Jiří Bašný, 10.12.2010
Předchozí díl: Den osmý
I když se spalo v poměrně vyhřátém domě, chrním jako budulínek až do půl sedmé. Ráno je celkem příjemně, chladněji, však taky slunce ještě nejede na plný plyn. Snídaně proběhne na stinném dvorku, pak si sbalím těch pár švestek, nahodím to na motorku a tím jsem připraven opustit tento bezesporu zajímavý kraj i fajn lidi. Škoda jen, že se tu nemůžeme zdržet trochu déle, tak dva dni na objetí a pročmuchání české enklávy je myslím si minimum.
Lehce po osmé se loučíme s paní Maruškou (Jindra vyfasuje vizitku) a opouštíme pohostinnou vesnici. Kousek pod ní ještě stavíme na chvilku, bychom vychutnali a nafotili jarním sluncem prozářené údolí Dunaje.
V Moldově Nouă se zasekneme. Příčinou je absence jakéhokoliv směrového značení. Intuitivní průjezd zavede Jindru a za ním i nás do ohromného (a samozřejmě opuštěného) průmyslového areálu. Tudy evidentně cesta dál nevede, neb podle GPSky míříme přímo na východ, víceméně do prostoru, odkud jsme přijeli. Tak curyk, projedeme poměrně hnusným městečkem zpět, odbočku jsme ale nenašli. Na návsi pak mudrujeme. Nakonec podle GPSky objevím pravděpodobnou odbočku, Jindra si ji potvrdí od místního jazyka, takže můžeme vyrazit. Mimochodem, odbočka je tak nenápadná, že nevěda o 
ní, nikdy bychom tam nezajeli.
Za posledním barákem končí i asfalt a začne klasická šotolina. Ta nás zažene do hustého listnatého lesa, což má za následek zvýšené množství rozsáhlých louží a tedy i nutnosti se jim vyhnout nebo je probrodit. Je jasno, že rychlost našeho přesunu není žádné horentní číslo.
Postupně se dohrabeme až na hřeben, kde narazíme na křižovatku. Samo, žádné směrovky, ale vybrat si intuitivně ten správný směr není až tak intelektuálně náročné.
Sjedeme kousek dolů, pak víceméně pokračujeme vodorovně. Skončí les, kus otevřeným terénem, a na kraji malé vesničky se před námi objeví sice úzká, ale víceméně nová asfaltka. Taky vesnice je na vlkodlašské poměry neobvykle upravená, asi to bude opět nějaká menšinová enkláva. No, a protože je čas na dopolední dávku kofeinu, staví Jindra kolonu u místního Magazin Mixt, kde je i krytá zahrádka s typickou osádkou několika zdejších chlapíků s lahváči.
Ti, co kafe potřebují, jej posléze i obdrží, Belšani se odbudou něčím sladkým na klacku. Jenom je zajímavé, že koloniál, při našem příjezdu skoro prázdný, se rázem zaplní, jako kdyby celá vesnice najednou vyrazila nakupovat. Asi jsme něco jako atrakce zadarmiko. No, nám to nevadí :-).
Dolů do údolí už pokračujeme po poměrně kvalitním (tedy, na vlkodlašské poměry) asfaltu. Sotva se dostaneme na dno, stavíme u nějaké odbočky, kde je také poutač na něco, co podle mé jazykové schopnosti má být jakýsi eko-dům. Popravdě, vůbec nevím, proč na značně krkolomnou a kostrbatou cestu zamíříme, tohle by mohla asi vysvětlit Eva, neb s Jindrou po kratší diskuzi dospěli k rozhodnutí se tam vydat.
Další dva kiláky jsou nejhorší cestou, kterou jsem ve Vlkodlakách jel. Polňačka, hluboké vyjeté koleje mezi trnitým neprostupným keřovím (něco jako normandská bocage říznutá vlkodlašským chaosem), obrovské bahnité louže. Ale GS to s novými špunty víceméně zvládá s prstem v nose. Naše kodrcání končí na břehu řeky (zřejmě Nera, ale to je jen odhad..), kde je brod sjízdný tak pro BVP nebo hodně schopný terénní truck. My se nechytneme ani náhodou. Po břehu dál jsou jen lehce vyjeté koleje houštinami a vysokou trávou, kam se nikomu z náčelnictva ani čeledníku evidentně nechce. Takže po chvilce mudrování přiznáváme porážku a s dlouhými nosy se vracíme na hlavní silnici.
Ta nás po asi půlhodině jízdy víceméně nezajímavou plochou krajinou přivede na hlavní Drum National 57, po níž dojedeme do Oravity. Na jejím kraji natankujeme. Panuje už úporný hic, inu, poledne se nezapře.
Definitivně opouštíme Karpaty, odpoledním úkolem bude přejet nížinnou část Vlkodlaků kolem Timisoary/Temešváru a dojet co nejdál v Maďarsku. Takže už to nebude moc o hezkém ježdění, jako o pustém a nudném přesunu.
V městečku Gradinari Jindra usoudí, že bychom si ještě mohli dát trochu poznávací trasy přes Resitu a uhne vpravo, podél říčky Caraş. Po chvilce ale končíme na místní odbočce a mostě přes řeku, neb je čas oběda a Jindra doufá ve vyhledání stinného místa na břehu, Eva má zřejmě zase koupací choutky.
Po sjetí asi stometrovou polňačkou k břehu je jasno, že koupačka asi nebude. Řeka je poměrně špinavá, no, není divu, tohle je už nížinný tok, unášející veškerý svinstvo a bordel, co ho jen venkovani vyprodukují. Já osobně tedy tady nesmočím ani palec, byť by to bodlo. Teplo je jen což, teploměr atakuje čtyřicítku ve stínu, a i když jsem co nejvíce svlečen, leje ze mě jako z prádelního hrnce. Humus, vašnosti, humus :-(.
Jak tak očucháváme místo, poodjíždí Jindra kousek dál po pláži, že se tam někde otočí, a mizí za houštinami. Najednou Triumph párkrát zaburácí, pak ticho. Po chvilce ale dusné a tetelící se poledne protrhne až neskutečný Jindrův řev. Vyrazím, protože se něco děje, a možná budu potřeba...
Na kraji písečné kosy stojí Scrambler sám o sobě, zadní kolo zahrabané pěkně až po rozetu. Kolem něj lítá Jindřich, mává poměrně slušným klackem Zuzce kolem hlavy a řve jako smyslů zbavený. Pomalu začínám chápat: Jindra se chtěl otočit, no a Zuzka ho (prej) potlačila na opačnou stranu a tím se zahrabal. Teď tady řve něco o blbejch důchodkyních, že takhle s ní jede naposledky, a ať se mu klidí z očí nebo ji majzne... Zuzka bohužel, místo aby vyklidila pole (znáte tu poučku o ústupu moudřejšího), tak se pořád mrcasí kolem a chce mocí mermo pomoct. To je ale v dané situaci kontraproduktivní, spíše jen přilévá olejíčku do ohýnku... Jindru fakt chytil amok, snažím se bejt mezi ním a Zuzkou, konejším rozčeřenou situaci, ale nějak se mi to nedaří. No, možná budu muset na náčelníka skočit a zalehnout ho, na chvilku, než vychladne... Eva jen stojí opodál, a kouká... No, já už takhle zažil našeho guru dvakrát, a tak vím, že to zřejmě posléze přejde.
A taky že jo. Zuzka konečně pochopí a zmizí za křoviskama, Jindra se vyzuří a vychladne (tedy, jestli to v hicu vůbec jde). My mu podržíme motorku, odhrabe si záhrab, no a vše je najedou OK. Scrambler je vysvobozen. Tentokrát uvítám, že si každej to svý sní ouplně někde jinde, mohl bejt na nás docela zajímavý pohled.
Naši „siestu“ rázně ukončí skupina asi deseti vlkodlašských týnejdžrů, kteří pojali oumysl si na pláži urobit picnic. Evidentně jim překážíme, no, stejně už jsme chtěli vyrazit, takže se vypakujeme. Hulákající spratky zrovna nemusím, nevím jak ostatní.
Vedro a nacpaný břich způsobí, že si z cesty do Resity až tak zase moc nepamatuju. Strašně se mi totiž chce chrápat, padla na mě siesta jako řemen. Víka padají, jen tak tak se držím motorky před sebou. Ale co jen tak matně pamatuju, krajina stejně nic moc. Po Rezetatu je to halt pochopitelný...
Projíždíme centrem Resity, a ejhle! Na břehu řeky Bârzava tu v malém parku stojí parní mašiny, jedna vedle druhý. Už dříve jsem věděl, že v Resitě byla kdysi lokomotivka, jediná ve Vlkodlaších, koneckonců jedna z jejich mašin jezdí i na naší jindřichohradecké úzkokolejce. Že tady ale mají takovýto skanzen v parku, o tom teda nevím.
Jindra, věda o mé příchylnosti k železničním tématům, samozřejmě zastaví. Díky! Troch odfrknu, no a vyrazím na prohlídku, Rychlou, samozřejmě, ať spolčenstvo zase tak moc nečeká. Mají tu první lokomotivu, vyrobenou zde podle anglického mustru v roce 1872, a mezi mnoha exempláři poznám i tu naši, z JHMD. Ještě chvilku se motám mezi parními krasavicemi, pak se osvěžíme chladnou vodou z nedalekého krámku, no a je čas jet dál.
Za Resitou jedeme ještě krátký úsek docela pěkným údolím. To ale skončí a před námi se rozprostře echtovní magyarpuszta, tedy nic pro oko a jeho potěchu. Prostě jen a jen stále vpřed. Bohužel, zabrat dostáváme neustále, odpolední vedro do nás buší. Dost si ho užijeme u jednoho železničního přejezdu, kde před námi padnou šraňky a my se přes deset minut grilujeme na otevřeném ohni. Humus, vašnosti.
Před Timisoarou ještě zastavíme na odpolední kafe v jakémsi bezútěšném panelovém sídlišti, hlavně, že tady mají slunečníky.
Průjezd Timisoarou sice proběhne v pozdním sobotním odpoledni v relativní pohodě (to značí, že se nás pokusí zabít pouze několik jednotlivých šílených Vlkodlaků), temný obzor před námi však věstí, že příští kilometry nebudou až tak o pohodě.
Maně očekávám stop na návlek dešťovek, ten ale ne a ne přijít, tak prostě jen jedu. Začnou do nás bušit první obří kapky, Jindřich nic, Jindřich přidá... Takhle pěkně „s rozběhem“ vlítneme přímo do centra řádné průtrže mračen, tedy přívaláku jako cep. Pořád nestavíme, i když, popravdě, teď oblékat dešťáky by bylo už zhola zbytečno. Cítím, jak bunda začíná nestíhat (džíny samo už prosákly daleko dřív), a tak jako o pár dní dříve, i dneska je promoknutí daleko více osvěžením než útrapou. Jen kdyby nebyl ten hustý déšť, se štítkem sklopeným nebo odklopeným, obé stojí z hlediska viditelnosti za vyližkapsu. Jediné, co je zajímavé sledovat, jsou nevěřícné pohledy Vlkodlaků, stojících pod stříškami zastávek nebo domovních zápraží, na úchyly, řítící se kolem na motorkách v gejzírech špinavé vody.
Tohle tekuté inferno trvá asi třicítku kilometrů, pak najednou jako když utne, silnice je suchá a jedeme zase v parnu. Této přechodné příchylnosti podnebí využijeme k poslednímu tankování ve Vlkodlacích, při odjezdu od pumpy už do nás zase pere régen.
Ale nemá dlouhého trvání, poslední desítky kilometrů před hranicí už jedeme v pohodě. Slunce svítí, bouřka pročistila a ochladila vzduch, takže rázem alespoň moje nálada stoupla o pár pomyslných stupínků.
Na hranicích jsme jen mírně zdrženi komisními Maďaróny, kteří touží vidět naše pásporty. Do prčic, jak to že tady vůbec vlastně jsou a otravujou? No, asi tady ještě neplatí Schengen, v tom bude jádro pudla... Ale bylo to jen kratičké zdržení.
Už na celnici se dohodneme, že až do Kisteleku (podle Grálu dnešního nocležiště) už to nebudeme hrotit. Máme toho plný pastelky, zase tak velkej rozdíl to nejni, v nedalekém Makó má Jindra vyzkoušené spaní pod střechou a ráno můžeme dříve vylézt a alespoň kousek odjet v chládku. No a jak se rozhodli, tak udělali :-).
Do Makó je to jen kousek, kemp je znám a dobře značen, takže lehce před sedmou přistaneme před kýženým bydlíkem.
Jindra promptně domluví jeden dvoulůžkáč a jeden trojlůžkáč. Vědom si poledního konfliktu a chca nechat Blšounům trocha soukromí na případné usmiřovačky, akčně dohodnu, že my tři singlisti se tentokráte dáme dohromady a separé necháme Náčelnictvu. Eva ovšem tohle asi moc nepochopí, a protože zřejmě nesnáší blízkou přítomnost dvou chlapů (smrdících, krkajících, prdících, sprostě hovořících, machistických, neemancipovaných, koule vlastnících a vůbec :-)), zcela bez rozpaků se k usmiřujícímu se páru nasomruje a ještě mě bokem nařkne z toho, že jsem stejně tím dohodnutím spaní ve třech chtěl jenom ušetřit....
No, možná jsem kurva prospěchářská, ale tohle si věru nezasloužím... Děvče, jestli je někdo v týhle grupě kolenovrt, tak já to dozajista nejsu.
Ale nic, nenechám se nasrat, vytahám vše potřebné na krátkou noc a mažu do sprch. Pan majitel asi šetřil a zrobil sprchy tak nízké, že si o sprchovou růžici lehce natrhnu pleš. Pak už si dám majzla a dokončím hygienizaci páchnoucího samce bez úrazu a újmy. Joj, blážooooo......
V dusném a rozpáleném kamrlíku (dřevěnka, a jsme pod střechou:-( ) dám nabít baterky, navlíknu občanský oděv a mažu dolů. Od paní majitelové si vyprosím dva orosené lahvoně (po éčku) a s Honzou zasedneme na lavičku, že dáme jedno a pak se odebéřeme do nedaleké restauračky na pořádnou krmi. Znaje maďarskou kuchyni, docela se těším.
Když se k nám přidá trojčlenka z druhého pokoje, hučí do nás tak dlouho, že kam bychom chodili když tady je fajn...až pod tlakem a ubíhajícím večerem na teplou stravu zrezignujeme. Večeři nahradí další lahvoň a klobása s houskou. No, docela fuj, ale jsa osamocen, zamávám představě lahodné maďarské večeře a přidružím se k většině. Stejně je to ale ostuda, za celou cizinu bejt jen na jednom místním jídle (a to ještě pod palbou vyčítavých pohledů zbytku spolčenstva :-)))), tak to už se mi dlouho nestalo. Doufám jen, že se to zase dlouho nestane...
Probereme zítřek (mno, není zas tak co – prostě pojedeme a zase pojedeme :-(((() a pod knutou zítřejšího budíčku v půl páté (Jindrovi svítí očička, že konečně se bude jednou vstávat podle jeho) zalézáme do pelechů. Přesněji, spíše na ně, neboť já osobně se nepřikrývám a usínám, zbrocen potem...
Dnes ujeto 329 km za 11 hodin, 42 minut a 25 sekund, při průměrné rychlosti 28 km/h. Nejvyšší bod 628,4 m n.m., nejnižší 87,8 m n.m.
Další díl: Den desátý