Jednodenné výlety

Z dětských dob mi v knihovničce pietně odpočívá útlá knížka “pohádek o mašinkách“. V nich vystupuje jako nejprve záporná a nakonec kladná postava železničářský kouzelník Zababa, který měl ve svém područí spousty parních lokomotiv. Zrovínka tak jsem si připadal na nádraží v lůně rakovnických lesů, kam chci pozvat i Vás.

Tunely jsou běžné na železnicích (koneckonců – metro je jeden velkej tunel...), v Alpách, Norsku a podobných zemích jsou zcela samozřejmé tunely pro auta. Dlouhý tunel pro pěšouny máme třeba i v Praze, ale tunel pro plavební kanál, to je jiná. Moc jich ve světě není a jeden najdete i na Šumavě.

Patrový most není v našich zemích až tak rozšířené konstrukční schéma, leč pár se jich najde. Daleko více jich je v zahraničí, kde ale ponejvíce sdružují dva druhy dopravy. Aby ale po jednom mostě vedly dva druhy silničních komunikací, to je dost rarita. A máme ji u nás, takže si jej můžeme bez problémů prohlédnout.

Všechny dosavadní TIPy mířily k místům a památkám, vzniklým jako výtvor lidské činnosti. Tentokrát bude cílem zajímavost přírodní, i když popravdě, lidi v ní mají prsty taktéž.

Semmering je průsmyk, překonávající východní výběžky Alp jihozápadně od Vídně. V dopravě habsburské monarchie hrál vždy velkou roli, a na začátku budování evropské železniční sítě jím vedla první horská dráha. Ta se stala vzorem i pro podobné projekty jinde v Evropě. Jeden z nich lze nalézt i u nás.

První zastávečku, jen tak na ranní protažení, dáme za Ctiněvsí, na úbočí nejposvátnějšího českého kopce. Hezké, jiskřivé ráno a rašící svěží zeleň, blaho na duši. Jen se přitom ale člověk nesmí dívat moc kolem sebe do dolní polosféry.

Záležitosti tohoto roku točí se tak, že až nebývalý počet mých letošních motovýletů odehrává se v single módu. I první „dokončený“ srpnový vejletík, o kterém bude následující report, byl samotářský. Důvod? Dovolené, pracovní vytížení přátel, no a samozřejmě, mé cíle jsou trochu méně obvyklé.

Naše republika má svým způsobem štěstí. Díky historickému vývoji se české země staly industriálním centrem rakousko-uherské monarchie. První republika tak měla na co navázat, a naštěstí dost z téhle průmyslové historie se dochovalo dodnes. Bohužel (nebo bohudík, z mého „sobeckého“ pohledu:-)), technické památky nejsou zrovínka hitem turistických nabídek. Takže, rozjeďme se dnes omrknout vpravdě už historické stroje, které však dodnes poctivě a neúnavně slouží, a jak to vypadá, sloužit budou i nadále.

Ti starší z nás pamatují doby nedávno minulé, kdy povolání havíře bylo nezdravě vynášeno, upřednostňováno a i jinak tabuizováno. Poté, co se skoro vše u nás změnilo, se tento druh lidské činnosti stal jedním z mnoha. Havířina byla, je a bude náročná a nebezpečná. Normální smrtelník se dolů prakticky nedostane, a jedinou možností jak si alespoň trochu přiblížit tohle těžké zaměstnání, je návštěva některého hornického muzea. Kdo navíc má rád „krásné staré stroje“, tak si rozhodně  na nabídnutém výletíku přijde na své.