Sorbolo 2000

SORBOLO 2000 očima postaršího mototuristy
Na začátku chci poznamenat, že tohle nebude detailní popis trasy a přírody atd atd (jak to ode mne někteří očekávají – že ano Jirko E.??:-ooo)) ), spíš jen souhrn ryze subjektivních dojmů, pocitů a nálad, tak jak jsem to viděl a jak mi utkvěly v paměti.

Část I – před tím.

Původní počet zájemců opadával stejně rychle jako se v letošním krásném jaru blížil termín odjezdu. Měl jsem dosti jasnou představu jak se do pádské nížiny dostat – vůbec mne nelákalo svištění po highway a naopak jsem měl v plánu projet si některé části Alp které jsem naposledy navštívil před deseti roky včetně GrossGlockneru. Ten jsme s Janou měli v plánu předloni, ale svatej Petr měl na to trochu jiný pohled a rvát se přes (docela dost krutě) zaplacený průsmyk v mlze, dešti a nízké oblačnosti se nám pranic nechtělo. Tak snad letos. Další nosnou ideou cesty bylo nafotit něco z Alp aby byla doplňující fota k mému seriálu o alpských průsmycích v Mototuristice.

Během dubna jsem vyplodil jakýsi předběžný itík, ve kterém jsem myslím si dosti jasně dal najevo jak chci obě cesty absolvovat a hned poté jej pohltil nenasytný grisoftí server hostící spřízněnou konferu. Takže byl k dispozici, připomínku či úpravu jsem nedostal žádnou a ohlas na to kdo pojede s “pomalou” skupinou byl myslím asi přiměřený. Se spolujízdou souhlasili “mimokonferenčníci a bývalí kolegové na dovolených” Jindra a Tonda a z motorkářů opatřených přístupem na Inet Jirka Ernest z Prahy. To jsem považoval za optimální sestavu na motání se po alpských silničkách.

Pár týdnů před odjezdem kámoš Tonda zrušil zápichem do žigula své XJ a patřičně oválen (i když nezraněn) a obolavěn se věnoval rehabilitaci, tak to byl první škrtanec. Pak už to šlo rychle, k “pomalému” průjezdu Alpami se začalo hlásit stále více konferenčníků až nakonec prej pojedeme Alpama všichni startem z Českého Krumlova.

Část II – cesta tam.

Ve středu v podvečer jsme se bez problémů setkali u Mekouše v Průhonicích: Jirka s Petrou VFR, David se Soňou na cestovním SRADu, Petr s XJ600, Jindra na kolosu ST1100 ABS/TCS (UPG,RVHP…..) no a já na “novém” přírůstku K100LT. Kupodivu, všichni dorazili v toleranci a jak byl na místě poslední (JirkaE, ehm…má to nejdál), vyrazili jsme na přejezdovou etapu.

Trasa do Krumlova je pro mne s Jindrou nuda, absolvovali jsme ji ke kámošovi Frantovi tolikrát že už na ní známe skoro každý patník. První zastávku jsem naordinoval až před Krumlov, protože mě nebylo jasné kde chtějí spát Petr s Davidem. Jirka zde reinstaloval mírně se smažící pravou brašnu (o koncovku) a všichni se s chutí protáhli po jízdě v dosti únavném vedru. Nakonec jsme skončili všichni u Franty v Třešňové ulici, bez problémů se vešli k němu do bytu a již nás sháněla druhá část bydlící již u Pepy v jeho penzionku Na kovárně.

Sešli jsme se na pár pivech (a my “pražská skupina” i na večeři), mírně pokecali, domluvili zítřejší odjezd na půl devátou od “Kovárny” a kolem jedenácté zamířili poslušně do peřin. Moje obava že se bude kalit a já to zejtra “odseru” se naštěstí nevyplnila.

Díky Frantově a Janině příslovečné pohostinnosti jsme to měli ráno “B&B”, bohužel Franta musel ráno k doktorovi s malým Frantou který kus noci protrpěl alergickým záchvatem. Díky tomu nastalo v naší výpravě první zdržení, protože všichni obyvatelé zmizeli pryč a my jsme tam zůstali bez klíčů s barákem dokořán otevřeným. Odeslal jsem zbytek výpravy ke “Kovárně” s tím ať odjedou do Vyššího Brodu a tam v klidu natankujou a počkají na mne, no a já vyčkám návratu prvního obyvatele, protože jak uznáte nechat zotvíranou usedlost napospas po pohostinné noci, to se nedělá.

Vysvobození se dostavilo až ve čtvrt na deset, tak hurá na cestu. Franto, ještě jednou dík za “full service”. Silnice z Větřní do Vyššáku je z těch parádních, dobrý povrch, údolí Vltavy je pěknej kolorit kolem, ráno příjemný chládek, pohodička.

Obé celnice proběhly OK (alespoň nikdo si nestěžoval), další zdržení jsme nabrali u pumpy v Bad Leonfelden kde jsme všichni operativně zakoupili dvouměsíční dálniční známky kvůli urychlení průjezdu Lincem (no a taky se sakra hodily při návratu..). Pumpařka z nás byla mírně “stife”, nejprve úsilovně hledala motorkářský, pak jich našla málo, posléze další balíček a nakonec je všem ještě blbě proštípla (ale toho si všimli až policajti při návratu).

Linec jsme objížděli skoro k polednímu, dálnice směr Salzburg, výjezd na Traun uzavřen no a tak jsme dálniční humáč zakončili až výjezdem na Satledt, před tím jsme trochu odfoukli na stinném odpočívadle. Ještě pár desítek km nic moc až se objevily konečně Alpy na obzoru a jízda začala být zajímavá stoupáním do Pyhrnpassu. Držím čelo tak kolem stovky a zatím se daří bejt pohromadě, deset mašin už je skoro dost na společnou jízdu. Naštěstí všichni jedou OK, a díky výraznému JirkoviE na konci (červený VFRo a na něm červenočerné postavičky jsou dobře vidět) jsem schopen v zrcátkách všechny sledovat.

První delší zastávka je u malé pumpy pod Solkpassem, kam směřuji. Ptám se na cestu a pumpařka mi ji ukazuje ale zároveň sděluje, že je asi průsmyk ještě uzavřen. To si ihned iniciativně ověřuje telefonicky v Autoklubu, u nás by se na bandu mašinistů každej pumpař vyflákl. Jo, je zavřeno, no ale prej na vlastní triko tam možná projedeme. Hlas lidu se usnáší na pokračování, koneckonců je to blízko, nemáme co ztratit. Ti s menšími nádržemi berou benzín, my ostatní ještě ne.

Ve vesnici odkud vede silnička nahoru se opravdu stkví lívanec “jako prase”. Stavím, ale jakýsi místňák Pavlovi naznačuje že máme klidně razit dál. No, rakouský pokuty nebejvaj zrovna mírný, ale děj se vůle Alláhova, vzhůru nahoru!

Za Sv. Mikulášem je další lívanec, ale zde jen trochu zmírníme a už je tady kličkovaná. Trochu zataženo, občas padne semtam kapka, občas tající sníh přes vozovku. Mineme několik pracujících silničářů zřejmě likvidujících zimní poškození (bohužel bláto a někdy i bordel na silnici) a už jsme nahoře v sedle. Parkoviště je ohraničeno sněhovými bariérami, kolem leží taky dost sněhu a tak si to tady půlhodinku vychutnáme. Na řadu přijde i nějaký ten žvanec. Někomu je chladno, mně je tak akorát…

Sjezd po trochu horší silnici než nahoru, taky silničáři, ale jinak dobrý. Honějí se pořád přeháňky, vždy spadne pár kapek, silnice navlhne (pozor na klouznutí), pak zase chvilku sucho, a znova přeháňka… Je to trochu k zlosti (hlavně ta vlhkost na vozovce), na druhou stranu naštěstí není takový vedro, který mně ničí (Davidovi a Soně v jeansách spíš asi teplíčko vyhovuje..).

Údolí Murau – Predlitz opět trochu zrychlí náš přesun, ale ve stoupání na Turracherhohe dostáváme docela slušnou sprchu. Nahoře v sedle je ale naštěstí vidět jasná obloha, tak nestavím (když se bude chtít někdo navlíknout do dešťáků, tak si zastaví, nahoře budeme stejně chvilku stát..) a pokračuju dál. Porotex nepropouští, zatím je vše OK. Nahoře se jen otřepeme a hajdy dolů, bude třeba tankovat.

V malinký vesnici u místního Essa tankujeme spolu s helmutským párkem na dvou mašinách. Přesun kolem procovského jezera Millstadt není zajímavý, na delší odpočinek stavíme až ve stinném údolíčku za Seebodenem. Pepa vaří kafe (má perfektní kuchyňskej topcase, inu to tak jde když člověk jezdí sám) a taky mi jej nabídne, pochutnám si, bodne, dík!! Jarda odpočívá v příkopě, Pavel na svém parníku, já intenzívně větrám, je vidět že už toho máme dost. K Cortině asi dnes už nedojedeme, vidím to tak za hranice a ubytovat!

V Oberdrauburgu uhneme vlevo k Netálii, malý průsmyk je zajímavý tím že se s námi snaží závodit nějakej Golf, noo kdybychom chtěli tak na nás nemá, jede dost tvrdě na hraně, naše mašiny mají rezervu, ale nakonec ho nechám při tom že je dobrej až nejlepší, vždyť jedeme na vejlet… Dole ve vesnici dotankujeme “po špunty”, počasí je sice dobrý ale dost silně fouká a nahoře v sedle je vidět mračný knedlík, hmmm co z toho bude?

V průsmyku se staví, chvilkama máme krosovou vložku z které má asi tak radost akorát Pepa na Transalpu, na staveništi zaujme stožár s vrtulí větrné elektrárny zřejmě vyrábějící proud pro staveniště. Hranice se nekonají, je zataženo nízkou oblačností a pěknejma serpentínama (vracečky jsou atypicky v tunelech) míříme dolů do Itálie.

Dole na dně údolí vidíme šipku do kempu vpravo z hlavní (8 km), radíme a protože je již půl osmé, tak vyrážíme ke kempu. Stoupáme úzkou silnicí do kopců, 8 km mine a nic, ptáme se v jedné odbočce a prej za dva km to je. Jo, je, celé středisko, ale taky skoro celé zavřené. Já se zdržím obhlídkou jakéhosi minikempu se třemi přívěsy (na place bychom se směstnali se stany) ale barák i přívěsy jsou zamčeny a nikde není vidět známka přítomnosti byť jakéhokoliv člověka. Ostatní zatím (se stejným výsledkem) ohledávají kemp o trochu níž u lanovky, Pepa ještě očuchává hotel opodál. Já s Jindrou jedeme asi pět km dolů na druhou stranu, bohužel strmé stráně nenabízejí místo “na divoko”, maximálně tak pro dva malý stany. Jediný plac který by byl fajn je rozryt terénními náklaďáky ….

Stojíme tak uprostřed liduprázdného střediska, je skoro půl devátý, padá tma a nejenom tma, i drobný déšť. Naštěstí si někdo vzpomíná že v zatáčce pod vrcholem kde jsme stáli byla cedule doprava HOTEL, tak asi nezbyde nic jinýho než se tam zeptat “za kolik”? Já na konci spolu s několika stavíme ještě u jakési chaloupky kde je plac na pár stanů na louce, ale Jindřichovi se nepodaří Talijány přesvědčit aby nás tam nechali. Upřímně řečeno, v lezavém mžení se mi zrovna pod plachtu do mokrý trávy nechce, na stranu druhou, za hotel, to by bylo benzínu….

Nakonec se všichni sejdeme na malém, přímo miniaturním náměstíčku horské zapadlé a mírně omšelé (kde je vymydlené a nabílené Austrijsko…) vesničky, kde nás pozoruje jen pár typických staříků posedávajících před výčepnou místního hotýlku a popíjejících své vínko či kořalku ve ztichlém podvečeru. Jsou nám nabídnuty dvou a třílůžkové pokoje v ceně 35000 ITL (asi 35 mařen) na osobu a noc. Nu což, i když se mi moc nechce, není jiné cesty a zabírám s Jindrou jeden pokoj. Všechno zlý je k něčemu dobrý říkám si ve sprše smývající celodenní pot a prach. Jindra abstinent zůstává na pokoji a vaří si své pochutiny, já po dnešku zatím nemám na jídlo ani pomyšlení a mířím doplnit tekutiny dolů do nálevny. Venku se ještě chvilku zastavím a vstřebám poklidnou pohodu hor v mimosezóně a příjemný chládek a vláhu (pod stanem bych asi jinak zpíval) a pak se přidružím k Pepovi, Jardovi, Pavlovi, JirkoviS a Tomášovi již pilně “doplňujícími” u stolku vedle výčepu. Dvě značně nepohledné horské Italky (asi jsou dobrý “v kopcích”) roznášejí, já objednávám červené a sodovku, a leju do sebe střik. Někteří z nás konzumují produkty místní kuchyně, fascinuje mne Pepa svojí suverénní objednávací češtinou které kupodivu služné děvče rozumí – tedy domluví se… Nakonec se sejdeme skoro všichni a večer, jak blbě začal tak fajn probíhá a končí, parta je fajn a kolem to má atmosféru “jako z Felliniho filmů” jak kdosi poznamená.

Na pokoji mě teprve přepadne hladík tak splivnu jednu konzervičku a uléhám s Jindrou do manželských postelí. Jindra navíc zalézá do svého spacáku, nevím proč….(asi nemá lubrikant).

Ráno je stejně podmračené jako včera ale neprší, a to je hlavní. Snídaně v ceně, byť kontinentální bodne, zvlášť pravé Capuccino di Italia je fajn.

Při placení se ráčíme usmívat a v devět již naše stroje bručí dolů na původní hlavní cestu. Údolí kolem Tolmezza znám jak svý boty a tak mne (jako vždy) fascinují jen obludně široká kamenitá řečiště kde se uprostřed vine bystřinka. Holt je vidět co zde asi teče když tajou sněhy… Máme trochu bobky co se benzínu tejče protože prý zde pumpaři “štrajkují” a opravdu, každá pumpa má “CHIUSO” tedy zavřeno. No, obecně můžeme dojet v klidu do Cortiny a tam se uvidí – možná že se otočíme a pojedeme zpátky do Rakous. Naštěstí, jak vyjedeme z oblasti Tolmezza tak mají najednou pumpy “APERTO” a je zdá se vše OK, tedy až na ty ceny. Před passem Mauria začne regulérně drobně pršet tak zvolním, ustlat si v Itálii nehodlám. Po chvilce mě dojede Krátká noha a že prej je nás míň. Stavíme a asi za pět minut nás dojedou JirkaE a Flyboy navlečení v dešťovkách. Ostatní zůstáváme v původním.

Dole v údolí u Pieve di Cadore mám v úmyslu zastavit (taky to chtějí ti za mnou) když rozhodování nám urychlí carrabinier který nás i ostatní auta nekompromisně vyžene stranou na malé parkoviště. Co bude, někdo pojede naproti? Vzpomínám na dovolenou 1998 kdy nás zrovna v tomto údolí míjel v protisměru papež se svým průvodem. Dnes to jsou cyklisti, závodící do kopce. Nás spíš zajímají četníci a doprovod na mašinách. Hádejte na čem: karabiníci samozřejmě na Guzzinách, doprovod tvoří z 90% bavoři, zbytek je nějaká “rejže”. Celkově nám tahle pauza ukousne další půlhodinku.

Před Cortinou na kraji všichni tankujeme, chvilku se motáme městem a pak nás silnice táhne pěknými kličkami do Passa Falzarego. Co však pěkné není je temnej mrak sedící přímo nad námi a zalévající nás docela slušnou porcí lijavce. Najednou se mě zdá, že kapky bubnují nějak intenzívně, kouknu na rukáv bundy a ejhle, žádný kapky, kroupy! Hmm, co ti za mnou, nevím, snad si zastaví a oblíknou se, pokračuju dál a stejně se v sedle bude stavět. S lijavcem padne i chlad až se mě zamlží zrcátka, není čas sledovat ty za mnou a tak opatrně a pořád nahoru.

V sedle už skoro neprší, tak stavím, proti mně dva motorkáři hezky schovaný pod stříškou kiosku. Jsem v pohodě, ne tak někteří z party postupně dojíždějící. Jindra sakruje že má mokrýho pytlíka a proč blbec vozí nepromok kalhoty když si je nebere. Ostatní taky zrovna nejásají, ale berou to postupně s odstupem. Beze srandy, má to tu jistou svoji atmosféru, prázdno, pár motorek, nízký mraky a potemnělé skály kolem. Minule tu bylo turistů že po sobě šlapali, docela i přes tyhle vodní hrátky (které koneckonců jsou časově i místně minimalizovány) se mi Alpy či Dolomity (zde) zamlouvají….

Cesta dolů je už skoro bez deště, jedeme každej jak chce se setkáním v Arabbě dole v údolí. Zataženo, ale neprší když stojíme asi čtvrthodinku než se zase dáme dohromady. Po překonání dalšího passu Pordoi stavíme na pozdní oběd kousek pod ním na pěkné odpočívce. Někdo vaří (Pavel si navaří haldu jakési “matlafajdy s buklajdou” že ji jen těžko zvládne), ostatní konzumují za studena. Konec debužíru je urychlen temnou mračnou hradbou ženoucí se vzhůru údolím přímo na nás. Sotva naskáčeme do vrchního odění a vystartujeme, tak na nás Petřík shora opět vyleje vanu. Tak jako předtím, i nyní je to pouze otázka asi deseti km a jsme z toho venku. Dole se i mírně oteplí.

Tímhle pro nás dnes prakticky hory končí. Závěrečný sjezd do údolí Adiže (Trento) ještě stojí za to, taky teplotní šok je značný. A pak to začne: dole mě dojede Jindra s tím, že JirkaE a Flyboy nejsou. Co s tím, tady musíme odbočit vlevo na hlavní, je to dost důležitý, tak se s Jindrou domluvím že na opozdilce počká a já se zbytkem počkáme někde na příhodném místě u Trenta, většího města na cestě vinařským a ovocnářským údolím.

Provoz na údolní hlavní silnici je místy dost humus, místy to celkem jde. Je už dost odpoledne a máme ještě asi dvě stovky před sebou, tak musíme ujíždět. Monotónnost vinic a sadů zpestřuje větší množství na kraji postávajících kněžek lásky, všechny ovšem v negativním provedení (vzpomenu si na prastarý socvtip: Pepíčku, kde je žena nejčernější????) importované přímo ze srdce Afriky. No, nevím jak ostatní, ale já v tomhle vedru nemám na ženskou vůbec chuť (a ani čas, ba ani prašule). Zdá se že Trenťané taky ne, alespoň není u nich vidět jediný stojící auto. Nu, docela tu maj holky tvrdou řeholi, byť na rozdíl od našich květinek z E55 i ostatního příhraničí mají postavičky všechny pěkný…

Ve zmatku na kraji Trenta se roztrhneme, naše skupinka se smrskne na čtyři stroje, které se proháčkují několika mimoúrovňovkama až na výpadovku kde je velký plac na zastavení. Čekáme asi dvacet minut než se k nám zbytek dostaví. Tomáš má obavu že nás tahle cesta navede přímo na dálnici, naštěstí to není pravda. Díky tomu, že se zrovna rozjíždíme, tak nás nezměří poliši slídící s malým radarem opodál.

Dál to jde zase chvilku dobrý, chvilku couračka za nějakým náklaďákem, furt vedro až dusno. V Roveretu před semafory Pavel duševně nevstřebá delší frontu a vyrazí podél ní jako kdyby jel k vohni. Samozřejmě jeho konání má za následek okamžitý lavinový efekt, Monstřík se oklepe, zarachotí a davaj, a další a další. V tu ránu jsem poslední, tak nezbyde nic jiného než odhodit vrozenou slušnost a opatrnost a vydat se za mizícími siluetkami. Bohužel, pořád ještě nemám Káčko až tak v paži a občas mi to v zatáčkách dává znát. Vesnice nevesnice, doprdele takhle rychle jsem už sakra dlouho nejel a ještě v takovém terénu a v cizině. Naštěstí se mi jakž takž daří neztratit vizuální kontakt, ale požitek, ten z takovéhle jízdy rozhodně nemám.

Naštěstí nic netrvá věčně a Pavel s ostatními staví u pumpičky AGIP na kraji Verony ve vesničce Pescantina. Po doplnění ještě asi dvacet minut odpočíváme a vyhlížíme zbytek, ten je však kdoví kde. Je po šesté, nás čeká asi stovka kiláků do cíle, tak do toho!

Objezd Verony po levobřežní komunikaci nás vyhodí (já se vezu, vede Pavel jako znalec přístupů do Sorbola..(a že jich zná – viz dále)) do rozkopaných ulic středu města (po následném studiu mapy bylo lépe odbočit dříve vpravo přes řeku) a v nastalém pátečním zmatku ztrácíme Petra s Krátkou nohou. Na výpadovce na Modenu stojíme půlhodinku u sámošky, všichni nakupují, já vartuji u kraje a číhám na opozdilce. Ti však evidentně našli jinou trasu a nejedou a nejedou.

Na kraji Verony opět provedeme pár úhybných manévrů kdy zmatené cedule nás protáhnou několika mimoúrovňovkami. Při tom nás ztracenci minou v protisměru, já díky čumění po cedulích a předjezdcích je nezaregistruji. Naštěstí nás za chvilku pohltí “modenská” silnice a svižně ukrajujeme poslední dnešní porci kiláků. Je už podvečer a příjemněji, zato kolem je to nic moc. Polabská nížina je proti pádské placce zajímavá pahorkatina. Tady jen pole, farmy, občas vesnička, jinak kanály, rákosí, sice svým způsobem trochu zajímavé ale jinak fuj, bydlet tady bych nechtěl.

Kruhák na kraji Modeny trochu náš peloton roztáhne díky Pavlovi který maže furt město neměsto, taky je na asfaltu nacmrndáno trochec nafty, což mě a Pepu na konci mírně zpomalí. Já se ještě chytnu, ale Pepu definitivně ztrácím ze zrcátek. Dojedu zbytek a po chvilce se mě daří tryskojezdce zastavit. Pepa za deset minutek dorazí a tak je nás zase víc. Kupodivu, pár kiláků za městem nás dojede Jarda s Petrem, takže nám schází zase už jen Jindra & Co.

V městečku Viadana pro nás neznalé Pavel “uspořádá” průjezd městem a jeho prohlídku ze sedla motorky, pak ještě způsobíme Italům zvýšení krevního tlaku otáčením celé grupy na námi zablokované světelné křižovatce (když nás na Pavlův dotaz místní motorkář pošle opačným směrem) a již je tu mohutný most přes kalný veletok. Za ním se již objeví cedulka Brescelo, což je poslední sídlo před Sorbolem.

Spásná cedule Sorbolo ukončí naše dnešní trápení, náměstí plné veteránů i současných strojů značí že jsme tu správně. Ještě pár kliček davem a jsme v malém parku kde ihned zabereme plac na kruhovou stanovou hradbu. Jirka a David jsou již tady (!), po Jindrovi ani vidu ani slechu.

Část III – Sorbolo.

Jsem zaraženej a nasranej, kde je Jindra a mám skoro výčitky svědomí že jsem ho nechal napospas talošům, utěšuje mě jen to, že je cestovatel zkušený a hned tak se neztratí (a když se ztratí tak se sám najde). Naštěstí asi za dvacet minutek se objeví na konci parkoviště, tak mi spadne kámen ze srdce.

Úlevu do večera přinese sprcha která ač ledová a ve spartánských podmínkách rezaté nouzové kabinky beze světla osvěží po zplaveném odpoledni. Rychlé postavení stanu a hybaj na náměstí na první pivo. Cervezza sice koštuje 5000 ITL (5 DEM) ale musí bejt, to jináč nejde, i když mám v sobě už asi dva litry místní kohoutkové hnusné a teplé chlorovandy, kterou jsem si prohlásil za pitnou. S Jindrou bloumáme parkovištěm plným naleštěných veteránů mnohdy exotických a méně známých místních značek (kdo z mladších slyšel něco jako Aermacchi, Minarelli atd.). Oblejzám taky dva R1100RT v karabinické úpravě. Ti posléze provedou peloton veteránistů asi půlhodinovou jízdou cik cak zřejmě všemi uličkami městečka, několikrát se objeví na náměstí a zase zpět do ulic. Místní mávají a mají z toho lochec, asi k tomu tady přistupují jinak než povětšině zakyslí usedlíci v české kotlině.

Dám ještě asi dvě pivka a pak něco na co čumím jako puk, a to sice ze stejného výčepu jako pivo “točené víno”, rosso i bianco. Půllitr je lacinější než pivko, 4 DEM, no ale není to čisté vínko nýbrž silný chlazený střik se sodovkou. Do zdejšího vedra nápoj ideální. Skoro do půlnoci stále korzuji placem, koukáme s Jindrou po zvolna ubývajících motorkách a přihlédneme i k vyhlašování soutěže veteránů. Zbytek večera pak sedím s ostatními u stolku v parku vedle stanů, popíjím vínko ze své lahvinky, dám něco malého k jídlu a šup na kutě.

Ráno se dozvídám co se dělo po zbytek noci. Sám jsem spal jako dřevo, nikdo a nic mne neprobudilo ani na chvilku. Prej bylo veselo, střílelo se do vejfuku atd. Všichni až na Jardu postupně lezou z plátna a nylonu a po deváté se odšouráme do obrstanu na náměstí kde se chceme oficiálně přihlásit. Pořadatele tím znervózníme protože ještě zdaleka nejsou ready, ale po chvilce je formalitám učiněno zadost. Je volno až do čtyř odpoledne kdy bude vyjížďka na “proscuitto” tedy do šunkárny.

Dopoledne proběhne v lenivé relaxaci po včerejší maxietapě, jídlo odbydu snídaňoobědem z dvojité MrLee polívky a placatým salámem, daleko důležitější je pít a pít. Pod stromy parku je příjemně, mimo nich už méně, přesto podniknu pár koleček zaparkovanými mašinami na parkovišti vedle parku (my máme své u stanů, ne tak většina ostatních, ti jsou disciplinovaní) a s radostí shledám vysoké procento bavorů. Studuji Káčka a jejich rozdíly hlavně v turistické výbavě a načerpám několik inspirativních ideí. Neustále někdo přijíždí a původně poloprázdný “Central Park” se slušně zaplňuje. Odpoledne jediný Jirka Monster a Pepa v sobě najdou motorkářskou čest a vyjedou si do města a okolí, my ostatní bloumáme táborem, kecáme o všem možném a nakonec se skoro všichni po Jindrově příkladu vrháme na omývání svých značně zašlých a zablácených strojů. Jindra mezitím ponoří své ruce až po zápěstí do drátěných chuchvalců svého “přeelektrizovaného motocyklu” (jeho výraz) alébrž mu včera na cestě vysadilo ABS a jen na něj výsměšně pomrkává obří kontrolkou z kokpitu, což našeho perfekcionistu nesmírně sere. Ale, ať dělá co dělá, výsledek jeho snažení je jenom velká a výrazná nula. Nakonec zrezignuje, nastrojí zpět plasty a ponechá ABS jeho osudu. No nic, ještě má TCS…

Před čtvrtou opustíme pohostinné příšeří parku a připraveni i s mašinami se necháváme opékat na náměstí při čekání na vejlet do šunkárny. Někdo je pěkně nalehko, někdo se smaží pod motooděním. S trochou zpoždění (inu jsme v Netálii) konečně vyrážíme směr Parma. Jede se v poklidu, pouze všudypřítomní skútristi se motají zleva zprava, spolu s nimi pár talijánů na silnějších strojích, ale není jich moc. Zajištění je na úrovni, carrabinieri vpředu, sanitka vzadu, pořadatelé na křižovatkách. Protijedoucí klidně uhnou až na trávu, zpomalí nebo klidně zastaví a počkají, na křižovatkách totéž a to nás jede tak odhadem 200-250, tudíž pěkný had. Docela nepoznávám okolní Italy – za normálního provozu cholerici a teď, skoro beránci a samej úsměv, mávání. Jó to u nás, to by se do hada každou chvilku někdo namontoval, hrozil pěstičkou a klel z plna hrdla (inu, vzpomínka na to jak jsme se Zakončovačkou JAWA klubu rozprášili na dvě části svatební kolonu vesničanů blízko Byšice je ještě čerstvá).

Parmou projedeme bez jakýchkoliv problémků, za ní se na obzoru začínají rýsovat kopečky, ale i mráčky nad námi. Z jednoho docela slušně sprchne, těm co jsou v motoodění to nevadí, ostatní v trikách neřku-li v šortkách holt mají spršku zadara. Po celkem 40 km had zvolní a naštosuje se na nádvoří šunkárny, kde se za chvilku pro samou mašinu nedá ani uplivnout na zem.

První “dávka” na exkurzi je určena pro zahraniční návštěvníky, Krátká noha nás všechny do ní nažene, sám s poukazem “že to už zná” zůstává venku a nedočkavě krouží kolem chystající se ochutnávky. Vyfasujeme Itala mluvícího roztomilou angličtinou (tedy daleko spíš její odnoží používanou nejspíše neapolskými dokaři vykládajícími americké šífy) a hurá dovnitř. Hned v prvním obřím výtahu je jasné proč se sem milý Jarda nehrnul, všudypřítomný odér se dá daleko spíš nahmatat než cítit protože čichové orgány pracují za hranicí svých možností. Jedna z dámských účastnic to evidentně nezvládá, klepe se jak drahej pes, její ksichtík ztrácí jakékoliv zbytky tělové přirozené barvy a vypadá to že “vlašák” už je na cestě. Naštěstí její pevně sevřené rtíky jej ven nepustí a dekorum je zachováno.

Vlastní prohlídka je docela zajímavá: cyklus přirozeného sušení vepřových kýt, jejich louhování a finální úprava probíhá v ohromných halách celkem ve třech patrech. Vždy 24 kejt je zavěšeno na rámové konstrukci která se pohybuje ve visuté kolejnici u stropu, samozřejmě řízena automatizovaným systémem. Proces “výroby” trvá až 18 měsíců (u těch nejkvalitnějších a nejdražších kousků) a jelikož ročně expedují 1 500 000 kusů, odhadujeme že zároveň musí být zde nejméně 2 500 000 zadních prasečích běhů.

Prohlídka a výklad trvají asi půlhodinku, na jejímž konci už všudypřítomný smrad ani nevnímám. Venku probíhá už ochutnávka, tedy spíše žranice. Dva pracovníci krájejí tenoučké plátky proscuitta i klasické vařené šunky a dávají je do rozkrojených housek které třímá každý v ukázněné frontě. Jarda hned vymyslí český zlepšovák spočívající v kladení plátků ne do housky ale jen na její půlku kvůli vylepšení poměru pečivo/masíčko. Naproti se u stolů nalévá červené a bílé (k dispozici je i minerálka), a celý ten žeroucí a popíjející dav sledují karabinící….

Návrat do Sorbola probíhá ve stejném duchu jako jízda sem, s Jindrou se držíme za nějakým Frantíkem se sajdou a prdelatou babčou v ní, docela to mydlí a v pohodě stíhá s námi na dvoukolkách.

Podvečerní relax u stanů zpestří jeden “Helmut” středního věku obdaření totální opicí směřující do jednoho stanu za naším lágrem. Před jedním stanem upadne na zem a zřejmě směřuje dovnitř. Tedy, jeho mysl chce, ale tělo vzdoruje. Po půlhodině se mu podaří rozepnout stan, další půlhodinku se po centimetrech nasouvá píďalkovými pohyby dovnitř a pak se ještě stan dlouhou chvíli třese pod jeho pokusy jej zapnout. Naše sázky že si odloží ještě venku bychom ale všichni prohráli…

Večerní program probíhá opět na náměstí, které je plné mašin, a kde nejsou mašiny je stan plný motorkářů. Ztěží do sebe dostaneme večeři zahrnutou v účastnickém poplatku. Předkrm – těstoviny s omáčkou a sypané parmazánem, hlavní chod - vepřové plátky naložené v octě a upravené na přírodní s obří miskou hranolků s majonézou a kečupem (na tohle se někdo z nás šklebil, ale bylo to dobrý..), dále ovoce, lahvička minerálky a dvoudecák vínka (hned jsem ho sebral Jindrovi, to je výhoda kamarádšoftu s abstinentem). Docela jsem se zapotil než jsem to všechno napáskoval do sebe. Holt recepce v šunkárně a pak hned večeře, to je docela nedořešený…

Hlavní večerní program obstarává nějaký místní zpěvák středních (krycí jméno Pavarotti – vypadá tak, zpívá tak…) doprovázející se virtuózně na garmošku, jeho pochop vzadu buší do kláves či doprovází na trumpetu. Rozjedou to zcela v italském stylu, kantilény a písničky někdy hodně “klasické”. Hmm, místní jsou nadšeni, můj pocit je že sem se to hodí a je to to pravé pod zvolna se stmívajícím italským nebem, ale třeba na našem “obvyklém” srazu by na ně drsoni naházeli půllitry. Inu jak se u nás z pódia neline alespoň 110 dB a nedupe tam parta zarostlých špinavců skřehotajících své pravdy do publika, není “to vono”.

Mě osobně se tenhle druh zábavy líbí, za chvilku pořadatelé udělají taneční místo pod pódiem a může se i trsat. Osmělí se nejprve čs. výprava, tedy hlavně Pepa oplývající tanečním uměním, které mě spíš nic neříká. Pak už řádí i ostatní. Venku vzrůstá dav místních obyvatel kteří sledují a posléze se i zapojují do zábavy, nezvyklé jsou (pro nás, ve zdejších krajích obvyklé) ženské páry spolu naplno vytrsávající. Za chvilku už jen podle oblečení je poznat kdo je motorkář a kdo místňák, teď hrají nezastupitelnou roli naše černá jednotná trička, jsme holt vidět hlavně v hromadných tanečních kreacích. Lehký stín na mé náladě (a dost silný “zážitek”) obstará nějaký postarší taloš který si pro mě přijde a odtáhl mně do kola. Jeden taneček jsem vydržel a honem pryč….(brrr).

Samozřejmě také proběhnou společenské soutěže, ve kterých ne nezanedbatelnou roli hrajeme i my. Pro mne osobně to znamená vláčet s sebou do Prahy balík pravých italských těstovin, odměnu to za jednu soutěž (byly dobrý, už jsou sežraný..).

Zábava pokračuje asi do jedné, stále v pohodové a rozjásané atmosféře. Kupodivu nikdo není “na šrot”, všichni jsou rozhalekaný a v náladě, ale takový, no prostě pohodový… Tak to taky končí (na závěr nám Pavarotti sekne “Škoda lásky”- Taloši hulákají, Němci pobrukují “Rosamunde”, my se držíme naší původní verze a já dávám k dobru “Roll out the barrell”, docela pěkný a za srdce chytlavý) a rozcházíme se, já osobně po kratší mezihře v parku mizím do stanu.

Nedělní dopoledne je ve znamení vejletu do parmezárny (sýrárna) která je na opačné straně co šunkárna. Kolona nejprve promete snad všechny uličky co jich v Sorbolu je (aby si taky místňáci užili) a pak postranníma silničkama vyrazí do sejrárny. Ta je znatelně blíž, po necelých dvaceti kilometrech stavíme na parkovišti před menší krychlí ve které zraje světoznámý a v Itálii nenahraditelný parmezán. Trochu vládne chaos, pochopíme že zde exkurze nebude a tak jen “ochutnávka” samozřejmě s nezbytným vínem. S tím se musí pomalu, polední slunce nemilosrdně praží do holých zátylků. Kousky sýra jsou servírovány i stylově v obřích vydlabaných kotoučích kůry z původních sýrů. Samotný to ovšemže není moc k najezení, sýr je tučný, slaný a sytý, chuťově však pikantní, sežeru jeden kelímek a dost. Že jsou lidi všude stejný pozorujeme na mnoha taloších párech kteří se točí mezi stoly a parkovišťěm, helmy plný sýra zabaleného do ubrousků. Násobilka: dva lidi, když se třikrát otočí, každej kilo v helmě, mají si čím sypat špagety nejmíň do prázdnin. He he, recepční chrti jsou všude…. Ochutnávka pomalu skomírá na úbytě, nikdo neoragnizuje odjezd a menší či větší skupinky nahodile odjíždějí. Tak se zvedneme i my a naslepo, podle ostatních, odjíždíme. Naštěstí, za chvilku narazíme na cedulky “Sorbolo” a jedeme podle nich až k jedné z křižovatek, kde se bohužel natrefíme k právě proběhnuvší nehodě. Nějakej místňák na supersportu (nevím co to bylo, znalci vědí) evidentně byl rychlej do zatáčky a pokračoval rovně do pole a rákosí u zavlažovacího kanálu. Už k němu běželo dost lidí, tak jsem usoudil že bude mít pomoc “od svých” a ne od cizinců nemluvících italsky a tudíž pravděpodobně spíše překážejících, a pokračuji dál. Ne tak někteří z nás, na místě zůstává co vím Jindra a Pavel. Podle jejich líčení to Ital dost odskákal, přeražená ruka by ještě nebylo to nejhorší, spíš totálně zpřerážená čelist s vyraženýma zubama, prej dost humus…

Odpoledne je ve znamení balení a pozvolných odjezdů. Opustí nás Jirka (domů) a Pepa (do Švajcu), potom Petr, my ostatní čekáme na slavnostní vyhlášení, již sbaleni na náměstí. Vedro je děsný, spařenej jsem jak prase po porážce. Naštěstí, po čtvrté nás vyhlášení vysvobodí, převezmeme pohár a věcné ceny za druhé místo v klubech, zatleskáme “skuterínu pikolínu” Jardovi Beránkovi za první místo v jezdcích a je konec. Rozdělíme si věcné ceny, pohár vyfasuju já k odvozu do vlasti a k vystavení na “polici slávy” u nás v Jawáči na věčné časy bo konfera klub nemá a mít nebude (leda že by v grisoftím pelechu zrobili síň tradic a bojové slávy).

Část IV – cesta zpět

Rozloučíme se s částí směřující za vodními radovánkami na benátecké pobřeží a v miniskupině třech (Jindra, Jirka Ernestík a já) vyrážíme zpět do italských hor. Nejprve chvilku zápasíme z bankovním benzínovým automatem (Jindrovi se podaří jej trochu zblbnout a chvilku odmítá vydat zaplacené palivo) a pak opouštíme Sorbolo stejnou cestou jako jsme do něj před třemi dny přijeli. Díky a nashle!!!

Až k Lago di Garda jedeme dobře, rychle a bez problémů pouze s jedním špatným odbočením, až ale na to vedro. U jezera doprava znatelně zhoustne, my však po chvilce uhneme takticky vlevo ke druhému jezeru Idro a provoz už je zase volnější. Jak se dostaneme do hor, je chladněji a mně se tím vrátí lepší nálada, zároveň ve mně uzraje rozhodnutí pořídit si lehké turistické textilní jeansy. V malém městečku Anfo stavíme a po krátké poradě (je k sedmé) se kousek vrátíme a ubytujeme se v kempu Pilú. Je kompletně prázdný až na stabilně zaparkované obytné přívěsy, tak si vybereme “to naše” místečko a ještě než slunce zapadne za vršky tak nám stojí (stany).

Večeře je na břehu liduprázdného jezera na lavičce, pak najdeme skoro prázdný plážový bar a je vše jasné, já a Jirka pivko, Petra kafe a Jindra něco sladkého na klacku.

Ráno je svěží a plné rosy, kolem deváté jsme již na cestě. Ta je fajnová, pomalu stoupáme až do světoznámého střediska Madonna di Campiglio, teď samozřejmě liduprázdného stejně jako silnice, což je paráda. Ve sjezdu stavíme v jedné vesničce u sámošky nakoupit, já beru dvě lahvinky vínečka (to domů, k makarónům s parmezánem…) a dávku těstovin na večer, mám na ně chuť. Při sjezdu z průsmyku Mendolo obědváme na stinném parkovišti u zavřené hospody.

Následující průjezd Bolzanem potvrdí pravidlo, že pokud jedu skrz ně tak zabloudím, což mne neobyčejně sere bo se mi to zrovna často nestává. Asi je to blbým místním značením…. Každopádně vyjedeme výpadovkou na Brenner a musíme při nejbližší možnosti odbočit vpravo do hor a vedlejšíma cestičkama se dostat do centra Dolomit. Nakonec jsem rád, protože cesta je pěkná a tudy jsem ještě nejel, a s radostí stoupám nahoru. Ne tak Jirka, tomu kalí mysl špatné chlazení jeho červeného hondího zázraku při nižších rychlostech, kdy se uvede do chodu ventilátor. V nejbližším sedle (Passo di Nigro) stavíme a řešíme (tedy, jen hubou) problém. Hlavní záhadou je smysl proudění vzduchu při náporovém (zevnitř ven) a nuceném (zvenčí dovnitř) chlazení které se zřejmě při kritické rychlosti “pere” samo se sebou a nechladí jak by mělo. Problém se již vyskytl v Sorbolu a dokonce jsme se v tom i trochu hrabali, teď však kulminuje. Ani desetiminutový telefonát do HONDY Průhonice nic neřeší, technik ví karas. No, pojedeme dál, uvidíme.

Odpoledne je nejkrásnější částí dne, projíždíme průsmyky Sella a Gardena. Jedeme každý zvlášť, kvůli fotkám, rozdílným jízdním vlastnostem a stylům, vždy na sebe počkáme nahoře. To je přesně to co mě vyhovuje, nikoho neomezuju, nikdo neomezuje mně, a ani těch pár kapek které občas spadnou mě vůbec nevadí, naopak zvyšují romantiku liduprázdných Dolomit. Fotím, čumím, popojíždím, paráda.

Protože nás trochu tlačí čas, vypouštíme pomalejší cestu přes Cortinu a mažeme dolů do údolí směrem na Brunico a k rakouskejm hranicím. Těsně před nimi, už v zapadajícím slunci, stavíme u poslední italské pumpy a utrácíme již nepotřebné liry za benzín. Bohužel, mně jich ještě zbyde bo můj stroj konzumuje velmi střídmě, až jsem překvapen (na ty rozměry a hmotnosti..)

Hned za hranicemi to zapíchneme v prvním kempu u osamělého gasthausu. Cena jestiť příznivá, paní hospodská si vyžádá po stovce šílenců za osobu, účet nevydává a jsem stopro přesvědčen že se naše platba neobjeví ani v jejím účetnictví ani v análech místního berňáku, nýbrž pouze a jenom v jejím kapsáři. To nám ale může být šuma fuk, usídlíme se poblíž většího party stanu který použijeme k přípravě a konzumaci večeře v kulturních podmínkách sedíce na lavicích a u stolu. Pobavím společnost svým letitým nicméně spolehlivým sovětským vaříkem, jehož karbonové stopy potom odstraňuji v sterilně čisté umývárně nádobí (po mém odchodu až tak sterilní už není a chápu najednou pocity mé ženy ze západních kempů). Večer zakončíme v hospodě, mě udělají radost tři Gossau pivka, čert vem cenu…

Ráno vstáváme neobvykle brzy (nelíčenou radost z toho má Jindra zvaný morgenvogl, že nás může beztrestně v šest svým skřehotáním vyrazit ze spacáků) a před osmou již svištíme perfektní a prázdnou silnicí přímo pod GrossGlockner. Počasí zdá se být skvělé, bílé obláčky semo tamo jsou na obloze dozajista jen kvůlivá fotografům. V devět se šklebem v duši zacálujeme po 230.-ATS za mašinu a razíme nahoru. To je prostě paráda, počasí OK a hlavně, nikde nikdo, občas osamělé auto či mašina, diametrálně je to odlišné od prázdnin kdy tu parkoviště praskají ve švech a kolony jedou nahoru dolů. S několika zastávkami se dohrabeme až k odbočce na vyhlídku Franz-Josef-Hohe hned pod vrcholkem GrossGlockneru a u ledovce. Těsně pod vrcholkem dojedu Jirku a Jindru nepochopitelně stojící uprostřed silnice. Na moji blbou otázku co tady dělaj na mne Jindřich zařve ať nepřekážím, postavím mašinu na parkoviště a jdu pomoct. Hmm, asi se něco děje…

No co, Jirka v kopci zastavil, a při rozjezdu “prošlápl” a už se válel. Odskákaly to obě pravé stupačky, duralové výkovky (no, dát na spíš cestovní mašinu duralové stupačky, to je dosti neobvyklé) křuply jen to hvízdlo. Oprava je nemožná a tak se zbytek zadní přestěhoval dopředu no a Petra holt bude mít po zbytek cesty svojí malou pravou nožku položenou na držáku výfuku. Se zalíbením kvituji mohutné a germánsky elegantní ocelová baga sloužící u mého Kčka za stupačky. Oprava trvá chvilku a pak již jsme nahoře na jen lehce zaplněné vyhlídce.

Pohovořím se starším Rakušanem – samotářem na R850R, pokocháme se okolím a dál, vzhůru k tunelu Hochtor, před jehož jižním portálem je naše další zastávka. Kolem je habaděj sněhu, zde i souvislá pokrývka a na ní se výrazně černá had protažené silnice. Další úsek k parkovišti pod vyhlídkou Edelweishohe je skoro vodorovný a působivě vedoucí mezi skalnatými či sněhovými bariérami. Na jednom z parkovišť je dokonce udělaná malá geologická výstavka a kupodivu, jedním ze čtyřech světových jazyků zde použitých je i čeština! Původní úzkou dlážděnou silničkou (tak byla tato vysokohorská silnice provedena celá na počátku třicátých let) se vyhrabeme za totálně debilním Holanďanem až nahoru na nejvyšší bod silnice. Rozhled koldokola je ideální a vynikající, tak si ho vychutnám.

Obědváme asi v polovině sjezdu severní rampy, pěkně u stolečku vstřebáváme s potravinami i poslední pohledy na Alpy. No, co, všechno jednou končí, tedy pomalu i tento vejlet.

Zbytek cesty domů, to už je jen a jen prostá “komerce”, tj uhánění po dálnici až za Linec (jedno tankování), přechod hranic, druhé tankování (Kaplice) a stará známá “Route 3”. Jediným světlým okamžikem je zastávka na vynikající klobásku a chladivé nealko pivo v Soběslavi. Od Mirošovic až do Prahy si užívám sluneční slepoty díky obřímu štítu Kčka a intenzivnímu zapadajícímu protislunci, docela soda. Přesně v 20.00 překračujeme hranice matky měst, mávnu na rozloučenou a sjíždím na jižní spojku a pěkně domů, k bandasce plné chladivého točeného, pro které synek ochotně a rychle kvapí.

Co z toho všeho plyne?

Tato akce neměla chybu, inu jako koneckonců vše co jsem dosud s kolegy z MKF prožil a zažil. Ač nejsem milovník srazů a těch mega obzvlášť, tak tohle je docela jiný kafe, no a pro mne dobrý… Sorboláci to dovedou pěkně udělat, pro nás innostrance je to zajímavý, po cestě tam i zpět je co vidět a pakliže si člověk naplánuje i něco navíc, tak je to týden velmi příjemně strávený. I když tato akce kolidovala s II. setkáním MKF v Litohlavech, vůbec toho nelituji, vždyť po Čechách ještě příležitostí bude…

Takže, díky vám všem že jste měli se “staříkem” strpení a vydrželi to s ním, a budu rád když naše stroje opět zamíří po roce do pohostinné pádské nížiny nejméně v takové sestavě jako letos.

Jirka Bašný