Jiří Bašný, 11.2.2010
Alkohol a motorky – tohle nejde moc dohromady. Tedy, popravdě, ne v jeden čas a na jednom místě, jak je možno se přesvědčit na kterékoliv motoakcičce. A protože radost do duší a bujarost do těl dodává nejen vývar z chmele a obilí, pojďme se podívat do míst, kde vzniká jeho mnohem silnější a kouzelnější bratránek, opředený také mnoha set letou tradicí.
Valašsko je rázovitým krajem na západní straně moravsko-slovenského pomezí. Drsný a hornatý region nijak lidem neusnadňoval život, bylo tomu vždy tak a podobné je to i dnes. A jak známo, kdykoliv je lidem ouzko, hledají intuitivně způsob, jak si vezdejší pouť slzavým údolím trochu přikrášlit a zpříjemnit. Jedním z časem prověřených způsobů je kromě „nejstarší televize“ i produkce opojných kapalin. Lidstvo je schopné vypálit prakticky cokoliv z čehokoliv a zdejší Valaši s
e zákonitě obrátili k tomu, čeho zde byl vždy dostatek, leckdy i přebytek. Tímto ovocem je švestka, neboli po zdejším – trnka. Na podzim vždy místní aleje i sady zmodraly, přezrálé plody se válely všude pod stromy, takže nebylo nic jednoduššího, než je sesbírat do beček a nechat zkvasit. Meziprodukt se pak prohnal více či méně sofistikovanou kolonou (dříví na „pohon“ bylo taky dost) a výsledkem byla čirá, vysoce aromatická a řádně mocná tekutina, spolehlivě zahánějící chmury z čela jakéhokoliv Valacha či Valašky.
Kromě domácích pálenic zde začaly vznikat na přelomu století palírny, používající vyspělejší technologie a hlavně, disponující potřebným kapitálem a obchodní zdatností. To, co pro nedaleký Zlín znamenal obuvnický magnát Baťa, byla ve Vizovicích rodina Jelínkova a Singerova. Obě se věnovaly rozvoji pálenic, a zvláště Rudolf Jelínek přispěl k nebývalému vzestupu svého závodu v předválečné a částečně i poválečné době, tedy než chapadlo bolševikova znárodňování všeho možného i nemožného dosáhlo i na něj. Naštěstí, i pro komunistické mocipány byla slivovice značně výhodným exportním artiklem, takže tradiční výroba byla zachována. Dnes je firma „Rudolf Jelínek“ opět tahounem a výstavním exponátem Vizovicka.
Po vzoru skotských a irských distillerek nebo německých či českých pivovarů, i zde najdeme návštěvnické centrum (GPS WGS84: N49 13 08.7 E17 50 52.3), které příchozí a zájemce seznámí s historií, provede přístupnou částí provozu, průvodci objasní a vysvětlí výrobní postupy a různé fígle, a v neposlední řadě nabídnou jednak „košt“ zvolené lihoviny (ten je v ceně…) a dále poskytnou možnost si zakoupit něco z celého spektra vyráběných ohnivých vod. Motorkáři a řidiči ostatních vozidel se však nemusí rmoutit, vlídná obsluha poskytne patřičné obaly, a nabízené panáčky je možno si slít a požít je v době, kdy už ne
hrozí postih ze strany silničního zákona nebo naprdnuté partnerky. Prohlídka a následná ochutnávka trvá tak hodinku a půl až dvě, a rozhodně stojí za to. Pozornost zasluhuje nejenom produkty, ale i citlivě provedená rekonstrukce celého areálu do podoby třicátých let minulého století.
Přístup do Vizovic je více než snadný – stačí si na mapě najít Zlín (ti, co mají starší mapičky, hledají Gottwaldov?..) a od něj táhnout prstem přímo na východ. Obě města spojuje hlavní magistrála „49“, která dále pokračuje až na česko-slovenskou hranici a přechod Střelná-Lysá pod Makytou. Ze severu jsou Vizovice přístupné od Vsetína po silnici „69“, z jihu vede silnice „492“ z proslulých lázní Luhačovic a Uherského Brodu.
A na samotný závěr jedna zajímavost – švestkové kultury tu zdecimovala choroba zvaná „šárka“ a tak se teď musí trnky na Valašsko dovážet…. to jsou ale paradoxy...
Jiří Bašný
Vše nutné k návštěvě i další informace jsou na:
http://www.rjelinek.cz/