Ve válečných stopách

Je září, motorkářská sezóna pomalu končí a náš oblíbený časopis pořádá setkání. Vypadá to, že pomalu zazimujeme a další cesty odložíme na jaro. Ale kdepak! Marvy vymyslel už před pár měsíci cestu na Balkán za poznáním válečné historie. A tak místo posezení s kamarády na srazu vyrážíme 24. 9. 2011 na jih.

Brzy po ránu vyjíždíme z Benešova od čerpačky EuroOil - oblíbeného místa naších startů. Je nás docela velká skupina. Strůjce této cesty a hlava podniku Marvy se svou ženuškou Jarkou na motocyklu Triumph Tiger 955i, Honza a Petr, každý na BMW R 1150GS a moje maličkost, jako vždy na Tigříkovi. Na dva dny nás ještě doprovází Sete na BMW K 1200R s Medvědem, který také pilotuje Triumph Tiger 955i. Počasí nám přeje a cílem dnešní cesty je jezero Bled ve Slovinsku, kde známe pěkný kemp. Cestu přes Rakousko netřeba popisovat, za zmínku stojí až část přejezdu hor mezi Rakouskem a Slovinskem.
Pro překonání hranic totiž vybírá Marvy Würzenpass, který je pro své zatáčky vítaným zpestřením dnešní trasy. Na vrcholu, poblíž hranice, je pro nás také jeden z cílů našeho cestování, a tím je Bunkermuzeum. Nedaleko silnice, kde na malém parkovišti musíte zanechat své stroje, je v lese pevnost z dob Studené války. Dnes už máme málo času, tak se alespoň fotíme u tanku T-34, stojícího hned u silnice. Muzem je to ale zajímavé. Před rokem jsem tudy náhodou s Medvědem putoval a tehdy jsme se sem podívali. Pevnost sloužila až do devadesátých let minulého století a měla zajišťovat obranu Rakouska před sousední Jugoslávií.
Nepředstavujte si však, že by byla srovnatelná například s naším opevněním z dob První republiky. Jako zbraně jsou zde většinou použity americké nebo ruské vysloužilé tanky a děla různých výrobců a ráží. Některé věže tanků jsou usazeny otočně na betonovém krytu, kam je vstup z dolní části betonových opevnění a nebo zhora klasicky věžovým poklopem. V jednom případě je v bunkru navždy zabetonován celý T-34. Vše je pospojováno chodbami nebo jen okopy. Součástí je i ošetřovna, velitelství a také například elektrárna. Do tmy dorážíme do kempu, kde stavíme stany a jdeme na pivko. Počasí na nás bylo celý den hodné, tak proč ne!
Ráno se s námi loučí Sete a Medvěd, kteří mají doma neodkladné povinnosti. My ostatní pokračujeme v naší válečné cestě pohraniční silnicí mezi Slovinskem a Itálií. Zde jsou totiž kromě krásných panoramat slovinských Alp k vidění i pevnůstky z 1. světové války. Je to především opevnění Kolovrat, kde jsou dochovány okopy a opevněné podzemní kryty. Cestou je i šotolinový úsek, na jehož konci potkáváme partu Harleyáků, kteří nás zastavují aby zjistili, jak dlouhý ten úsek je. Moc se jim do toho nechce.
Dnes nás Marvy také zavedl k železničnímu mostu, kde je několikaposchoďový bunkr, který sloužil k jeho obraně. Protože jsme všichni kromě Jarky bývalými záklaďáky, tak si jistě dovedete představit naše objevitelské nadšení při prolézání těchto staveb. Bohužel čas je neúprosný a my si ani nevšimneme, že je už skoro večer. Naštěstí ve Slovinsku se hledá místo na spaní snadno. Ubytováváme se v kempu nedaleko Postojné a bereme si společný bungalov. Trošku se nám navečer ochladilo a 57 euro pro pět lidí není zase tak moc.
Další den provádí Marvy hodnocení úklidu každému zvlášť a musím uznat, že byl nestranný. Sám si totiž udělil „prasátko“, zatímco Honza dostal „sluníčko“. Jarka zase vyhodnocuje, kdo zabodoval v soutěži „o největšího Chrápala“.
Ve městě Pivka navštěvujeme neplánovaně vojenské muzeum, o němž jsme ani dopředu nevěděli. Přehlédnout tank stojící u silnice jako poutač však dost dobře nešlo. Na dnešek jsme sice Jarce slíbili koupání v moři, ale nedá se nic dělat - rozkaz zněl jasně! Navštívit vše co se týká válečné tématiky! Jarka nám venku alespoň pohlídá věci a my s elánem nám vlastním prolézáme vojenskou techniku bývalé Jugoslávie.
Mají zde hlavně tanky, podle všeho tu totiž bývala nějaká vojenská tanková škola. Vystavují zde i různé tankové motory a převodovky. Kdekdo zná tank z venku, ale nás zajímá i to, co dokáže takovou obludu rozhýbat. Navíc zde na dvoře mají i malou ponorku, kam můžete vlézt, ale za neskromný poplatek. Nakonec se pouze zadarmo fotíme na její věži. Petr se ještě fotí ve strážní budce před vchodem a za chvilku už vyrážíme splnit Jarce její přání.
Do oběda přejíždíme do Chorvatska a u městečka Klenovica se ubytováváme v prázdném kempu na břehu Jadranu. Někteří se koupou a jiní lenoší. Večer opékáme na ohni klobásy a popíjíme, jak jinak než Ožujsko pivko. Prostě krásný den.
Další den je už úterý. To je hrůza, jak to na dovolené vždy utíká! Opouštíme pobřeží a ve městě Senjn otáčíme naše stroje do vnitrozemí. Dnes máme v plánu navštívit nejzajímavější místo na naší cestě. No, ta místa jsou vlastně dvě - radarová stanice na hoře Plješevica a pod ní umístněné bývalé vojenské letiště Željava. Když píši „pod ní“, tak to lze myslet doslova. O tisíc metrů nadmořské výšky níže, pod stanicí, je kromě pěti rozjezdových drah, které jsou samozřejmě venku, také systém tunelů čítajících dohromady zhruba tři tisíce metrů. Zde byla letadla nejen hangárována, ale i servisována. Ale vše popořadě.
Cesta nás vede na asi všem známá Plitvická jezera, která však dnes nenavštívíme. Do cíle zbývá asi 30 km, když nás zastavuje na jinak poloprázdné silnici dopravní zácpa. Stojí zde i několik autobusů. Lidé jsou venku a v klidu pokuřují, to už tady asi čekají dlouho. My se samozřejmě prodíráme až dopředu, kde nás zastavuje zátaras, který hlídají nějací civilisté. Na dotaz, co se stalo, nám odpovídají jen: „Miny!“ Nakonec nám vysvětlují, že asi o dva kilometry dál se provádí odminování pozemků vedle silnice. A opravdu – po asi dvaceti minutách zátaras odklízí a můžeme jet dál. Minové pole pak spatřujeme ohraničené vpravo vedle silnice. Následky válek z devadesátých let ostatně dnes vidíme víc a víc. Vypálené domy a kostely tu jsou stále smutnou realitou.
Marvy neomylně s pomocí GPS nalézá odbočku na cestu, vedoucí na radarovou základnu. Čeká nás dvanáct kilometrů pěkné šotoliny s převýšením tisíc metrů. Počasí dole bylo pěkné, ale nahoře dost fouká a chuchvalce mraků pod námi nám brání se doširoka rozhlédnout. Chvílemi mezi mraky zahlédneme rozjezdové dráhy letiště dole pod horou. Většina techniky i tady byla ukryta pod zemí, ale kvůli minám se nedoporučuje návštěva těchto míst. Radar fungoval ještě na přelomu tisíciletí a využívala ho vojska mezinárodních sil. Svého času byl prý nejvýkonnější ve Středomoří a nepřátelům Jugoslávie byl prý trnem v oku.
Prozkoumáváme, co se dá a provádíme nezbytnou fotodokumentaci. Jarka se vydala procházkou na zpáteční cestu už asi před půl hodinou, a tak i my se vydáváme za ní. Cesta dolů je o něco horší, ale nikdo si neustlal a všichni se scházíme u hlavní silnice.
Popojíždíme pár kilometrů na Plitvice, kde si v zahradní restauraci objednáváme klobásu a pořádáme válečnou poradu. Na radar se dá vyjet bez problémů, ale na letiště, které se nalézá na hranici mezi Chorvatskem a Bosnou, je vstup zakázán a bývá střeženo vojáky. Nakonec se rozhodujeme zkusit štěstí na blízkém hraničním přechodu, kde se zeptáme vojáků na povolení. V záloze máme flašku Bechera jako pozornost.
Voják na přechodu trpělivě vyslechl naši žádost, půjčuje si naše pasy a odchází k veliteli. Povolení nám nakonec velitel uděluje a ani nemusíme vyslat do akce strýce Bechera. Na letiště vede pohodlná asfaltka a na jeho okraji skutečně potkáváme hlídku v Defenderu. Samozřejmě již o nás vědí, takže nás bez potíží pouštějí dál. Přidávají jen důležité varování: „Choďte jen po betonu! Všude jinde mohou být miny!“ To už ale víme a všudypřítomné cedule nás na to také upozorňují.
Željava je skutečně monumentální dílo. Chrám vojenského stavitelství. Čtyři navzájem propojené tunely skrývaly kompletní zázemí letiště pro padesát MIGů-21. Pohonné hmoty sem byly dopravovány potrubím ze vzdáleného skladu. Vlastní zdroj pitné vody a zdroje energie z něj dokázaly udělat pevnost na řadu dní bez kontaktu s vnějším světem. Celá stavba měla odolat jadernému útoku.
Motorky necháváme venku před jedním z tunelů a vybaveni svítilnami se vydáváme do podzemí. Vjezd je částečně zavalen hromadou kamení a hlíny, aby se dovnitř nedalo zajet autem. Pro nás ale naštěstí není problém přelézt. Vybavení je odsud většinou odvezeno, pár věcí ale stále leží na svých místech. V jednom z tunelů jsou stále uzavřena těžká vrata vážící sto tun, lze je však obejít nouzovým průlezem. V jiném jsou vrata uprostřed roztržena výbuchem, který šel zevnitř, protože zbytek vrat je prohnutý ven. Podle našich informací bylo celé letiště zničeno Srby při ústupu z těchto míst. Ze stropů místy visí na zbytcích armování kusy poškozeného betonu. Pod vrstvou prachu je ale na podlaze stále vidět vodící čáry a různé značky.
Před cestou sem jsme viděli na internetu několik videí z doby, kdy letiště ještě fungovalo. To nám pomohlo představit si jaké to tu opravdu bývalo v době plného využití. Letiště nechal postavit Tito po roztržce se SSSR. Ze zkušeností dobře věděl, že v případě jakéhokoliv konfliktu se nemůže na nikoho spoléhat a obranu si musí zajistit Jugoslávie sama. Proto také vznikaly takové projekty. Ještě nákladnější je prý podzemní vojenský přístav ve Splitu, ale ten snad dodnes funguje.
Uvnitř zjišťujeme, že naše vybavení rozhodně není schopno zde něco fotit nebo filmovat. Tma je neprostupná a ve světle našich baterek je vidět jen nejbližší okolí a zvířený prach. V jedné chodbě nalézám dvě čelní skla, pravděpodobně z MIGu. Okamžitě mě napadá, jak je naložit na motorku, ale nakonec tento nápad opouštím. Čím hlouběji jsme v chodbách, tím více se cítíme nepříjemně. Navíc i tady máme obavu z min a neurčitého varování na internetu, že je ve vzduchu v chodbách rozptýlen jakýsi zdraví škodlivý materiál. Do chodby číslo jedna se vstup nedoporučuje vůbec. Nechceme riskovat, a tak podzemí opouštíme.
Sedáme na motorky a vydáváme se objet letiště po rozjezdových drahách. I ty jsou ale místy poškozeny náložemi a zbytek dokončuje příroda. Dvacet let zanedbané údržby dělá své. Cestu nám navíc přehrazuje řada betonových bloků, vyznačující hranice Bosny. Je zde i cedule, která to potvrzuje. Výstup z chodby číslo čtyři je tedy v zahraničí...
Asi kilometr od hlavního letiště jsou ještě zarostlé objekty týlu. Ubytovny, kanceláře, autodílny, ale třeba i hřiště a opičí dráha. Některé objekty asi využívají lidé z blízké vesnice, ale většina jen pustne. Po prohlídce tří opuštěných letounů, které asi dříve zdobily vjezd do areálu, se vydáváme zpět. Jedním z těch letounů je stará Dakota, a tak se alespoň Petr fotí v kabině za jejím řízením.
Je už večer, takže po dnešním náročném dni hledáme u Plitvic spaní. Nakonec se ubytováváme v příjemném penzionu. Venku na terase si vychutnáváme večeři a tradiční Ožujsko. Je to letos asi jeden z posledních teplých večerů...
Ve středu ráno nás čeká loučení. Chci splnit slib a navštívit známé nedaleko Zadaru. Vydávám se po chorvatské D1 dolů na jih, zatímco ostatní otáčejí na sever. Cestou navštíví ještě pár památníků, které připomínají spíše ty poslední války, než ty světové. V pátek musí Jarka být totiž v práci.
Já si vychutnávám osamocenou jízdu po bývalé Jadranské magistrále, kterou dnes již doplnila moderní dálnice. Je už po sezoně, a tak se jede skutečně nádherně. Cestou fotím ještě vypálený kostel a dům s označením UN. Válka je strašná a byla tak blízko... Snad už se to nebude opakovat.
Do večera v klidu dojíždím do vesničky Privlaka nedaleko Zadaru a překvapuji naši bytnou, k níž jezdíme na rodinnou dovolenou již několik let. Já jí sice řekl, že se za dva měsíce zastavím na motorce, ale nějak na to zapomněla. Nevadí. Přináší se svým synem letošní víno a něco na zub a do pozdní noci sedíme pod starým stromem na dvorku a povídáme o životě a o válce, kterou zde zažili.
Můj výlet se chýlí ke konci. Dozvídám se totiž špatné zprávy a zítra musím neplánovaně dojet až domů.
To se mi nakonec i daří. A co říci závěrem? Byl to příjemný trip na sklonku sezony. Natočil jsem i nějaká videa, takže vznikl krátký film z cesty válečné historie. Rozšířili jsme si znalosti o minulosti bývalé Jugoslavie a věřím, že se na Željavu ještě podíváme. To sklo z MIGu jsem tam nakonec totiž nenechal. Ráno jsem se po rozlučce s kamarády do podzemí vrátil a sklo si odsud odvezl až domů. A to druhé? To jsem tam nechal Medvědovi, aby měl motivaci se tam příští rok podívat!

Odkazy:
www.zeljava-lybi.com (stránky věnované Aerodromu Željava, videa)
www.parkvojaskezgodovine.si (stránky vojenského muzea v Pivce)
www.bunkermuseum.at (stránky bunkermuzeum Würzenpass)

GPS Željava: 44° 50′ 11″ N, 15° 45′ 29″ E

Doporučujeme:
Po stopách první světové války, MotoRoute č. 3 a 4/2005