2. opravené vydanie
Anotace:
Příběh Pekelných andělů vyprávěný bývalým místopředsedou oaklandského klubu. George a Helen Wethern se v rozporu s neuvěřitelně silným kodexem mlčenlivosti Pekelných andělů rozhodli riskovat a napsat o jejich čtrnáctiletém členství v motorkářském klubu.
Chtěli, aby tato kniha byla upřímným a nevázaným vyobrazením jejich rodiny a jejich oddanosti k nezákonnému motorkářství. Helen a George mohli použít svá pravá jména a vypovědět svůj příběh relativně bez obav z možné pomsty jen díky novým identitám obdržených od amerického policejního sboru. Využili své jedinečné situace a do detailu vypověděli důvěrné informace o pohnutkách a osobnostech skrývajících se za nejnechvalněji proslulou bandou motorkářů v dějinách. Psali o tom v dobrém i zlém, protože zažili jak dobré, tak zlé časy, a poznali jak spoustu dobrých přátel, tak i nepřátel. Nyní budou muset, kvůli tomu, co napsali – a tomu, co řekli úřadům – až do konce života žít kilometry daleko od svých rodin a přátel.
Ukázka:
Na začátku šedesátejch let se nám podařilo provést pár hmatatelnej věcí, kterejma jsme se odlišili od mraků šmejdskejch gangů, co byly inspirovaný Divochem od Marlona Branda. Andělé byli roztroušení po celý Americe, ale každá buňka měla svoji vlastní samosprávu. Měli jsme sice nějaký trendy, který se týkaly oblečení a úpravy motorek, ale styl jsme měli typicky motorkářskej. Stejně jako kluci z ostatních klubů jsme byli grázlové, ale čím jsme se opravdu lišili od ostatních andělů, byl náš smysl pro bratrství, kterej vycházel ze sítě dlouhotrvajících přátelskejch vztahů. Nováčci, který k nám přicházeli, byli naši přátelé, nebo přátelé našich přátel. „Dostat se k nám není jednoduchý,“ řekl jednou Sonny. „Nesmí nás bejt moc, aby kolektiv neztratil morálku.“
Kromě Sonnyho vážili všichni členové přes devadesát kilo, ale schopnost vést klub nebyla o brutální síle. Bylo to o umění semknout lidi k sobě tím, že si tě oblíběj a o důrazný prezentaci svých stanovisek. Všechny vysoký funkce v klubu vykonávali moji nejlepší kámoši: prezident Sonny, pokladník Jerry, tajemník Junior, a soudní pořadatel Waldo.
Jelikož jsem teď byl muž číslo dvě, očekávalo se ode mě, že půjdu příkladem, a budu aktivnější než ostatní členové. Pomáhal jsem prosazovat a připravovat klubový večírky, párty, a další společenský činnosti. Když tam Sonny nebyl, měl jsem za úkol vést schůze a občas jsem reprezentoval klub na motorkářskej besedách. Když se řešil nějakej oficiální byznys, jel jsem jako záložník.
Na začátku roku 1960 jsme se s Ralphem vydali přes oaklandskej Bay Bridge do domova prezidenta Frisca, Franka Sadílka. Po pokoji se rozvalovali předáci andělů z celý Ameriky, včetně zástupců z Jižní Kalifornie, a připíjeli si čtyřlitrovejma džbánkama plnejma červenýho vína. Byla to směsice předáků z klubů, jako byli Gypsy Jokers, Road Rats, Galloping Gooses, Satanovi otroci, pak tam byl klub ze severního pobřeží, který si říkali Prezidenti, a taky Mofos. To byli srandovně oblečení týpci, který vypadali spíš jako notorici než motorkáři (Mofos byla zkratka pro „motherfuckers“).
Bylo to historický setkání. Něco jako Jaltská konference. Kluby, který obchodovali s kopancema do hlavy a bičováním řetězy, projednávaly jeden problém, kterej měli všichni společnej – otravovali je poldové. Náš styl byl omezenej na to, že jsme rádi dělali bordel na našich oblíbenejch místech a na cestách kolem našich „rutinních zastávek“. Zdálo se, že strážci zákona honili každýho, kdo seděl na dvou kolech a předvolávali je za bezvýznamný přestupky, jako třeba jízdu bez zrcátka nebo moc vysoký řidítka. Já byl se svýma pokutama 1000 dolarů za minulej rok typickým příkladem.
„Musíme přestat bojovat mezi sebou a začít bojovat a těma poldama,“ mudrovali jsme a přitom jsme nechávali kolovat jeden ze džbánků. Každej z nás byl zataženej do nějakýho případu horlivýho vymáhání práva a naprosto falešnejch obvinění. Stali jsme se terčem nepřátelskejch projevů Americký motorkářský asociace, motorkářů z klubu Elků. Aby ta asociace formulovala rozdíl mezi jejich členy a našima odrodilcema, charakterizovali devadesát devět procent motorkářů v zemi jako slušný lidi, který baví ježdění na motorce jako sport. Tím ale prohlásili zbylé jedno procento za asociální barbary, který by zneřádili i jezdeckýho koně nebo surfový prkno.
Andělé a naši přátelé místo toho, aby se cejtili dotčeni, vzali to jako vřelou pochvalu. Hlasovali jsme pro to, abychom se všichni spojili pod jednu „jednoprocentní“ nášivku, která by se přidala k tý naší řádný, a tím by bylo hned jasný, že ten, kdo jí nosí, je opravdovej zločinec. Pomohlo by to vyhnout se kontraproduktivním rvačkám, protože kdyby pak někdo z nás uviděl anděla, mofa, nebo nějakýho jinýho z těch jednoprocentních, bylo by hned jasný, že jsme spolčený proti stejnýmu nepříteli.
Všichni věděli, že nášivka byla záměrným provokativním gestem, ale my jsme chtěli, abychom jsme se jasně odlišovali od těch, co se třeba teprve ucházeli o členství nebo od lufťáků, který si s motorkami jenom hráli jako s dětskejma hračkama.
Povzbuzeni novým spojenectvím a vínem se všichni psanci rozptýlili do všech možnejch koutů Ameriky, aby o tom informovali svoje kluby a objednali nášivky. Já se Sonnym jsme nasedli na naše Harleye. Byli jsme úplně sjetí a taky posedlí tím, jak všechny přesereme. Malá nášivka možná byla adekvátní pro ty ostatní jednoprocenťáky, ale ne pro nás. Jízdou přes pobřeží jsme se dostali až do Richieho tetovacího salónu v centru Oaklandu. Po krátkým výkladu vytvořila Richieho jehla motorkářskou historii, ale já byl tak ožralej, že jsem na to přišel až druhej den ráno. Já se Sonnym jsme byli první, kdo měli to slavný jednoprocentních tetování – symbol, kterej tady bude do tý doby, dokud bude existovat nezákonný motorkářství.
Brzy už naši oaklandští bratři čekali ve frontě, aby ho dostali taky. Začínali jsme věřit v naši vlastní mystiku. Na jednoduchým základu motorkářskýho ježdění jsme postavili určitý pravidla a rituály a měli jsme pocit, že budujeme malou armádu. Ve skutečnosti to byl ale hrubej náčrt tajnýho společenství.
Dostupnost: do týždňa
Naša cena: 13,00 €
ks