Jak se jezdí s vozíčkářkou?

Rozhovor první: Motorkář Renda a jeho baťůžek Alča

Ahoj Rendo, vozíš za sebou na sólu motorkářku Alenu, která je od 17 na vozíku poté, co spadla ze stromu – jak to vlastně děláte?
O čem, že to je řeč? No, úplně normálně. Alena sedí za mnou jako kdokoliv jiný, maximálně jí lehce přichytím nohy ke stupačce klasickým gumicukem a ona se mne pak drží, kde může. Musím trochu dávat pozor v zatáčkách při větších náklonech a čas od času kontrolovat pozici jak sedí – když začnu cítit, že se mi sesouvá na stranu, tak ji bafnu ze strany za pr… kalhoty a povytáhnu zpátky do sedla.

Nezní to úplně bezpečně... Nebojíš se, že ti v zatáčce sklouzne a upadne?
Ne, drží se jako klíště, ale určitá dávka opatrnosti tam musí být... Ježdění s vozíčkářkou, která nemůže ovládat dolní polovinu těla, je taky o tom, že člověk nekraví, respektive kraví úplně jinak – snažíme se některé úseky projíždět ostřeji v náklonech, aby měla spolujezdkyně větší zážitek z jízdy, ale na druhou stranu je tam vždycky potřeba korigovat její jízdní pozici. Je to všechno taky fyzicky náročnější – vozím Alču na naháči, a tam chybí velké sedlo, nedejbože opěrky typu křeslo z Goldwinga. Celou váhu jejího těla mám většinou na zádech, a tak je to občas makačka.

Na čem jezdíte a dělali jste nějaké úpravy na motorce pro vozíčkářku?
Jezdím devítku Horneta, a jak už jsem se zmínil, není to zrovna ideální motorka na takový skopičiny. Hodilo by se na to spíš nějaké velké enduro, nebo cokoli, co má na tandemu místo sedačky křeslo. Jenomže na takových strojích se už zas tak parádně nesvezeš. Určitě jízdu na nich nechci hanit, ale jezdí se na nich spíš tak jako že na rodinu, a o to tu přece nejde . Musí mít sevřenej zadek i přesto, že ho neovládá!  Úpravy nebyly potřeba.

Jak často jezdíte a jaké zvládáte časové úseky?
Jezdíme když je čas a nějaká vhodná příležitost, průměrně se nám podaří si zajezdit tak 6x do roka. Většinou jsou to kratší výlety – cca dvě hoďky, půldenky. Přizpůsobujeme se také počasí. Nemá cenu riskovat jízdu za deště, i když i to se nám párkrát stalo, a to pak (v lepším případě) špačkuje, jako každá druhá... Většinou vyjíždíme a vracíme se do stejného místa – káru (invalidní vozík) s sebou nevozíme, motorka by byla moc těžká a PAVa nebo jiný přívěsný vozík jsem neřešil. Máme to spíš hozený na kratší sportovní vyjížďku. Sem tam se ale i zadaří, a tu káru nám někdo z bodu A do B převeze plechovkou, a to se pak můžeme zdržet třeba i na víkend, což je fajn.

Proč sis vybral za spolujezdce zrovna Alenu a jak jste se potkali?
Většinu vozíčkářů jsem poznal prostřednictvím své práce – vlastním autodopravu a mám auta s plošinou pro vozíčkáře (perfektně se v nich vozí i motorky ). Vozíme je do práce, na nákupy, na úřady i na výlety. Občas, když se jedu projet na motorce, se také za nimi zastavím někde na jejich akci typu floorbal, rekreační dovolená atd. Jednou jsem takhle přijel do Karlových Varů na filmfest a slovo dalo slovo, Alena si chtěla vyzkoušet sednout si na motorku. No a pak, když už na ní seděla, tak chtěla kousek popojet – no a protože je živel, tak pak na mne jen křičela, abych nezastavoval a jel dál... Pak přišly náklony a ostřejší jízda, no a dnes je to zkušená spolujezdkyně.

Jakou jsi zažil největší krizovku jako řidič motorky s vozíčkářkou za zády?
To bylo asi, když mi po jízdě řekla, že už se jí nezbavím ...

Asi to není běžný sport pro vozíčkáře – je vás více, kdo takto jezdí?
Opravdu to není úplně jednoduché a je potřeba, aby tým na motorce byl maximálně sehraný. Ne každý má odvahu jako Alča a ne každý po takovém adrenalinu touží. Za tu dobu, co spolu jezdíme, jsme nepotkali jiný pár, který by takhle jezdil. Občas se svezou i jiní vozíčkáři, ale Alenu to opravdu baví a chytlo ji to – ta holka je fakt živel!

Kolik kilometrů máte již za sebou a vydali jste se i na delší trasy?
Celkem jsme spolu najezdili řádově 6 000 km a nejdál jsme asi dojeli na Červenohorské sedlo na severní Moravě. Zatím jsme nezkoušeli jet třeba celý den, protože by to nebylo o pohodičce, ale o trhání rekordů. Ale kdo ví – třeba se jednou pustíme kolem světa, a nebo alespoň uděláme společně s vámi vytrvalostní soutěž, kdo vydrží více... Na delší trasy je problém, kam s tou károu. Ale kdyby jel nějaký doprovod autem, asi by to bylo ok.

Byli jste spolu už na nějakém velkém motosrazu a co na to říkají ostatní motorkáři, když vidí, jak si sedáte na motorku?
Tak trochu zíraj a čert ví, co se jim honí hlavou, ale většina pak přijde na kus řeči a nebo i nabídnout pomoc, což je fajn. Bylo by dobrý, kdyby si na nás vzpomněli, až si to zas někde v provozu budou dávat na kolínko...
Na srazu jsme nebyli a na velkém už vůbec ne. Když už, tak preferuji menší, komornější srazy, kde si jsou lidi tak trochu blíž. Ale tu otázku bychom mohli pojmout jako výzvu, třeba na (tuším švýcarskou?) LOVE RIDE... Kdo ví?

Rozhovor druhý: Vozíčkářka Alča, která jezdí na sólu jako spolujezdec

Aleno, začneme od začátku - jak ses dostala na vozík?
Na vozíku jsem od svých sedmnácti let, po pádu ze stromu. Úlomky zlomené páteře poranily míchu.

Jsi aktivní sportovkyně, jezdíš na lyžích klasických i vodních, handbiku, jezdíš na čtyřkolce - proč sis sedla na motorku a jaké byly první zážitky?
Jsem sportovec rekreační, dělám vše pro trávení svého volného času. Chci, aby byl stejně aktivní jako před úrazem, a to mne uspokojuje. Uspokojuje mne samozřejmě i to, že je v dnešní době mnoho sportů, které může vozíčkář provozovat.
Proč jsem si sedla na motorku? Protože jsem si říkala, že by nemusel být důvod, proč bych si nevyzkoušela se svézt. U toho nestojím, opět sedím. Jenže tím, že nejsou nohy aktivní, je těžší držet balanc a reagovat na jezdce. Držím všechnu tíhu v rukou. První zážitek byl pro mne hodně adrenalinový, měla jsem pocit, že se neudržím a že z té motorky odlítnu.
Tím, že jsem upoutána na vozík, není pouze to, že nemohu chodit. Tím, že se nemohu opřít o nohy a ani o břišní svalstvo, je velice obtížné držet stabilitu. Neudržím se bez opory například rukou nebo zad ani na normální židli, natož na motorce. Tento pocit si zdravý člověk asi ani nedovede představit, co?

Dnes už jezdíš se svým řidičem Rendou druhou sezonu. Určitě se vám za tu dobu vylepšila technika spolujízdy - v čem jsi si jistá a co je pořád potřeba hlídat?
První jízdy byly strašné. Obdivuju Rendu za jeho trpělivost, protože jsem mu celou váhou ležela na zádech. Postupně s přibývajícími kilometry jsem se snad už o něj tak moc neopírala a snažila se co nejvíc reakcí na brzdící a řadící momenty držet v rukou, abych tak odlehčila Rendovi. To musí posoudit on, jestli je to lepší. Já za sebe musím říct, že se cítím víc jistější.

Doporučila bys ježdění na sólu jako spolujezdec i ostatním vozíčkářům a případně kterým? Kdy ti bylo na motorce opravdu ouzko?
Pro ten pocit svobody a nespoutanosti rozhodně doporučuji. Vzhledem k tomu, že lidé sedí z různých důvodů na vozíku, je těžké říct kterým. Každý má zachovány jiné funkce. Paraplegik jako já by to měl zvládnout. Ouzko mi párkrát bylo. V zatáčkách při velké rychlosti, to zavírám oči, při jízdě po zadním kole, to pištím...

Který typ motocyklu či čtyřkolek vozíčkáři ponejvíce využívají?
Vozíčkáři jezdí na čtyřkolkách pracovních a na těch, kde je variátor. Používají pouze plyn a brzdu a drží všechnu stabilitu v rukou. Řazení už nepřipadá v úvahu.

Máš nějakou veselou příhodu z cest na motorce?
Veselých příhod je hodně. Když přijedeme na benzínku a Renda skočí pro kafe, já samozřejmě pořád sedím přivázaná za kotníky na motorce a čekám. Lidi chodí kolem, koukaj a říkají si, proč z tý motorky neslezu. Většinou na tý motorce ležím, protože si tak aspoň na chvilku odpočinu. Motorka stojí na stojanu a já se po ní takhle válím. To si pak nejspíš každý kolemjdoucí říká, jestli jsem vůbec normální. Nejsem .
Taky se stává, že když potřebuju na záchod, Renda mne drapne a v náručí mne nese přes obchod benzínky na WC. Ani si nedovedete představit, jak je to vtipná situace, když chlap nese ženskou a oba v motorkářském. Docela často takhle v objetí vcházíme do restaurací, abychom si dali něco k snědku .

A na závěr - jak na vaši nezvyklou posádku motorky reaguji motorkáři a co bys sdělila ostatním bikerům, kteří by chtěli svézt vozíčkáře?
Jak reagují jiní motorkáři? Myslím, že nelze vůbec poznat, jestli jsem vozíčkářka. Teda krom toho, že mám přivázány kotníky a pod bundu nikdo nevidí, že neovládám tělo tak, jak bych si představovala.
Bikeři, kteří by chtěli svézt vozíčkáře, by měli jezdit určitě opatrně a dávat pozor na spolujezdce, jak se v určitých chvílích chová a jestli je všechno v pořádku. Já si docela často kontroluju nohy, jestli je mám stále na tom stejným místě a pevně drží. Rozhodně nesmí spadnout nohy ze stupačky, to by nemuselo vůbec dobře dopadnout.

Díky za rozhovor.
Připravil: Radek, MC Outdoors