Jiří Bašný, 13.12.2010
Předchozí díl: Den devátý
Jsem tak nabuzen dnešním vstáváním, že sám od sebe lezu z pelechu po čtvrté hodině. To se mi občas na cestách stává, že mě vnitřní hodinky postaví na nohy dříve, než externí budík.
Tiché jitro, ale jak si všimnu, časně ranní odjezd není jen náš zámysl. Pár osádek aut už taky víří kolem, některé dokonce vyrazí dříve než my. A to se nezdržujeme něčím tak plytkým a zbytečným, jako je snídaně :-(. Přesto trvá hodinku, než práskneme do koní taktéž....
První dvě hodinky jedeme v absolutní pohodě, neb provoz skoro nulový a je poměrně přijatelně, za našimi zády zvolna vychází slunko. První zastávka na tankování je současně i snídaňová. Copak o to, objednat si kávičku není problém, ale vybrat si něco k jídlu, to je skoro Mission Impossible. Proč? No, zkoušel někdo někdy pochopit maďarsky psané popisky u nabízené krmě? Já se činil, ale taštičky z listového těsta si svoje náplně tajily více než úspěšně. Mno, co budu mít, je až tak jedno, šlo jen o to, vybrat si podobné náplně, a ne něco absolutně neladícího. Nakonec se mi to podařilo, jedna houbová a jedna masová. V rámci možností jsem si pochutnal (každý samozřejmě dlabe u jiného stolku v liduprázdné kafírně :-(), takže do sedel a davaj dál.
Za další hodinu se dostaneme na obchvat Budapešti. Provoz je stále minimální, takže i když jsou zde mírná omezení, moc nás to nezpomalí.
Trochu delší zastávku dáváme asi hoďku jízdy od Budapešti. Tankuje se, a protože je trochu chladno (navíc dosti silný protivítr), zapadnu do blízké restauračky. Nejprve jsem si myslel na kafe, pak ale jsem zmerčil nabízené polévky a je rozhodnuto! Zdejší halászlé (tedy pikantní rybí polévka) je vyhlášená maďarská specialita, tedy sem s ní. Za chvilku už mám před sebou kouřící šálek, spolu s miskou feferonkové pasty a chlebíkem. No, řeknu vám, paráda, prímově jsem se vzpružil. Ostatní zatím něco žvejkali venku....
Vyrážíme, po chvilce mi opět předjezdci provedou předjížděcí manévr, který nestihnu zrealizovat, a mizí kdesi v dáli. Jakmile mám volno, vyrážím, ale najednou je motorka proti :-(. Kucká se, dusí, rychlost klesne tak na sedmdesát. Tady se chytne, když ale přidám, situace se opakuje .... Co to, sakra, no ale zatím jedu, tak pokračuju těch 70 – 80 a předjíždějí mě i kamióny. Doprdele .... Na chvilku se motor rozběhne, pak ale zase začne chrchlat. Zajímavé, jakmile klesnou otáčky pod tři tisíce, je všechno v pořádku. Když se tak plazím při kraji, přemejšlím – co to asi může bejt? Svíčka, zapalování ...??? No nic, zatím motor vrčí a jakž takž se jede, tak halt pojedu dokavádle to alespoň trochu půjde.
Půlhoďky takhle samotinek jedu, až na jednom z dálničních nájezdů na obchvatu Gyôru spatřím kolegy, čekající na krajnici. Jen na ně mávnu, ať následují, a pokračuju na první možné odpočívadlo.
Tady zkouším svíčky, OK, naprázdno se jeví vše v pořádku. Dohodneme se tedy, že pojedu první a uvidíme.
Ale v tahu je to pořád stejný, tak do osmdesátky je to v pořádku, nad to je to chrchly chrchly. Za další půlhodinu tedy stavíme na benzínce, na tankování a poradu, co a jak dál.
Jelikož nevím, co se vlastně děje, mým úmyslem je takhle pokračovat a alespoň se dostat na Slovensko, respektive co nejdál, no a když mašina chcípne definitivně, tak halt zavolat o pomoc, nebo se snažit poruchu opravit. Takhle vlastně nemám co hledat. Eva mě důrazně sdělí, že tímto způsobem s nima pokračovat nemůžu, neb je to pro ně nebezpečné. Sice nevím proč že, ale víceméně souhlasím. Není třeba, aby se se mnou trápili, lépe když pojedou podle svýho. Stejně mě pomoct nemůžou, tak co.
Na parkovišti za čerpačkou se tedy loučíme pro tuto dovolenou s tím, že oni si zde odpočinou, no a já jedu napřed. Další zastávku prej budou mít na oběd v motorestu před Břeclaví. Tak buďto tam dojedu a ještě se uvidíme, nebo mě spatří stát bezradně na krajnici. Tož tak, mějte se dobře a šťastnou cestu...
Vyrazím, a opět je vše stejné, tak do osmdesátky, ale jedu a to je hlavní. Odbočím z vídeňské dálnice na Rajku, ještě chvilku a jsem ve Slovakii :-). První postupní cíl dosažen!
Obchvatem přejedu Dunaj, minu centrum po pravé ruce a je tu mírné stoupání. Něco mě napadne – dám za čtyři a ejhle, najednou jdou otáčky nahoru! Roztočím to tak na šest tisíc (nesmějte se, u boxíka 2V je to hooodně), dám za pět a vida! Párkrát uberu, přidám, motor reaguje, jako by se nikdy nic nestalo... Zkusím zrychlit na těch přejezdových sto – stodeset, no a vše funguje v normálu. Lozorno, Malacky, géeso maže jako za mlada :-). No vida, přemejším, co že se asi stalo, a jediné, co mi napadá, je sajrajt v palivu. Asi zanesl hlavní trysky, no a jak jsem na čtyřku motor protáhl, zvýšený podtlak ucpávku profoukl a obnovil standardní poměry v karbecech. Ale na hadičkách mám filtříky... tak nevím. Každopádně je to pro mne záhada, na jejíž vysvětlení asi už nepřijdu.
Ale hlavně, že motor vrčí jak má. Značně nepříjemný protivítr se utišil, jede se hned líp a s pohodou v duši. Teď už věřím, že dojedu až domů.
V půl jedné přejíždím pomyslnou čáru a zase je líp :-). Vítej, Česko! Teď jsem už happy, domů jsou to necelé tři stovky, zadek ani tělo nebolí, to bych mohl dorazit ve velmi slušném čase. Otázka jen, co provede počasí, neb se na západním obzoru začíná tmít. O deset minut později odbočím na parkoviště před motelem Ladná, jak se spolčenstvem domluveno. Taky si už mě volá příroda ... tak šup za borovice.
Dám ještě müssli tyčku a pár hltanců vody, než se objeví zbytek. Jindra je překvapenej, že už jsem tady, pořád mě vyhlížel někde u cesty. No, uklidním ho, že vše je v naprostém pořádku. Spolčenstvo má v úmyslu kulantně poobědvat v motelu. V Česku to najednou jde (jít na dlabanec do motelu, tady nemaj přepálený olej, co Evo?? Chichichi), a ve Vlkodlacích či Maďarónsku to nešlo .... vidím, že zásady náčelnictva jsou velmi pružné, taky to o něčem svědčí :-(.
Osobně nemám moc hlad (koneckonců, hutná hungárská polívka ještě působí) a popravdě, už se mi se spolčenstvem moc nechce bejt, takže se definitivně rozloučím a vyrazím na poslední úsek, na jehož konci mě čeká teplo domova (obrazně, hicu skutečného bylo až až). Tak se mějte...
No, co ke zbytku cesty dodat? Jen snad to, že po rozhajcovaných Vlkodlakách mi Českomoravská vrchovina ukázala středoevropské drsno. Už na přístupu k Brnu je na západním obzoru patrné, že se ještě jednomu navléknutí dešťáku nevyhnu. No a raději dřív, než pozdějc, tak s tím neváhám.
Kolem té známé poslední zatáčky před Vídní to ještě vychází, lejt začíná až ve stoupání kolem Masecu. Prší docela hutně, takže trochu zvolním, bych si nedal dancing in the rain.
U Velkého Meziříčí tankuju, zdejší pumpa mi ale nenabídne možnost odpočinku a občerstvení. Dal bych si ne pozdní oběd, ale mám chuť na páreček nebo klobásku. Zkusím ještě motorest na bývalé letištní diverzní ploše za Meziříčím, ale ten je zabedněnej, o kus dál bistro taky, tož dále.
Chytnu se až v motorestu u benzínky AGIP před sjezdem na Humpolec, kde se občerstvím vynikajícím hovězím vývarem a slibovaným vídeňským párečkem. Mňam, příslib domácí stravy :-)))
Přesně ve tři vyrážím na poslední úsek, který by mne měl dovést až domů. Stále prší, i když pravda drobněji. A tak se prodírám zachmuřenou vrchovinou, známou hájvejí číslo jedna. Jak se blížím ku Praze, začíná se projasňovat, u Divišova už je sucho a občas i mrkne slunko. Za Mirošovicemi dojedu konec kolony před staveništěm dálniční křižovatky. Operativně se rozhodnu necrcat se po D1 a u Všechrom uhnu pěkně na Říčany. V pohodě, ani není moc aut, takže najedu svou rutinní zkratku přes Šibřinu, Koloděje a Běchovice. Ještě smyčka kolem nákupního svatostánku na Čerňáku, bacha na poslední stovky metrů (prej podle statistik nejnebezpečnější úsek dovolených) a brzdím před rodnejma vratama. Jana akurát s mamkou vylejzají z haciendy, tak je tak trochu překvapím. Nečekala mě tak brzičko (je půl páté, tedy jsem jedenáct hodin na cestě), ale je evidentně ráda, že su v pořádku zpět. No, já po pravdě taky :-). A na to si jdu dát panáka...
Dnes ujeto 727 km za 11 hodin, 15 minut a 28 sekund, při průměrné rychlosti 65 km/h. Nejvyšší bod 656,5 m.n.m., nejnižší 84 m.n.m.