobry den, pivo?“ a s francouzskou srdečností a spíš pantomimou jsme si „povídali“ o tom, že je amatérský herec a kdysi byl na festivalu v Třebíči. Příjemné setkání.
Další den jsme vyhradili jen slunění, koupání a kochání se nekonečným oceánem na dlouhé liduprázdné pláži.

5. den
La Rochelle

Most spojující ostrov a město La Rochelle, největší přístav západní Francie, které jsme viděli v noci, byly ve dne neméně pohledné. Pod mostem se ve vlnách vznášeli surfaři nadnášení padáky. Přístav s loděmi velkými i malými, typickými obchůdky, stánky, pouličním cvičitelem psů a koček působil poklidně. Z historické věže St. Nicholas jsme je viděli celé, na obzoru se uprostřed vod rýsovala známá pevnost Boyard.
Neopomněli jsme navštívit velké mořské akvárium s živočichy všech oceánů. Všude vládla - jak jinak - pohoda, tlumená hudba doplňovala šplouchání umělých vln, působivé osvětlení a spousta místa k posezení a prohlížení od korálů až po žraloky v nás zanechávalo ten nejlepší dojem. Focení i filmování bylo samozřejmě v ceně časově neomezené vstupenky.

6. den
11 - 19 hod.
250 km
Il de Ré - Blaye/Lamarque - Andernos-les-Bains

Cíle bylo dosaženo. Atlantik nám omyl nejen chodidla - bylo teplo i na plavání. Další putování už bylo jen otázkou okamžitých pocitů a zapíchnutého prstu někde na mapě.
Jede se na jih. A zkusíme třeba převoz v Blaye přes soutok řek Dordogne a Garonne. Krajinou lemovanou slunečnicemi a vinicemi, městečky barevnými květinovou výzdobou a živými ploty stříhanými s obrovskou fantazií se jelo krásně.
Až přímo v Blaye, když jsme se zařadili do fronty na trajekt, jsme poznali pravou oceánskou bouřku. Schovaní pod stříškou nějaké strážní budky, kde několik mužů v poklidu mastilo karty, jsme pozorovali, jak mezi blesky a v provazech deště mizí naše motorka i auta za ní. Během chvilky byly ulice zatopeny. Z právě přistávajícího trajektu nám lodníci kynou, že máme motorku zaparkovat u nich pod střechou - auta musí zatím počkat. Měli starost, abychom moc nezmokli, či aby se něco nepoškodilo na motorce. Milé.
Bouře se zmírnila, přeplavili jsme se bez problémů, ale správně jsme tušili, že tentokrát motokufry vodě neodolaly. Déšť neustával, museli jsme co nejdřív najít bydlení. Malý hotýlek jsme našli v Andernoss - a sušit bylo opravdu co.

7. den
Andernos-les-Bains

Ráno nás budilo sluníčko. Vydali jsme se tedy hledat nějaký kemp. Kupodivu byl jen o pár kilometrů dál. Na recepci měla naše francouzsko-německo-rusko-pantomimická mluva úspěch – za pultem na nás promluvilo děvče polsky. Sláva, to umíme bez problémů. Studentka z polského Opole se zájmem přijala zprávy ze severu Evropy a zařídila volný bungalov.
Kemp byl opět s dokonalým vybavením. Bungalov měl vlastní soc. zařízení, sprchu, teplou vodu, plynový vařič, ledničku, dvě ložnice, kuchyň s nádobím i venkovní nábytek - spokojenost nade vše.
Rozvěsili jsme nedosušené oblečení a hned jsme se vypravili k pláži, která byla jen pár metrů chůze - a hle - voda nikde! S údivem jsme zjistili, že odliv Atlantiku bývá až kilometrový, takže jsme se pohodlně procházeli kolem lodí zapíchnutých v pevném písečném dně oceánu suchou nohou až daleko za končící molo. Do večera byla voda zpět na svém místě až u kamenné zídky kempu.
Pěkné místo pro naši další základnu - zůstali jsme zde 4 noci.

8. den
Arcachon - Dune de Pyla (Duna Pilat)

Největší písečná duna v Evropě - přes 100 m vysoká, 500 m široká, 3 km dlouhá
Prstem na mapě pár centimetrů na jih jsme našli vyznačenou písečnou dunu, a tak jsme se k ní vypravili. Je to opravdu zážitek. Zpočátku to vypadalo snadně - na úpatí duny se do výšky tyčily schody - ale pohled shora napovídal, že nebude tak jednoduché projít v bělavém písku její tří kilometrovou délku. Výhled jak z letadla na vrcholky stromů, daleko dole v nádherné modři Atlantiku domky na kůlech a na úpatí duny padáky houpající se ve větru. Zvládli jsme to a nestačili filmovat a fotit tu krásu.
Po této námaze jsme si zasloužili celou dunu objet a kochat se nádherným azurovým prostorem s nohami ponořenými do oceánských vln.

9. den
Bordeaux

Tuto vinařskou metropoli, páté největší město Francie, nesmíme minout. Celodenní procházka malebnými uličkami starého města postaveného z bílého pískovce i novou částí s názvem „Stalingrad“ byla příjemně stráveným časem. Zde jsme také byli místním motorkářem poučeni, jak parkovat. Na náš dotaz, kde je možno postavit motorku, s údivem ve tváři roztáhl paže v náznaku „všude...“ a svá slova stvrdil najetím na kus místa na chodníku a vytažením klíčku ze zapalování. Motorky opravdu stály všude, kde byl byť jen kousíček místa - bez jakékoliv pozornosti místních či policie. Často jsme pak tohoto „systému“ využívali.

10. den
Pláž Crohot u duny Pilat

Největší pláž západního pobřeží Francie - nedohledno, kolik mohla mít kilometrů. Samozřejmostí jsou sociální zařízení s tekoucí vodou, stoly a lavice, zdravotní a pobřežní hlídka s džípem, svolávající k urychlenému návratu před přicházejícím přílivem. Plno aut zaparkovaných v lese signalizovalo nedělní nával, ale prostor u vody byl opravdu nedozírný. Voda se na bílém písku průzračně třpytila, nikde žádné odpadky, řasy, ale ani křičící děti či jejich rodiče. Typická francouzská pohoda a ohleduplnost vůči ostatním, aby si všichni mohli užít svého soukromí, vládla i tady.
Ani nechci pomyslet na naše „tlupy“ u rybníků...

11. den
10:30 - 18 hod.
450 km
Andernos - Chisseaux

Oceán jsme opouštěli neradi... ale čas velel k návratu. Opět jsme zapíchli prst do mapy a vydali se vnitrozemím přes Bordeaux směr Loira.
K večeru nás zastihl déšť. Hledali jsme tedy Gites - ubytování v soukromí. Dvě jsme odmítli (bylo drahé), až jsme v lesích narazili na vesničku o čtyřech domcích, v jednom z nich bylo Gites a starostlivá paní domácí. Urousané nás uvedla do téměř zámeckého pokojíku (samostatný vchod, vlastní soc. zařízení) a pustila topení, abychom se mohli usušit. Snídani, která byla v ceně, jsme dostali přímo u nich doma v obýváku. Domácí byli tak přívětiví, že jsme zůstali tři noci a při odjezdu nám ještě zabalili domácí džem na cestu.

12. den
Zámky na Loiře: Ambois - Blois - Chaumont

Zámky na Loiře, oblast zapsaná v seznamu UNESCO, čítají 160. Abychom si vůbec mohli zapamatovat, co jsme viděli, rozhodli jsme se navštívit nejvýš tři, popř. některým jen kouknout do zahrad.
Královský zámek v Ambois byl útočištěm Leonarda da Vinci, který zde dlouho tvořil a pak i zemřel. Je na to hojně pamatováno výstavami, suvenýry... My se vše potřebné dozvěděli v jednom obchůdku od mladé ukrajinské prodavačky. Stačilo oprášit školní ruštinu a pak už jen procházet zámkem, hrobkou, zahradami...
Také Blois je zámek a zároveň krásné město se specifickou architekturou a je na co koukat.
Majestátní zámek Chaumont je naopak posazen do rozlehlého parku nad městem a shlíží na Loiru z kopce.

13. den
Zámky na Loiře: Montrichard - Chenonceaux - Chambord

Aniž jsme to tušili, když jsme v dešti hledali střechu nad hlavou, ocitli jsme se přímo v centru těch nej- zámků.
Coby kamenem dohodil bylo vidět hradby Montrichardu, o pár kilometrů dál se přes přítok Loiry, řeku Cher, klene zámek Chenonceaux, obklopený nádhernými květinovými zahradami.
Navštívili jsme i vrchol architektury, sídlo francouzských králů - největší zámek na Loiře, Chambord.
Nutno připomenout, že před zámky jsou velká neplacená parkoviště a vstupenka do areálu platí na celý den do všech prostor včetně možnosti focení a filmování. Má-li někdo zájem, může si zaplatit půjčení elektronického průvodce v některém světovém jazyce.

14. den
10 - 19 hod.
750 km - A10
Chisseaux - Verdun

Široká a klidně plynoucí Loira se svými ostrůvky, už podzimně zbarvujícími se stromy s občas z nich vykukujícími věžemi nesčetných zámků a zámečků, nás provázela ještě dlouho.
Do Verdunu, kam jsme dorazili k večeru, jsme jeli najisto. V „našem“ kempu bylo vše jako před 2 týdny - usměvavá recepční si na nás dokonce vzpomněla.

15. den
Verdun

Až dnes byl čas projet a projít město plné památníků a hrobů z 1. světové války, kdy tu zahynulo přes 250 tisíc vojáků. Dodnes jsou v okolních lesích udržované zákopy a bunkry. Město je však živé, barevné a plné turistů.

16. den
10 - 22 hod.
1 080 km
Verdun - Forbach - Rozvadov - Vyškov

Sbaleno, připraveno k odjezdu. Čeká nás nejtěžší úsek – 1 000 km domů. Opouštíme přívětivý francouzský kraj. Hranice do Německa jsou lehce přehlédnutelné, mění se jen jazyk na dopravních tabulích.
Cestou kromě obvyklých protahovacích a svačicích přestávek přibržďujeme jen v Sinsheimu. Přímo u dálnice vykukují za muzejní zdí zářivá letadla - Concorde, Tupolev... i české zbarvení OK a nad tím vším na obloze nacvičuje nějaké letadýlko akrobatické přemety. Auta na dálnici zpomalují, všichni koukají... ale kupodivu bez jakékoliv kolize. Připisujeme to stále platící ohleduplnosti řidičů navzájem, dostatečnými odstupy, ukázněné a předvídavé jízdě všech. Věřte - nevěřte, během těch tisíců kilometrů jsme potkali jen dvě lehká žduchnutí o nárazníky, nás neohrozil nikdo!
Teprve na českých cestách nás riskující řidiči jedoucí stylem brzda-plyn, přiblížení na dosah... upozorňují, že tady začíná „naše česká džungle“. Jaká škoda!
Stejně tak neochota a nekulturnost u benzínek a jejich restaurací hned za hranicí ukazují plně nechvalný obraz ČR.
22. hodina - šlapeme na brzdu před domem ve Vyškově.
Unavení, plní dojmů, s metry filmového materiálu a třemi tisíci fotek pro jistotu na dvou pečlivě uschovaných kartách se těšíme do vlastní postele.

Postřehy řidiče
Na tuto cestu jsem se jako řidič dlouho připravoval psychicky i tělesně. Ujet na naší motorce první den 1 000 km byla pohoda. Druhý den, 870 km, už ke konci byla cítit velká zátěž. Proto jsme si všechny cesty rozdělili tak, abychom se především ubytovali a každý den jsme ujeli jen pár kilometrů za nějakou krásou, kterou jsme chtěli vidět. Stejně tak i přesuny jsme plánovali tak, abychom především měli čas na odpočinek, tzn. klid. Na závěr bych chtěl poznamenat, že nám dvěma, kteří jsme absolvovali tuto cestu, je 107 roků. A o to to bylo krásnější.
Teprve následující dny při prohlížení fotek a suvenýrů znovu vychutnáváme tu nádhernou a neopakovatelnou atmosféru opravdu sladké Francie.
Au revoir France.
Merci beaucoup