Výlet na Grossglockner

Autor textu: Jan Pošvic (Honda Transalp 650)
Účastníci: Roman (Honda CB 600F Hornet), Jenda (Honda Transalp 650), Vašek (Yamaha BT 1100 Bulldog), Tonda (Suzuki DL 650 V-Strom), Zdenda (Suzuki DL 650 V-Strom), Blanka (Kawasaki ER-5)

Ležím si takhle jednoho krásného dne v posteli a přemýšlím nad tím, kam by se dalo vyrazit na Alpíkovi. Prohlížím si mapy a brouzdám po motorkářích.cz, abych načerpal nějakou inspiraci. Zcela letmo nahlížím do kalendáře akcí a najednou, z ničeho nic, vidím na prvním zářijovém víkendu – Grossglockner. Najíždím proto na podrobnosti akce, zjišťuji své pracovní nasazení na onen víkend a po shledání volného víkendu se ihned přihlašuji. Po nezbytných telefonátech s organizátorem akce se domlouváme závazně, že mě v pátek ráno vyzvednou ve Volyni. Nezbývá, než se začít těšit na další velký moto výlet.

DEN 1.
A je to tady. Přichází páteční ráno a já už nemohu dospat. Na domluvenou hodinu se stavím k hlavní silnici směrem na Strážný a nedočkavě vyčkávám příjezdu ostatních účastníků, se kterými se uvidím poprvé v životě. Patnáct minut po domluvené hodině ale nikde nikdo. Začínám malinko propadat panice a v hlavě se mi honí ty nejčernější scénáře. Avšak po několika málo okamžicích slyším přibližující se dunění motorů a tjadá – kluci jsou tady.
Probíhá krátké seznámení, kuřáci zatlučou jeden hřebíček do rakvičky a celá kolona vyráží směr Vimperk, kde prý čeká ještě jeden člen naší tlupy. Ve Vimperku na pumpě další krátká zastávka a přibrání posledního člena – motorkářky Blanky. A je to tady. Již vyrážíme v plném složení a v plné síle nahoru na Strážný.
Jede se mi krásně. Vychutnávám každičký metr a Alpík si také přede jako spokojená číča. Ještě nikdy jsem nejel v takové družině, proto se snažím být opatrný a hledám ten správný styl jízdy, abych nikoho neohrožoval a ani nezdržoval. Přejezd přes „čáru“ proběhl hladce a v Německu kilometry nabíhaly velmi svižně, neboť jsme hladinu cestovní rychlosti drželi prakticky stále na horní hranici povoleného limitu.
Z monotónního tempa nás vyvedl teprve Pasov. Tady byla naplánována zastávka v bikers shopu, který znal Roman a kam nás bez větších potíží zavedl. Priorita zastávky v shopu byla jasná - nákup nepromoků na další cestu, neboť hlásili, že by mělo býti spíše deštivo, nežli slunečno. Každý člen tlupy si tedy koupil nepromok, jenom já jsem se držel hesla, že když cestují Andělé, tak neprší . Když jsem asi po hodině vylezl z krámu, začalo jaksi mírně pokapávati, ale řekl jsem si, že to vítr rozežene.
Kluci mezitím našli cestu v mapě, nastavili GPS a vyrážíme skrze Pasov.  Ale jejda, průjezd městem se nedaří úplně podle našich plánů. Vlevo, vpravo, přes řeku sem a zase zpátky. GPS si dělá co chce a nás šest jezdí po Pasově na motorkách jako bludní Holanďané. Ale ani Pasov nemá tolik ulic, abychom se z nich nevymotali. Najednou vyjíždíme jakousi silničkou nižší třídy z města a valíme pro mě neznámo kam.
Jedu jako třetí, vůbec nevím, kde jsem, ale spoléhám na kluky, že to vědí. Jede se mi dobře a parta je super. Po několika hodinách příjemné jízdy, kdy jezdíme na pomezí Rakouska a Německa, vyjíždíme na horizont a na obzoru vykukují Alpy v celé své majestátní kráse. Ale ouha, celý horizont je černý, jako by se tam ženili všichni čerti. Stavíme na blízké benzínce  a kromě klasického tlučení hřebíků do rakví probíhá převlíkání do nepromoků. Tedy pouze části tlupy. Zbytek, včetně mě, spoléhá na to, že je to pouze takový černější opárek nad kopci. Valíme tedy dále a najednou přichází to, co jsem si vůbec nepřál. První kapky dopadají na štít mé helmy a začíná se razantně ochlazovat. Říká se, že když krávy leží, tak bude pršet. Cestou tedy koukám na ohrady plné krav a všechny leží. Říkám si: „Jendo, to není dobré.“ Ale zatím stále neprší tak moc a moje kombinéza hravě zvládá odolávat kapkám.
Najednou však vjíždíme do černé tmy a z nebe se začnou valit ohromné průtrže vody, které už kombinéza doopravdy nemohla zvládnout. Začínám cítit, jak prosakují rukávy. Tak Jendo, asi nejsi Anděl... Stavíme na další čerpačce a do nepromoků se převlíkají i další dva členi naší výpravy. Stává se však zázrak a přestává pršet. Vyjíždím tedy zpět na silnici, ale stále čekám, kdy se to vrátí. Silnice však začíná zvolna schnout a počasí se pomalu, ale jistě začíná zlepšovat. Dokonce občas vylézá i sluníčko. Stavíme tedy až v Zell am See na doplnění benzínu.
Po krátké zastávce se domlouváme, že je již dosti pozdě a volíme odjezd na hotel, který byl předem domluvený ještě z Česka. Nacházíme ho celkem hravě (opět podle GPS) a český nápis na ceduli o točené Plzni a štrůdlu nás zcela okamžitě přesvědčuje o tom, že zde zůstaneme. Večer probíhá v poklidu. Dostaneme od paní domácí teplou večeři a pivo a odcházíme do svých ložnic sníti své motorkářské sny.

DEN 2.
Ráno se probouzím a první, co mě zajímá, je pohled z okna, abych zjistil aktuální klima v našem okolí. Pohled není zcela veselý, všude šílená mlha. Spáchám hygienu a odcházím na snídani k rannímu briefingu. Tam se dozvídám, že i když je v údolí mlha, tak na Grossglockneru již krásné svítí sluníčko, po sněhu ani památky a teplota příjemných 15°C. Takže bez jakýchkoliv spekulací – cíl jasný. Nálada se posunula na celých 100% a snídaně hned mnohem lépe chutnala.
Odjezd od hotelu byl stanoven na 8:00, neboť nás paní domácí varovala, že bude při takovém počasí nával a čím dříve vyrazíme, tím méně bude nahoře lidí. Neváháme ani minutu a ihned letíme sbalit potřebné věci. Pro jistotu vybavujeme kombinézy zimními vložkami a už se scházíme u motorek k odjezdu. Projíždíme ranní mlhou a v hlavě se mi honí, jaké bude dnes počasí. Přiznám se, že mě ta mlha dosti odrazuje. Projíždíme několik měst, přichází mírné stoupání a po mlze ani památky. Je to naprosto neuvěřitelné, ale najednou se před námi otvírá nádherný pohled nahoru na Alpy a my zcela ohromeni tou krásou zastavujeme na prvním rozšířeném stání, abychom se pokochali tou krásou a stvořili pár fotek na památku. V tu chvíli jsem si myslel, že je to všechna krása, kterou můžou hory nabídnou, ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká nahoře .
Po krátké pauze na fotku jsme vyrazili k mýtné bráně, která za poplatek pouštěla vozidla nahoru. Stoupl jsem si tedy do fronty a zdáli na mě vykukoval ceník. Auto muselo za průjezd zaplatit 29 € a motorka „pouze“ 19 €. Cena za průjezd se mi sice zdála malinko přemrštěná, ale výhled nahoru sliboval nezapomenutelné zážitky. Platím požadovanou částku a už se zvedá závora a umožňuje mi vjezd do hvězdných výšin alpských skvostů. Za mýtnicí se potkáváme s ostatními a domlouváme, že si každý pojede svoje tempo a setkáme se na Edelweißspitze.
Vyrážím tedy jako třetí za Romanem a Vaškem a kudlim si to zatáčkama nahoru. Zachvacuje mě mocná euforie z celého prostředí a jedu jako o život. Dokonce rafička na tachometru ukazovala občas rychlost dost přes stovku. Nemám ani čas se kochat okolními krásami. Čím vyjíždím výše, tím jsou kopce krásnější. Dělám několik přestávek na foto a zase pokračuji vstříci vrcholu. Je to nepopsatelný pocit. Tolik krásy na jednom místě!
Najednou dojíždím na Edelweißspitze a kluci už na mě mávají z parkoviště. Ubírám tedy a zajíždím za nimi, jak mi ukazují. Vyndávám příručku, k mému překvapení psanou v českém jazyce, kterou jsem dostal po zaplacení mýtného a zjišťuji, že jsem pouze pár metrů pod nejvyšším bodem celé trasy. A vskutku, všechny ty předešlé výhledy byly doopravdy nesrovnatelné s tím, co se mi právě naskytlo uvidět. Úžasné panorama kolem dokola. Kochám se chvilku v němém oslnění jedinečností okamžiku. Za chvíli doráží ostatní a debatujeme, kudy pokračovat. Po krátké domluvě mezi všemi účastníky bylo jednohlasně stanoveno jet dál na Großglockner Kaiser – Franz – Josefs – Höhe s přímým výhledem na Großglockner (3798 m n.m).
Vyjíždíme a já opět zaujímám třetí místo za Romanem a Vaškem. Po několika stech metrech Vašek mizí za zatáčkami a já tedy stíhám Romana. A zase pokračuje svižnější tempo, klopení zatáček a spousty předjíždění. Najednou, zničehonic, začínám cítit spálené brzdy. První myšlenka, která mě napadne, jestli to nejsou mé brzdy. Ale po několika otáčkách dojíždíme auto, které řídí postarší pán a jemuž od zadních kol vychází neskutečně hustý dým. Předjíždíme ho a Roman na něj houkne a ukazuje, aby zastavil. Starý pán to ale asi pochopil jako gesto, aby uhnul a místo poděkování Romanovi ukázal vztyčený prostředníček. Nedá se nic dělat, jedeme dál a kocháme se až na Franz – Josefs – Höhe.
Zde stavíme na delší sváču. S klukama procházíme okolí, fotíme a postupně voláme domů, abychom se s tou krásou rozdělili alespoň po telefonu. Já ještě pozoruji a fotím sviště, kterých je tu doopravdy strašně moc. Proběhne záchodování, svačení, focení a plánování další trasy. Padá návrh, abychom původně plánovanou cestu do Itálie odložili a dojeli pouze do Lienz, kde bychom dali oběd a navrátili se zpět na Großglockner. Všichni souhlasí, a tak není důvod, proč nevyrazit.
Jedu si své tempo. Sjíždíme do údolí a jedeme krásnou silnicí, vedoucí po rovině a krásně se kroutící údolím mezi kopci. Začíná čas oběda a naplňují se slova paní domácí, že pravý provoz začne až od oběda. Potkáváme spousty motorkářů a blížíme se k Lienz. Před městem provádíme pauzu, abychom tam vjížděli společně. Projíždíme hlavní silnicí a zkoumáme, kde bychom mohli dobře a společně zaparkovat a dát si chutný oběd. Velmi smutný byl však náš výběr stravovacího zařízení. Místo tradiční německé restaurace s jemnou vůní typických specialit jsme zakotvili u McDonalda. Jedinou omluvou pro tento skutek je to, že jsme nebyli na rodinném výletě a prakticky nám šlo o rychlé, levné a alespoň minimálně poživatelné jídlo.
Po rychlé sváče se loučíme s městem a odjíždíme zpět do hor, kde již slunce dosáhlo své maximální síly a teploty nahoře připomínaly letní počasí v plné sezoně. Nicméně, na obzoru se začaly sem a tam objevovat nějaké mráčky a dálka, jež byla v dopoledni křišťálově průzračná, se začala zakalovat jemným oparem, jenž bránil v dokonalé viditelnosti.
Cesta zpět na Edelweißspitze byla vcelku individuální. Vašek s Romanem standardně kdesi přede mnou a zbytek tlupy někde za mnou. Jízda nahoru byla vysloveně v kochacím rytmu. Cestou ještě zastavuji za jedním z tunelů a poté pokračuji přímo na alpskou vyhlídku Edelweißspitze do výšky 2571 m n.m., kde potkávám Vaška s Romanem.
A přichází opravdová perla celého dne. Po výjezdu na onu rozhlednu se stal výhled opravdu famózním. Místo je také označováno jako „BIKER POINT“, což naprosto sedí. Proběhlo standardní focení a asi tak hodinové kochání. Zbytek tlupy čekal pod rozhlednou na parkovišti, neboť se nikomu nechtělo jet po kočičích hlavách serpentiny nahoru. Když jsme se dostatečně vykochali, sjeli jsme dolů pod rozhlednu na parkoviště, kde jsme povyprávěli ostatním členům o jedinečnosti místa. Blanka s Tondou se tedy rozhodli (především po Vaškově euforickém vyprávění), že také navštíví rozhlednu. Jediný Zdenda čekal celou dobu na parkovišti pod rozhlednou.
Když jsme se tedy zase všichni sešli, začalo sluníčko již oslabovat ve své síle a také občas foukl takový chladnější větřík. A to byl ten správný čas pro návrat zpět do nížin. Rozloučili jsme se tedy s vrcholky zasněžených velikánů a vydali se na klesání serpentinami zpět do Zell am See. Ani jsem se nenadál a byl jsem dole. Kluci již čekali na parkovišti pod mýtnou bránou a standardně zatloukali hřebíčky. Mimo jiné proběhlo také skupinové focení celé naší bandy. Konec individuální jízdy a zase jedeme jako jedno tělo – jedna duše .
K zakončení báječné soboty byla naplánována ještě taková projížďka na vychladnutí k jezeru Zeller See. Pod kopci se odpojil Tonda, který prohlásil, že se na motorce již pro dnešek vyblbl dost a jede na penzion na pivko. Ale z výletu se stala spíše objížďka jezera. Po objetí jsme již skutečně nabrali azimut zpět na penzion. Po odstavení motocyklů jsme dostali výbornou večeři a po pár pivkách jsem odešel znovu do svých komnat, abych se dostatečně vyspal na zítřejší cestu domů.

DEN 3.
Každý příběh má svůj konec, a tak nastává konec i mého příběhu. Probouzím se do nedělního rána a při pohledu z okna zjišťuji, že se po nebi toulají mráčky, ale i tak sluníčko prokukuje. Proběhla hygiena a odchod na snídani, poslechnout si plán cesty domů. U snídaně si ještě neodpustím focení, neboť mi dochází, že nás vlastně čeká posledních tři sta padesát kilometrů, než se rozjedeme každý do toho svého koutku naší republiky. Dělám si malou svačinku a odcházím se balit.
Motorky osedlány a směr jasný. Poslední rozloučení s paní domácí, zamáčknutí slzy v oku a výjezd k hlavní silnici. Ještě na rozcestí tankuji vrchovatě plnou nádrž a už vyjíždíme směr Salzburg. Chvílemi na mě padá smutek, neboť si uvědomuji, že s každým dalším kilometrem se víc a víc blíží konec víkendu a nástup zpět do „kolbenky“. Míjíme údolí, řeky, města i vesnice. Kousek před Pasovem se odpojuje Vašek, jenž se vrací až do Severních Čech a chce jet přes Plzeň. Loučíme se a slibujeme si mnoho dalších takovýchto výletů.
Jede se mi pohodlně a cesta rychle ubíhá. A najednou se začnou na rozcestnících objevovat nápisy CZ. Srdce, jenž je smutné z blížícího se víkendu opět zajásá, neboť se začíná přibližovat domov. Do překročení státní hranice zbývá už jen pár kilometrů a brzy zastavujeme na benzínce před Horní Vltavicí. Zde všichni, kromě mě, doplňují benzín a odpojuje se Blanka, která míří na Vysočinu a rozhodla se navrátit přes Krumlov a Budějovice. Zůstáváme tedy už pouze ve čtyřech.
Vyjíždíme z pumpy směrem na Volyni a po několika kilometrech klidné jízdy nás opět pohlcují zákruty a užíváme několik pár posledních kilometrů. Docela si to kudlíme. Vidím před sebou Romana, za sebou Tondu, ale nikde nevidím Zdeňka. Asi nevalí jako my, tak dáme někde pauzu a on nás určitě dohoní. Poslední zastávka byla domluvena před Volyní, která je v současné době úplně rozkopaná a já mám kluky provést tak, aby nemuseli čekat na semaforech. Zastavujeme před Volyní, jak bylo domluveno a vyhlížíme Zdendu.
Po dvaceti minutách Zdenda nikde. Začíná nás zachvacovat panika, jestli se mu někde něco nestalo. Proto se vydáváme zpět cestou, kterou jsme přijeli. Jelikož jsem ale netankoval, tak jsem dojel pouze nad Vimperk, kde jsme zastavili u přejezdu. Věděl jsem, že už mám benzinu sotva na dojezd. A tak dále pokračoval pouze Roman a my s Tondou čekali a spekulovali nad tím, co se všechno mohlo stát. Jaké bylo naše udivení, když se Roman za dvacet minut vrátil a oznámil nám, že mu volal Zdeněk, že zabloudil a objevil se kdesi za Pískem. Hlavně, že byl v pořádku, říkáme. Jelikož došlo k časovému skluzu, tak jsme se rozloučili s klukama nad Vimperkem. Do Volyně jsme dojeli společně, já je provedl úzkými uličkami a když jsme vyjeli na strakonickou silnici, tak jsme si zamávali a vydali se každý po své cestě.

Závěrem bych chtěl pouze dodat, že to byl jednoznačně nejkrásnější výlet této sezony a že budu jistě dlouho vzpomínat. Chtěl bych poděkovat všem účastníkům výletu, že byli takoví, jací byli a vytvořili nezapomenutelnou atmosféru společných chvil. Nemalý dík patří také počasí, které bylo jako na objednávku. Doufám, že výletů podobného charakteru se stejnou grupou bude v další sezoně více a stejně povedených se šťastným návratem, jako byl tento.

Statistika:
Ujetá vzdálenost (moje): 947,5 km
Nejvyšší dosažená nadmořská výška: 2 571 m n.m.
Projeto benzínu: 45,55 l
Průměrná spotřeba na 100 km: 4,807 l/100 km

Odkazy - může se hodit:
Grossglockner Hochalpenstrasse
Nejkrásnější horské silnice Rakouska a Německa