Nikdo není dokonalý

Vždycky jsem nesmírně obdivovala svojí kamarádku, s kterou se znám už léta, od střední školy jsme prakticky nerozlučné. Byla vždy nesmírně ambiciózní, houževnatá a šikovná. Dá se říct, že na co sáhne, to jí jde, všestrannost jí není cizí. Nikdy jsem jí nezáviděla, vlastně jsem k ní spíš vždy chovala nesmírnou úctu. Hrát na čtyři hudební nástroje, chodit dvakrát týdně na squash, zvládat vysokou manažerskou pozici v bance a dvě děti, to je prostě neskutečné.

Nedávno mě ale kamarádka Jana nesmírně překvapila. Svěřila se mi se svojí „nedokonalostí“. Málokdy dala najevo nějakou slabost, ale tentokrát mi skoro se slzami v očích řekla svůj příběh. Od dob, co má řidičák (moc dlouho to není, udělala si ho teprve před rokem) prý ještě nikdy nezaparkovala bez toho, aniž by „ťukla“ jiné auto. Tak jsem jí řekla, že je to normální a pokud má povinné ručení online, tak přeci sem tam se nic tak strašného neděje. Mně se to párkrát taky stalo.

Jenže Janin příběh nebyl jen o pár ťuknutích. Když mi vyprávěla, jak vjížděla do podzemních garáží v obchodním centru a jak potloukla auto včetně ostatních vozů při vyjíždění, tak jsem málem zůstala s otevřenou pusou zírat ještě hodnou chvíli. Před domem prý parkuje manžel, takže tam problém nemá. Naštěstí, jak sama říkala, si zaplatila teď jízdy v autoškole.

Co k tomu říct? Kdo by to byl čekal, že tak úspěšná žena nezaparkuje auto ani před supermarketem. A to píšu bez jakékoliv výtky nebo výsměchu. Jen mi přijde úsměvné, že nakonec skutečně nikdo není dokonalý. A nakonec, možná existuje věc, ve které nad Janou vynikám.