Redakce, 18.2.2010
S Honzou Odehnalem, majitelem CK Rajbas, si budeme povídat o jejich cestě na motorkách po Tibetu.
MotoRoute: Můžeš stručně shrnout, jak dlouho cesta do Tibetu trvala, kolik vás tam jelo a kolik jste ujeli celkem kilometrů?
Honza Odehnal: Cesta po Tibetu trvala 18 dni, 5 dni jsme strávili v Nepálu raftingem, památkami a na motorce jsme jeli do Jiri – jednoho z míst, odkud se vychází na trek do základního tábora pod Mt. Everest. Raft na řece Trisuli nakonec nebyl až tak akční, jak bychom si představovali. Pokud by chtěl člověk zažít něco lepšího, musí si na to vyhradit nejméně dva dny. Při cestě zpět nás navíc zdržel sesuv půdy, což je v Nepálu v období dešťů normální. Naštěstí je po ruce vždy dost možností, jak si čas ukrátit v některé z jídelen po cestě whisky s čajem.
V okolí Káthmándů jsme navšívili Bhaktapur – dřívější samostatné královské město. Na náměstí Durbar Square jsou působivé hinduistické svatyně a bronzové sochy, o kterých by se daly napsat celé knihy. Není tu tolik turistů jako na stejnojmenném náměstí v Káthmándú. Tato atmosféra se dá jen stěží popsat, to se musí prostě zažít. Jedno z nepůsobivějších míst byl Pašupatináth. Zemřít tu a být spálen je cílem většiny hinduistů, neb se tím vysvobodí z koloběhu životů. Naskýtá se tu barvitá podívaná na chrámy, smuteční průvody, pohřební gháty se spalovacími hranicemi, poutníky, svaté muže i turisty. Nepříjemný nasládlý kouř se tu mísí s vůní vonných tyčinek.
Bylo složité získat příslušná povolení, víza atd. a co to obnášelo?
Získat veškerá povolení pro vjezd jakéhokoliv vozidla do Číny je opravdu složité. Vše se musí řešit s předstihem několika týdnů. Na čínském konzulátu se musí předložit technické průkazy vozidel přeložených do čínštiny, dále trasa ke schválení… Cestu po Tibetu musí garantovat čínská cestovní kancelář a museli jsme využít jejich služby – průvodce a ubytování. Průvodce byl nakonec dobrý kluk, Tibeťan Tashi. Mluvil dostačující angličtinou a o historii Tibetu i buddhismu toho věděl opravdu hodně. Navíc byl nekonečně ochotný a vstřícný. Bez něj by zážitek z Tibetu nebyl tak skvělý. Dělal nám tlumočníka mezi námi a místním obyvatelstvem, které anglicky téměř nerozumí. Dozvěděli jsme se od něj spoustu zajímavostí o tom, jak to v Tibetu opravdu chodí, ne jak nám to předkládá Čína.
Z CK jsme měli povinně i doprovodné auto, šestimístnou dodávku, kde se vezly naše věci, náhradní díly na motorku, rezervní benzín a kde jel náš mechanik motorek. O vízum do Číny jsme žádali až po příletu do Káthmándú, kde naše cesta začínala a končila. Bylo hotové za den, vízum vydané v Praze by prý na hranicích neakceptovali. O všechna povolení se nám postarala jedna cestovka v Káthmándú, s kterou spolupracuji při organizování treků v Nepálu. Bez nich bychom neměli šanci na úspěch, co se týče zajištění zmíněných formalit.
Kudy vlastně trasa vedla? Využívali jste hlavních tahů, nebo spíš malých silniček či off-road stezek?
Káthmándů s Lhasou spojuje tzv. friendship higway. Je to nově zbudovaná kvalitní silnice, již téměř 100% vyasfaltovaná. Na cestu do Lhasy jsme měli schválený pohyb jen po ní, ale nakonec jsme jezdili i po různých bočních variantách. Občas jsme si vyhlédli cestu zajímavým údolím a jeli jsme, kam až se dalo. Z toho máme vlastně nejlepší zážitky z pravého tibetského venkova. Všude se tam na nás dívali jako na zjevení. Tak jsme například objevili tibetský ženský klášter, objeli posvátné jezero Yamdrok Tso (4 490 m), dojeli jsme do pastvin až pod zasněžené vrcholy hor, kde turisty neviděli. To bylo to nejlepší, jet kam až nás cesta zavedla.
Nazpět ze Lhasy jsme to chtěli vzít kolem Kančenčongy (5 586 m), ale protože tudy cesta nebyla dopředu plánovaná, nebylo to možné. Čekal jsem na cestách vojenské kontroly a checkpointy, tak jak je to třeba v Rusku, ale byl jsem mile překvapen. Takové místo bylo na friendship higway jen jedno a s vojáky nebyl problém. To v Rusku a dříve na Ukrajině si turisty předávali a snažili se z nich dostat nějaký peníz. Zde ani náhodou. Vojáky jsme viděli jen ve Lhase, nebo Shigatze (druhé největší město v Tibetu). Jen jednou jsme potkali konvoj na silnici. Potom nás vlastně zastavili kousek od základního tábora pod Mt. Everestem, chtěli jsme jít na ledovec co nejblíže k severní stěně, ale vojáci byli neoblomní, přestože jsme jim nabídli zajímavé peníze. V Rusku by nás za takovou částku pustili a ještě by nás doprovázeli... Široká vřelá ruská duše má také hodně do sebe.
Právě cesta k základnímu táboru pod Everest patřila k těm nejlepším. Cestou tam jsme jeli přes sedlo Pang La (5 200 m), ale to nejlepší bylo, když jsme se vraceli, tak jsme to vzali zkratkou do Tingri, cestou kterou využívají jen místňáci. Jedeš, na obzoru kousek od tebe se tyčí Everest, kousek vedle Čho Oju, pod tím je pás zasněžených horských hřbetů a kolem pobíhají na kýčovitých pastvinách pasoucí se jaci a dzong – kříženec jaka s krávou. To se nedá moc popsat, to se musí zažít. Cesta byla 100% off-roadem, místy na hranici sjízdnosti pro auta. Domorodci vlastní auta ani nemají, vlastní malé traktůrky, s nimiž se dostanou skoro všude.
Jak cestu zvládaly Enfieldy a jak si s ní poradili účastníci? Co bylo nejnáročnější?
Enfieldy zvládaly cestu většinou nečekaně v pohodě. Mám zkušenosti z cest po Indii, ale v Nepálu, kde jsme motorky půjčovali, je měli dobře nachystané. Samozřejmě nějaké závady byly, hlavně Pepa měl neustále problémy s hlavou, ale když jede 8 motorek, tak je také 8x větší pravděpodobnost závad. Na některé se přesto ani nešáhlo. Jel s námi mechanik Ram, který se o motorky staral. Mechanik, který stroje nezná, hledá závadu dlouho, a to on nemusel. Protože motorky opravuje 10 let, ví kam má šáhnout. Po dobré silnici se dalo jet v pohodě kolem 100 km/hod a v terénu zase pěkně pomalu, na dvojku při malých otáčkách tě to vytáhne snadno z každé díry nebo brodu. Motorka má vysoký krouťák při malých otáčkách, což jsme využívali při off-roadových vložkách maximálně. Nemusíš ji trápit ve vysokých otáčkách, ale pomalu si to brumláš krajinou a kocháš se okolím.
Došlo k nějakým nepředvídaným událostem?
Co jsme opravdu nečekali bylo povinné absolvování autoškoly včetně zkoušky zraku, jízd a testů. Ty byly psány čínsky a tibetsky... Dopadlo to tak, že zkušební komise je za nás musela vyplnit. Ještě ten den jsme obdrželi čínský řidičský průkaz, bohužel jen s omezenou dobou platnosti. Až tam příště pojedu, čeká mne to znovu. Překvapilo mne třeba, že v okolí Lhasy, která má nadmořskou výšku 3 600 m, pěstují melouny. A lepší jsem nejedl. Nejsou sice tak veliké, jako se kupují u nás, zato sladší a hutnější. Jinak informací o Tibetu je spousta, takže nic s čím bychom nepočítali nás nepotkalo.
Jaké jsi měl nejsilnější zážitky?
K silným zážitkům patří návštěva nejposvátnější stavby v celém Tibetu, buddhistického chrámu Jokhang. Pochází ze 7. století a věřící z celého Tibetu se sem přicházejí poklonit vzácným náboženským relikviím i pozlaceným sochám Buddhy. Atmosféra je tu opravdu mystická a tajemná.
Buddhistických klášterů jsme navštívili několik. Takové ty největší jsou udržovány a financovány čínskou vládou, aby ukázali světu svobodu vyznání. Vidíš tu v družném rozhovoru mnicha s vojenským oficírem. Jezdí sem spousty čínských turistů a je tu narváno. Nejlepší zážitky máme z klášterů, které jsou sem tam po cestě a nejsou ani na mapách. Mniši byli opravdu rádi, že jsme je navštívili a mohli nám předat něco z jejich víry. K dalším působivým zážitkům patří východ slunce, osvětlující severní stěnu Mt. Everestu, a jízda na motorce nazdařbůh, kam nás cesta dovede.
Co místní obyvatelé? Měli jste možnost s nimi navázat kontakt?
Komunikace s místními obyvateli není jednoduchá, není to jako v Indii či v Nepálu, kde se prakticky všude domluvíš anglicky. Měli jsme s sebou jako průvodce Tibeťana Tashiho, a to byla veliká výhoda. Prostí obyvatelé na vesnicích až nečekaně často natahovali ruku a jediné, co znali, bylo „many“. Nikde jsme se však nesetkali s nepřátelstvím, nikde jsme neměli obavy, že se nám něco ztratí. Domorodci mimo friendship highway byli námi spíše překvapeni, co tu dělá parta na motorkách, jaké nikdy neviděli.
Honzo, děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů při dalších cestách.
___________________________________________________________________
Honza Odehnal provozuje outdoorovou cestovní kancelář Rajbas již třináctou sezonu, kde zúročuje své cestovatelské zkušenosti. Od roku 1995 rozšířil svoji nabídku o cesty na motocyklech v Indii, Nepálu, Novém Zélandu a Austrálii. Vloni poprvé zrealizovali cestu po Tibetu. Podrobnosti najdete na www.rajbas.eu.