Pouť rozhodně nesvatá - den čtvrtý

Předchozí díl: Den třetí

Sobota, 20. srpna 2005

S brzkým vstáváním se nepřetrhneme, koneckonců, máme s sebou Ernestíkovic sedmispáče. Michal opět vyrazí pro čerstvé pečivo do Mariazellu, já zatím nastartuju vařič a dělám kýbl čaje. Snídaně je opět v pohodě bez hektiky.
Podmračeným dopolednem (inu, kdeže včerejšek je) se nejprve přesuneme k mariazellskému nádraží, kde musíme s Michalem počkat, než si Ernesti cosi obstarají (už si nepamatuju, co že to bylo …..). Přestávku využiju ke shlédnutí a sfotografování příjezdu osobáku, jeho sobotní osazenstvo je převážně kolařské.
První část cesty vedeme po včerejší trase do Gußwerku, těsně před ním odbočíme vpravo do slibného údolí říčky Salza, prý vodácky oblíbené. Jede se fajn, není takové vedro co včera, no a (zatím) neprší, jen občas v lesích je vlhko, tudíž je třeba si dát majzlíka. Asi po třiceti kilometrech stavíme na příhodném parkovišti na focení a úlevu těl, při tom vychutnávám poklidnou atmosféru. K ní přispívá i skoro nulový provoz, což je fajne…
Za městečkem Wildalpen absolvujeme druhou zastávku trochu výše nad řekou na ostrohu, abychom se pokusili zahlédnout raftaře splouvající divokou horskou řeku, které jsme viděli o pár minut před tím. Mezírkou mezi stromy se nám podaří jich pár uvidět, ale na focení jsou poněkud hluboko. Škoda, akční fotečka by se hodila.
Dalším cílem je (pod dojmem včerejška) opět výjezd na nějaké to vyšší místo s pěkným rozhledem. Nabízí se tu hřeben Hochkaru, k němuž ze severní strany směřuje horská silnička, jak už to bývá, k dolní stanici lanovky. K tomu musíme objet hřeben, po jehož jižním svahu se nyní pohybujeme. Dojedeme do Lassingu, kde již je odbočka a samozřejmě i mýtnice. Nikdo nikde, jen paní v budce, která nás zlehka odrazuje od jízdy nahoru, prý je tam mlha a není nic vidět. Chvilku diskutujeme, nakonec zvítězí názor, že pojedeme, když už jsme tady, a těch pár € halt vezme když tak čert. Vysolíme, závora se zvedne a vyjíždíme.
Asi do třetiny kopce nic nenasvědčuje pesimistické předpovědi, najednou ale před námi vyvstane vysoká bílá stěna a nezbyde tedy nic než se do ní ponořit. Rychlost rázem klesne na lehce šimranou jedničku a díky tomu se skoro hned roztrháme a jedem „každý za sebe a na sebe“. Až na konec to docela dlouho trvá při tomto tempu, občas mám problémky se základní orientací tam, kde silnice projíždí odstavnými parkovišti, protože najít z nich výjezd je docela hoňka. Ale stejně se vždy trefím. Se stoupající výškou taky začíná profukovat, na hustotě nízké oblačnosti to však nic nemění. Nakonec se ale doštracháme všici na konec, kde stojí kromě lanovky i několik hotýlků. Rozhledy se nekonají, stále mlíko kolem, takže co dál? No, poledne už minulo, tak co takhle zalízt někam na kafe, Michal zcela v duchu svých tradic propaguje „full dlabenec“…
Oblezeme podniky, všechny mají zavřeno, pak ale narazíme na jeden hotýlek, jehož restaurace se nabízí. Takže odstavíme motorky a hybaj dovnitř, hlavně Petruši je už prej docela zima.
No, že by v restauraci bylo zrovínka nacpáno, to se nedá říci. Naopak, až do našeho příchodu tam je obsazen pouze jeden stůl. Vybereme si tedy další s pěkným výhledem ?… , svlíkneme brnění a uděláme si pohodlí pěkně v teplíčku. To přeci jen potěší, po vyfoukání a troše vláhy v oblačnosti.
Ihned dorazí mladistvá servírka a nabídne jídelňák. Osobně mám tak chuť na něco horkého, dám si tedy čaj a k tomu nějakou místní odrůdu česnečky, ostatní objednávají podobně s tím, že dají navíc i nějaké to klasické jídlo. Další hodinku tedy strávíme v pohodě v lůně hotýlku, nikomu se moc ven do lezavé sloty nechce.
Ale všemu je konec, zaplatíme a oddáme se opět motorkárně. Jen se obávám, že to dneska až tak pěkné nebude, tedy díky počasí. To se od nás poněkud odvrací. Vlhkou mlhou se pozvolna spouštíme zpět do údolí a z linie oblačnosti vyjedeme o trochu výše, než když jsme jeli sem. Že by se lepšilo?

Hochkar
 

Po příjezdu na hlavní se vracíme kousek zpět a pokračujeme až do Hieflau, kde se přidržíme toku řeky Enns a uhneme vpravo směrem na Liezen. Celkem konvenčním „hlavním“ údolím dorazíme až do Admontu, kde doufáme natankovat. Bohužel, žádná pumpa tu není, takže pokračujeme dále prudkým úhybem na sever vedlejší silničkou „117“. Vystoupáme do sedla Buchauer Sattel, po jehož překonání (tedy, naše mašiny si ho skoro nepovšimly…) klesáme pozvolna podél potoka stejného jména velmi příjemnou cestou do Altenmarktu St. Gallenu. Ani tady pumpa nejni, zato je tu uzavřené centrum, takže se chvilku motáme poskoky objížďkami mezi rodinnými domky za loudajícími se osobáky, předject tady moc nejde.
Pumpu najdeme až v dalším městečku Weyer Markt, takže všichni doplníme a potom se přesuneme k supermarketu naproti, kde se Ernesti s Myšákem vydají doplnit zásoby, tedy hlavně ty tekuté, aby bylo večír co dělat. Já mezitím „hlídám mašiny“ a hlavně, koukám do map. Po návratu akvizičního oddílu nacpu všechny nákupy do svých víceméně volných kufrů, spucneme nějakou tu nakoupenou čokoládičku a dáme se na další cestu, která bude už pomalu návratová.
Okreskou překonáme nižší hřebínek, dělící nás od údolí řeky Ybbs, které použijeme v další etapě. Před námi roste černošedá hradba mraků, pevně však doufám, že z toho nezaprší, neboť vítr nám nyní fouká víceméně do zad. Údolní komunikace je prakticky rovná, navíc kvalitní, takže jedeme trochu rychleji, já však podvědomě sleduju souběžnou dráhu, která je (jak je v kraji dobrým zvykem) úzkokolejná, jestli neuvidím se po ní hrnout nějaké to místní vozidlo či soupravu. To bych hnedle brzdil a fotil.
Erlebnissbahn 1 Erlebnissbahn 2  Erlebnissbahn 3

Těsně před křižovatkou s hlavní „25“ Jiřík staví, aby si vyfotil nějaký místní domek, který se mu líbí jako inspirace pro ten jeho, jenž se bude teprve rodit. My trochu přejedeme a stavíme opodál, abychom počkali. Shodou náhod stavíme zrovínka na hraně počínajícího deště, který bohužel po dobu stání začíná mírně houstnout. Michal se souká do igelitu, přijedší Ernesti taktéž, já spoléhám na „šajbu“ a novou bundu, která by měla přeci jen jemný deštík zadržet a měním jen rukavice za „deštové“.
Takže pokračujeme v dešti, samo podstatně volněji na čerstvě namoklé silnici. Deštík se začíná měnit na déšť, takže vynecháváme odbočku v Lunzu na blízké a hezké Lunzer See (byli jsme tady před patnácti lety s Helmutem) a za městem uhýbáme vpravo na vedlejší „71“. Ta nás má dovést k našemu jezeru a dle mapy slibuje pěkné zážitky. Tak nějak ale nevím, jestli si je dnes vychutnáme. Déšť už slušně zhoustl, oblačnost klesla a zahalila kopečky kolem, není tedy skoro na nic koukat. Stejně hlavně čumím na silnici, klikatící se po dně kaňonovitého údolíčka. Jo, bejt hezky, to by se to tu jelo…. Takto ale nepospíchám, sleduju ty dva přede mnou a dávám si trochu odstup, co kdyby něco. Leje a leje čím dál více, jak stoupáme do průsmyku Zellerain (1125 m), naštěstí je tady zrenovovaná silnice s trochu lepšími parametry, takže se jede líp. Ale je třeba dát bacha na místy naplavené bahýnko a kamínky na vozovce. Sjezd východní rampou je taktéž v pohodě, dole v údolí je zase stará cesta, takže opět pomaleji, kolegové mi mizí v řetězu zatáček, ale nevadí, vím kam jedu a nespěchám, snažím se alespoň trochu si jízdu byť v dešti vychutnat. A už je tu jezero a na jeho konci náš kemp.
Pořád leje, sice to není slejvák, ale dost intenzivní na to, aby prudil. Kemp už je dost rozmoklý, takže raději odstavuju stroj vedle příjezdové cesty na přeci jen zpevněné parkoviště, Jirka činí totéž. Michal je hrdý motorkář, který musí mít mašinu vždy na dosah ruky, takže jeho Shadow stojí (jak jinak) hnedle vedle stanu.
Rychle dovypnout stan, aby déšť někde neproniknul, pak popadnou vše potřebné a davaj do společenské. Tam pěkně rozvěsím mokré k topení, nastartuju vaříka a honem, ať je něco teplého co nejdříve hotové a v žaloudku. Čaj, polévka-drátěnka, to je aktuální kombinace, která zajistí rychle pohodu. Samo, něco doušků z placatice taky pomůže…. Mezitím se dostaví zbytek výpravy, a tak opět okupujeme jeden stůl. O ten druhý se dělí jakýsi osamocený Holanďan – cyklista a mírně rozeřvaná polská rodinka. Takže, sedíce, popíjejíce, občas konzumujíce tu vydržíme až do „záverečnej“, kterou si určíme sami…
Pak jen běh stálým deštěm přes sanitu do plátěného přístřeší, zakutat se do spacáku a honem usnout za dotěrného bušení kapek.

Další díl: Den pátý