Jiří Bašný, 1.3.2010
Odnepaměti kováři zpracovávali železo v malých venkovských kovárnách, kde jedinou hnací silou byly ruce. S tím, jak s koncem středověku rostly požadavky na železné výrobky (hnacím motorem bylo jak zbrojení, tak i potřeba rolnických nástrojů) už ruční kovařina přestávala stíhat. Jedinou využitelnou hnací silou té doby bylo vodní kolo. Mlýny už fungovaly, takže pro inspiraci se nešlo daleko. Místo mlecích kamenů voda zdvíhala těžké buchary, pod nimiž na kovadlině řemeslník činil co třeba. Přes řemenné transmise pak voda poháněla stříhací nůžky, brusné kotouče, měchy vhánějící vzduch do výhní a další stroje. Hamry, jak se těmto předkům strojíren říkalo, vyrůstaly hlavně v podhůří, kde byl po celý rok dostatek vody s patřičným spádem.
Dominantním středočeským pohořím jsou Brdy, jihozápadně od Prahy. Západní část zabírá vojenský prostor Jince, pro normální smrtelníky legálně nepřístupný (ilegálně – to je o jedincově odvaze a drzosti..). Lesy jej pokrývaly odjakživa, a staly se takřka nevyčerpatelným zdrojem vody. Na východním úbočí jej využívali příbramští horníci, na západní straně vyrostla kromě vodních mlýnů i řada hamrů v souvislosti s těžbou železných rud v ložiscích východně od Plzně. Do dnešních dnů se zachoval v původní podobě jediný, v Dobřívi.
Obec najdeme jihovýchodně od Rokycan a jižně od dálnice D5. Z Rokycan je možné použít silnici do Mirošova, v něm odbočíme vlevo na „117“ a po čtyřech kilometrech jsme v Dobřívi. Od jihu lze uhnout z hlavního tahu „19“ Plzeň - Tábor ve vesničce Borovno, a pokračovat okreskami na sever do Mirošova. Ti, kteří míří z Prahy, mohou použít dálnici, sjet na posledním exitu před Rokycany a dostat se přímo do Dobřívi. Mnohem příjemnější je v Berouně odbočit vlevo na Koněprusy a pokračovat okreskami víceméně souběžně s dálnicí přes Hořovice a Strašice do cíle. Kus cesty Vás potěší nová silnička. V obci už jsou směrovky, nebo stačí sledovat to
k Padrťského potoka proti proudu, u lávky na pravý břeh nechat mašinu a vydat se na prohlídku.
Rozměrná stavba v sobě skrývá náhony ze tří vodních kol, pece, výhně a veškeré strojní vybavení, to vše v jednom velkém prostoru. Panuje zde přízračná atmosféra: trochu šero, rozžhavené železo svítí, kouř z výhní se mísí s vodní mlhou z náhonů a kol, řemeny transmisí mlaskají, a do toho dutě zní údery mohutných bucharů. Práce zde nikdy nebyla procházkou růžovou zahradou, a tak lze jen s povděkem kvitovat, že i dnes se najdou lidé, kteří ve svém volném času zde nejen kovají, ale i udržují to vše v činnosti. Návštěvníci tak mají možnost nejen obdivovat historické reálie, ale i tak řečeno koukat zručným kovářům pod ruce.
Jiří Bašný
Info na webu:
http://www.zbirozsko.zbiroh.cz/index.php?kat=vylet/741&id=8